Milí přátelé, ma úloha duchovního v rámci křesťanské církve je střežit čisté hlásání Božího slova a vysluhování svátostí. Proto cítím jako svou povinnost varovat širokou veřejnost před novou sektou, která k mé veliké lítosti zapouští kořeny v Lounech. Je to sekta tzv. branhamistů. Jejími hlavními znaky jsou:
Jejím zakladatelem je William Marion Branham (1909 - 1965). Narodil se 16. dubna 1909 na farmě poblíž Birksville v Kentucky jako první z devíti dětí tehdy patnáctileté matky a osmnáctiletého otce, dřevorubce (podle Branhamových vlastních slov alkoholika). Jeho matka věřila že jeho narození bylo provázeno nadpřirozenými úkazy — světlo v okně, ještě před rozbřeskem, a svatozář nad jeho postýlkou. Branham sám pak uvádí četné vize, které ho provázely po celý jeho život, první v osmnácti (!) měsících života. Jejich obsahem je vždy, že má od Boha vyjímečný úkol. Člověk nemusí být zrovna psycholog, aby si spojil tíživé sociální poměry, četné sourozence a vize vlastní výjimečnosti. Soudím, že máme co do činění s klasickým egomaniakem. 
Jakýmsi emblémem této sekty je přiložená fotografie. Podle vlastních slov W. Branhama je světelný záblesk nad jeho hlavou ohnivý sloup, který vedl děti Izraele z Egypta, anděl světla, který osvobodil apoštola Petra z vězení a Ježíš Kristus (!), stejný včera dnes i na věky
(Mne ze všech slušných asociací napadá nejspíše radioaktivní mrkev, ale to není podstatné.)
Podstatné je, že Branhamovi následovníci věnují enormní publikační a propagační usilí snaze potvrdit božské povolání Branhamovy osoby; speciálně pak pravosti této fotografie. Získali i znalecký posudek licensovaného amerického fotoexperta, který potvrzuje, že fotografie nebyla retušována. Pro pravověrné křesťantsví, stejně jako pro Písmo, obecně platí, že posel a způsob božího zjevení stojí v pozadí, podstatný je obsah zjevení.
Prvním varovným signálem u této sekty je tedy důraz na vyjíměčnost jejího zakladatele. Samotného Branhama usvědčuje ze sektářství to, že předmětem jeho vizí je on sám, jeho osoba a jeho úkol, nikoliv Kristus, jak je pravidlem v Písmu svatém.
Ve dvaceti letech konvertoval Branham ke křesťansvtí (jeho rodiče byli nevěřící) a stal se kazatelem baptistické církve. Brzy přišel do styku s letniční sektou, popírající Svatou Trojici — věroučný prvek, společný všem křesťanům. Sice do ní nevstoupil, ale přejal mnohé z jejího učení. Na základě četných dalších sebepotrvzujících zjevení začal na jaře roku 1946 s vlastní evangelizační prací, sérií zázračných uzdravení. V roce 1947 se setkal s Gordonem Lynsayem, který se stal jeho manažerem. Zakladním rysem jeho působení jsou masová „uzdravovací“ shromáždění. Je jedním ze spoluzakladatelů tzv. „Hnutí pozdního deště“, chrakteristického důrazem na zázračná uzdravování. V padesátých letech získal Branham značnou popularitu. Kolem roku 1960 se od něj však většina jeho letničních spolupracovníků začíná odvracet kvůli jeho podezřelému učení. Před svou smrtí při autonehodě v roce 1965 stihl ještě ohlásit, že v roce 1977 nastane sjednocení „padlých“ denominací, shromážděných ve Světové radě církví. To dnes jeho následovníci vehementně popírají.
Nejvíce škody však Branham napáchal po své smrti. Někteří jeho následovníci očekávali, že po své smrti po třech dnech vstane z mrtvých, někteří věřili, že se narodil z panny, někteří, že je to samotný Kristus. Jak je pro sekty typické, různé skupiny Bramhamových následovníků na sebe navzájem nevraží.
Učení Bramhamistů, jak se s ním můžeme setkat dnes, je nám většinou zprostředkováno některým z jeho následovníků. Konkrétně v naší oblasti je to zejména německý evangelista Ewald Frank a jeho Svobodná lidová misie se sídle v německém Krefeldu, kterého podezírám, že původní nauku obohatil i o jistá středoevropská specifika. Sv. lid. misie má svou pobočku v Praze na Jahodnici. Jak jsem již uvedl, hlavním předmětem uctívání je Branham sám. Ne jen díky svým následovníkům; Branham sám věnoval mnoho prostoru svědetcvím o vlastních vizích, potvrzujících jeho výjimečné povolání, prohlašoval se za proroka Elijáše a za Jana Křtitele.
K dalšímu učení Branhamistů:
Jako již mnohokrát, konec světa je na spadnutí. Spěje k němu velké spiknutí, zosnované již za císaře Konstantina římskou říší společně s katolickou církví. Ti záludně pozměnili křesťanské učení, zavedli nauku o Svaté Trojici atd. Ale vlastně už od prvního století, (tj. 1900 let) až po příchodu Williama Branhama církev bloudila. Reformy církve byly nedostatečné, a byly zde jen proto, aby byly zakončeny konečnou obnovou křesťanství, kterou samozřejmě přináší Branham. Katolická církev stála za II. světovou válkou, SS byly organizovány Jesuity. Cílem všeho bylo celosvětové rozšíření katolictví, za kterýmžto účelem založila katolická církev i Evropskou unii. Reformy II. vatikánského koncilu jsou záludnou změnou strategie s cílem světovlády.
Zde branhamité vsadili na jistou kartu populárních teorií spiknutí (vzpomeňme jen Davinciho kód) a rozšířených protikatolických předsudků. Šikovně se vyvlékají ze zodpovědnosti za všechny ostudné kapitoly církevních dějin, které ostatní křesťané spíše přijímají za vlastní s vědomím viny. Sázejí též na oblíbený předsudek, že protestanté to na rozdíl od katolíků „neberou tak vážně“; k členům protestantských církví také směřují primárně svou evangelizaci.
Branhamisté sami o sobě tvrdí, že jejich cílem je překonat rozdíly mezi církvemi. Zdůrazňují, že jim nezáleží na tom, z jaké církve člověk je; jsou ochotní ocenit „ty správné“ z každé církve (v osobním setkání ten správný budete pravděpodobně vy) a přiznávají, že i mezi nevěřícími je mnoho dobrých, laskavých lidí. Jen jsou zatím všichni „v temnosti“, „vázaní“ atd. Osvobození jim může přinést — co jiného, než učení W. Branhama.
Branhamisté hrdě prohlašují, že nejsou členy žádné organizace, žádné instituce; a na druhou stranu, že nemají nic proti katolíkům (!), evangelíkům atd. „Problém je v systému“ (kde už jsme to jen slyšeli?). Díky tomu je tato sekta také obtížně rozeznatelná: Kromě evangelizačních setkání nedochází ke společnému shromážďování, funguje v malých buňkách, které se nepravidelně scházejí po bytech k rozhovorům a společným modlitbám. Nenacházíme tu tedy klasické finanční vykořisťování. Domnívám se tedy, že hlavní motivací „evangelistů“ je spíše pocit osobní moci.
I zde Branhamova sekta šikovně těží z ducha doby — všeobecného odporu k institucím, k organizovanému náboženství, k církvím. Využívá novověkého pojetí společenství, které není založeno na „institucích“ - rodině, obci, církvi — ale na osobních preferencích, osobních přátelstvích, na „výběrovosti“. Typický je vyhrocený individualismus, slovo JÁ se objevuje snad v každé větě: „ke MĚ Bůh mluví, MĚ Bůh vede, MĚ to a to ukázal“, po způsobu samého zakladatele, W. Branhama. Oproti tradičně křesťanskému oslovení Boha v modlitbě — Otče NÁŠ — se branhamisté modlí Otče MŮJ. Branhamisté dokonce sami sebe považují za totožné s Kristem — JÁ jsem Kristus.
Nyní doporučuji zbystřit. Branhamisté patří do skupiny letničních sekt, označovaných jako „hnutí víry“ (Word Faith movement). Do stejné skupiny patří i v Lounech nechvalně známá sekta Festa Nsohy (Holy Ghost End Time Ministries Inc, Církev oáza); z jejích bývalých členů se též v současnosti většinou rekrutují lounští branhamisté. Základem učení těchto sekt je přesvědčení, že pro člena sekty není nic nemožného, pokud opravdu věří (!), že se věc stane. Možná jste se již setkali s formulacemi typu: „Bůh si přeje, abyste byli zdraví, abyste byli bohatí.“ Nebo: „neznám nikoho, kdo by se úmyslně zříkal bohatství a úspěchu.“ Toto přesvědčení nachází svůj výraz především v „zázračných uzdraveních“. To zahrnuje dobře známé praktiky odhazování brýlí, berlí atd. V obecné rovině ale jde především o základní důraz na individuální prožitek. To je vlastně podmínkou spásy v jejich pojetí. Individuální „prožití“ božího působení.
A to opět vychází vstříc duchu doby — přehnanému důrazu na osobní zkušenost, na zážitek, na praktické, vykázatelné důsledky víry, důrazu na bohatství, na zdraví, na rozvinutí individuálních schopností.
Branhamisté odmítají učení o sv. Trojici; nauku, na které se shodují křesťané všech vyznání. Totiž že Bůh je jeden ve třech osobách (Otec, Syn, Duch svatý). Z toho důvodu považují křesťanský křest („N.N., já te křtím ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého“) za znamení šelmy, známe číslo 666 ze Zjevení Janova. Všichni takto pokřtění, tedy všichni křesťané, jsou tak podle nich služebníci ďábla. Sami křtí „ve jméno Ježíš“. Podobně jako většinu nauky branhamistů lze tuto praxi opřít o některé pasáže biblické knihy Skutků apoštolských. Ta je však záznamem o značně chaotické době vzniku první církve. Knihy evangelií, ač dobou sepsání mladší, obsahují přímo Kristova slova, která s trojiční formulí křtu počítají. Podobně i dopisy apoštola Pavla, zřejmě nejdříve sepsané oddíly Nového Zákona, jsou uvozeny trojiční formulí „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď se všemi vámi.“
Popírání Svaté Trojice vede brahamisty k značným komplikacím, když mají vysvětlovat různá místa Písma. Jejich nauka o Bohu je tedy značně bizarní. Tvrdí např., že Bůh, dokud nebyl uctíván, nebyl Bohem, že byl jen myšlenkou, že od stvoření světa měl tělo (byť duchovní), že Kristus se v Getsemanské zahradě modlil sám k sobě atd.
Jako křesťané nemůžeme než vidět Bramhamovo učení jako herezi. Hereze znamená řecky „výběr“, tedy svévolné zdůraznění nějaké části církevní nauky, výběr toho, co se nám zrovna hodí nebo líbí. Je výrazem lidského sklonu mít věci nalajnované, zjednodušené, být přes všechno mistr. Náboženství se zabývá věcmi, které člověka přesahují a vždy vede k paradoxním výpovědím. Pokud si je „pro sebe“ nějak zjednodušíme, vzniká sekta; to se netýká jen křesťanství, např. pro hinduismus můžeme zmínit hnutí Hare Kršna („vědecké“ poznání Kršny) atd. Branhamisty vede jejich racionalismus např. k takovým tvrzením, že nemoc je tkáň, vyživovaná zlou mocí, která zhruba do 72 hodin opouští tělo a tkáň odmumírá. Proto prý musel být Kristus vzříšen do tří dnů. Je to něco jako vysvětlovat vtip — vysvětlením jej vždy zničíme.
... doplním ...
Již zdravý selský rozum by nás měl před tímto uskupením varovat. Jeho učení obsahuje kult osobnosti, spiklenecké teorie, těží z předsudků, je založené na zášti k lidem jiného přesvědčení, na extrémním individualismu. Útočí na slabé, ale zároveň na bytostně lidské místo každého člověka, na onu otázku: „Co kdyby to byla pravda?“ Sekulární čtenáři prominou, ale nemohu, než si přisadit: Na lidskou touhu něčemu věřit. Vychází jí vstříc mistrným využitím charakteristických rysů myšlenkového klimatu naší doby.
Z křesťanského pohledu je věc jasná (jak jinak :-)). Branhamisté hlásají hereze modalistického monarchismu (Bůh je jedna osoba, která se postupně projevila třemi způsoby), patripassionismu (na kříži zemřel i Bůh Otec, takže byla chvíle, kdy Boha vůbec nebylo), anabaptismu (konají druhý křest). První dvě nauky hlásal již v prvních staletích církve Sabelius (nic nového pod sluncem). Anabaptismus provozují i některé křesťanské církve, ale přeci jen mezi námi panuje shoda v základní víře v Trojici, takže se k nim stavíme shovívavě. Tím se dostávám asi k nejpodstatnějšímu bodu. Jako evangeličtí křesťané máme zásadní výhrady k některým naukám římských katolíků, letničních, baptistů atd. V základních věcech mezi námi ale panuje shoda. Uznáváme navzájem svůj křest, to je minimum naší vzájemné shody. Uznáváme, že jeden křest ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého z nás činí jednu obecnou církev, i přes rozdělení. Ostatní křesťany milujeme jako bratry a sestry. Nejde o to přepisovat historii, takto právě dnes mluvíme za sebe. Kristus řekl: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.
Branhamisté všechny učí nenávidět katolíky a sami nás, křesťany, pokřtěné ve jméno trojjediného Boha, považují za označené znamením antikrista. Každý posuď sám.
Osobně se pokouším varovat příslušníky této sekty, že se ženou do velkých problémů; nicméně si nedělám veliké naděje, že by to bylo k něčemu platné. Situace je zvlášť smutná v tom, že se až na jednu výjimku jedná o bývalé oběti Festa Nsohy. Zatím vím pouze o čtyřech členech této sekty. Nepochybně je to velmi malý počet (alespoň, co je mi známo), a úsilí, vynaložené v tomto varování, se zdá v porovnání s tímto počtem komické. Nezapoňme však, že i Fetus Nshoha začínal v našem městě z nuly, velmi nenápadně; působil neškodně. Tato sekta má však dle mého výrazné předpoklady využít typicky středoevropských předsudků. Proto se raději budu namáhat zbytečně, než abych na toto nebezpečí neupozornil a nechal věc narůst do děsivějších rozměrů. Ne bez jistého zadostiučinění bych rád připomněl, že podobně můj vynikající předchůdce, nyní již zesnulý bratr farář Šplíchal, varoval dokonce v místním tisku před začínající sektou Festa Nsohy.
Situaci se snažím dále sledovat.