beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Desatero

Prolog

Deset

V textu Písma se nikde přímo nemluví o desíti; není to totiž přímo deset izolovaných zákazů či příkazů, jednotlivá přikázání na sebe navazují, vycházejí jedno z druhého. Proto říká sv. Jakub: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.“ (Jabubův 2, 10)

Přikázání

Písmo samo také neužívá výrazu přikázání, ale kal-ha'bárím, tedy „všechna tato slova“ nebo též „všechny tyto řeči“ nebo též „všechny tyto věci, záležitosti“. Desatero bychom měli chápat jako rozdělení tématických okruhů celého Zákona. Desatero slouží podobně jako obsah na začátku knihy, kde máme vypsány jen názvy jednotlivých kapitol.

Už v ta samá kap. 20 od v. 22 a následně kap. 21 řeší provedení jednotlivých přikázání v praxi. Např. 20, 4 „Nezobrazíš“ odpovídá veršům 20, 22–26, Nezabiješ ve v. 21, 12–14, „Cti otce svého…“ v 21,15.17, „Nepokradeš“ ve v. 21,16, „nebudeš dychtit“ třeba ve v. 21,35 atd.

Zásadní a úmyslné porušení všech přikázání kromě desátého bylo trestáno smrtí (i úmyslné porušení dne odpočinku, jak ukazuje Nu 15, 27–36). Zákon nelze chápat tak, že stačí dodržovat „desatero“ a ostatní Zákon je jakási historická veteš. Desatero určuje jen extrémní hranice. Věci, které už není možné nechat projít a je třeba přistoupit k trestu smrti. Je, soudím, celkém jasné, že když někdo nikoho nezavraždil ani nic neukradl z něj ještě nedělá dobrého člověka. I v našich podmínkách to znamená jen a pouze, že ho nestíhá policie, že ho nejde zažalovat před soudem.

Základ morálky?

Časté očekávání, že znalost Desatera učiní lidi mravnými, je milné. Desatero samo o sobě, bez jeho rozvedení v dalších částech Zákona je nanejvýš základem pro funkční společnost/stát. Písmo jasně říká: „ze skutků zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn“ (Ř 3, 20). Sám Ježíš pak říká známé „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“ – jen neporušit Desatero a přitom neplnit své povinnosti k druhým znamená stále Zákon porušovat, jen to již v lidské společnosti není stíháno smrtí.

Boháč, který nechal u svých vrat umírat Lazara (L16, 19–23), desatero neporušil, přece skončil v pekle. Porušil totiž např. ustanovení Zákona v Dt 24, 17–22:

Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při každé práci tvých rukou. Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé. Ty budou patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově.

Přičemž o Lazarovi čteme:

„U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče“

Desatero je tedy nutné chápat jen jako opravdu základní minimum pro základní fungování společnosti, nikoliv cestu ke spáse. Tou je naplnění všech příkazů Zákona a to je zase možné jen skrze lásku k bližnímu, kterou člověk získává novým narozením v Kristu.

Preambule

Verš 2, „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh…“ objasňuje, jakým právem Bůh přikázání vyhlašuje a co je jejich cílem.

Hospodin pro Izrael už něco udělal, dříve, než jej vůbec hledali. Podobně jako říká sv. Jan: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1 Jn 4,10). Protože Hospodin zatím konal pro Izrael jen dobré, je na místě očekávat, že i jeho přikázání nám budou ku prospěchu, že povedou k dobrému.

Bůh říká „já jsem tě vyvedl … z domu otroctví“. A cílem přikázání je, takříkajíc, aby se člověk do domu otroctví zase nevrátil. Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Podívejme se např. na Kaina, který zavraždí svého bratra a pak se stává štvancem. Nebo na Davida, který je kvůli hříchu s Batšebou tlačen k dalším, stále horším hříchům, aby svůj první hřích zamaskoval.

© Tomáš Pavelka 2006–2020