Nejde tu o filosofický názor na to, kolik je Bohů. Jak říká sv. Jakub: „Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.“ (Jakub 2, 19) I vyznání starého Izraele zní „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ Bůh sice je jeden, ale to se zde neřeší. Nejde o přesvědčení, ale o to, komu jsme slovy i skutky věrní, komu vzdáváme úctu, koho posloucháme. Zjevení Janovo 13, 13 ukazuje, jak i falešný bůh, šelma, může dělat velký dojem: „A činí veliká znamení, dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem.“ Ohněm z nebe se v SZ jako pravý Bůh prokázal Hospodin; vidíme, že víra musí mít hlubší základ než jen pohled na mocné činy. Nakonec a hlavně: Očekává se od nás víra v Krista, který visel na kříži bezmocný, zbavený vší slávy a přece byl roven Bohu. Jde tedy o toto: I kdyby se dělo cokoliv, Hospodin jediný zůstává naším Bohem, jemu jedinému se budeme klanět, jemu jedinému sloužit.
Jak učí reformátoři, toto přikázání naplňujeme zejména tím, že vše očekáváme od Boha. Tj. ve chvíli, kdy si řekneme „je pěkné, že je Bůh, ale tohle si musím zařídit jinak“, přestupujeme toto přikázání. Tak např. boháč v podobenství o stodolách:
„Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: ,Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘ Pak si řekl: ,Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ Ale Bůh mu řekl: ,Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem. (L 12, 16–21)
Praktickým příkladem porušení prvního přikázání je např. věštectví: „Tyto pronárody, které si podrobíš, poslouchají mrakopravce a věštce, ale tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil.“ (Dt 18, 14) Dále Lv 19,26.31; Lv 20,6; Lv 20,27; Dt 18,10nn; Joz 13,22.
To proto, že svou budoucnost máme vkládat do Božích rukou. Především, máme věřit, že nás Bůh vyvolil a proto nás navzdory všemu dovede k věčnému životu. To je základ všeho našeho uvažování o životě. Jak říká sv. Pavel:
Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8, 38n)
Dále, kdykoliv Bůh skrze proroky mluví o budoucnosti, předkládá člověku volbu: Když budete při mě, věci nakonec skončí dobře, když ne, skončí zle. Na člověku tak není řešit, co bude; člověk má řešit, co je správné a co není.
Přitom není jasné, zda je možno budoucnost nahlédnout. Přízrak Samuela v EnDóru Saulovi budoucnost oznámí; podobně u dívky ve Filipech ve Sk 16, 16 to spíše vypadá, že budoucnost skutečně předpovídala. Ale nejpravděpodobnější je, že člověk, který uslyší většbu, s ní tak na pevno počítá, že svůj život pevně směřuje k jejich naplnění, aniž by i chtěl. Je tedy skutečně otrokem svého hříchu. Naprostá většina věštění a nejspíše vešekeré se dá vysvětlit tzv. Forerovým efektem: Člověk (ve své jisté sebestřednosti) má sklon obecná tvrzení vztahovat na sebe. Fungování tohoto efektu bylo bezpečně experimentálně prokázáno. Viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Forer%C5%AFv_efekt
V našich podmínkách je tedy porušením prvního přikázání astrologie, spiritismus, tj. vyvolávání duchů zemřelých, tarot a jiné věštění z karet, chiromancie – věštění z ruky a pod.
Spočívá v předstírání schopnosti působit věci na dálku. Pouze Bůh však může působit věci pouhým slovem, jako učinil při stvoření: „I řekl Bůh: Budiž… a bylo“ Kdo tedy tvrdí, že může udělat totéž, staví se na místo Boha a kdo tomu věří, uctívá člověka na místo Boha.
(Na zásadě, že síly nemohou působit na dálku (tzv. princip lokality) stojí moderní prírodní věda a to rpávě díky svým křesťasnkým kořenům. Laicky řečeno, aby se cokoliv pohlo, musí jedna věc narazit na druhou atd.; tak podle dosavadních poznatků funguje i gravitace, u níž by se mohlo zdát, že působí na dálku.)
Krom toho, že se křesťan nemsí čarodějnictvím zabývat ani vyhledávat služby čarodějů, především nesmí věřit, že by mu jakékoliv kouzlo mohlo uškodit, neboť je psáno: Proti Jákobovi není zaklínadla, proti Izraeli není věštby. (Nu 23, 23) Církevní koncil v Paderbornu z roku 785, týkající se misie zhruba v naší oblasti výslovně zakazuje vůbec věřit, že čarodějnice mohou cokoliv způsobit.
A zde je podstata věci: Podobně jako démoni nemohou působit na hmotné věci, ale ovlivňují duši člověka, jehož tělo pak nějak jedná, podobně magie ovlivňuje duši člověka, který jí věří a to pak může mít nějaké následky. Funguje vlastně úplně stejně jako lež a vlastně ničím jiným, než lží, není.
Prakticky je tedy porušením přikázání provozování magie a vyhledávání takových služeb, víra v amulety a pod. Na magických naukách je založena i většina léčitelství. Bůh učinil svět slovem, rozumný a spořádaný, aby jej člověk rozumem poznával. Je to právě křesťanská Evropa, kde se nejvíce rozvinula věda, jejíž poznatky přinesly větší výnosy polí, účinnější léky, výkonné stroje a pod. a daly lidem prospěch, jaké žádné kouzlo dát nemůže. Věda vyžaduje velkou pokoru před pravdou a tím svým způsobem vlastně před Bohem.
„Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.“ (Jr 17, 5) A sám Kristus pak říká: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ (Lukáš 14, 26) A jinde: „ Vy však si nedávejte říkat ,Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ,Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ,Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus.“ (Matouš 23, 10nn) Víme, že když Izrael chtěl krále, vzbudilo to Boží nevoli. Jako v přechozích případech, člověk zde čeká své dobro od vládce, nikoliv od Boha. První křesťané trpěli jako mučedníci, protože odmítali obětovat císaři jako Bohu. To mnohé zlo minulého století se dělo proto, že lidé čekali od různých diktátorů, co má člověk čekat jen od Boha.
První přikázání tedy porušuje ten, kdo s ohledem na člověka nebo kvůli člověku neposlouchá Boha. Také ten, kdo zapomíná, že člověk je chybující a přisuzuje člověku neomylnost či větší moc, než člověk může mít. Jak prví Písmo: „"Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ (Sk 5, 29)
„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej.“ (Přísloví 3, 5) Proti prvnímu přikázání se proviňuje také ten, kdo očekává vše jen od vlastních snah a vlastní rozumnosti. Protože vše, co dostáváme, dostáváme od Boha. A podaří-li se nám něco, je to díky Božímu požehnání či dopuštění. „běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost“ (Kazatel 9, 11)
Hřeší proti Bohu, kdo se pokládá za neomylného. Stejně tak hřeší proti Bohu, kdo se pokládá za bezhříšného: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ (1 Janův 1,8) Stejně tak hřeší proti Bohu, kdo mu neděkuje za jeho dary: Za jídlo, za pohodlí domova, za úspěch v díle atd.
Dále hřeší proti Bohu, kdo je lakomý. Vše, co máme, dostali jsme od Boha, proto máme být připraveni se (rozumě) s druhými delit. Hřeší proti Bohu, kdo se příliš strachuje o budoucnost:
Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení. (Matouš 6, 31–34)
Protože, jak jsme řekli již na začátku, věřit v Boha znamená od něj očekávat dobré. Bůh dopustí, ale neopustí. I kdybychom jednou neměli nic, stále nám patří život věčný, který nám Bůh skrze Krista dal. A ten nám nikdo nemůže vzít.