Evangelium říká: "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl." (J 1, 18) Bůh, který je neviditelný, je také nevyzpitatelný. Nikdo nemůže dopředu říci, co udělá a co si přeje a jaký je, pokud nám to sám neřekne.
Izraelci, kteří si udělali zlaté tele, se neklaněli jinému bohu (neporušili I. přikázání, ale toto druhé) Řekli: "To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země." Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: "Zítra bude Hospodinova slavnost." (Ex 32, 4-5) A když Jarobeám zhotovil býčky, taky je pokládal za obraz Hospodina.
Ale sochu můžeme zavřít do chrámu a obraz můžeme zakrýt závěsem. Tak, aby nás "neviděli", "nemohli na nás". To dělá ten, kdo chce, aby Bůh o některých jeho činech nevěděl. Nebo kdo nehce, aby mu Bůh do některých věcí mluvil. Jan Kalvín to shrnuje: "Podstata modlářství je upírat Bohu moc." Tvrdit, že něco nemůže udělat, že o něčem neví, že na něco nemá nárok atd.
Člověk Bohu sloužit nechce, ale zároveň se nemůže zbavit pocitu, že Bůh je. A že je stvořitelem a soudcem světa. Něco ho nutí vzdát úctu. Ale představa Boha, který o něm ví vše, kterého by měl ve všem poslouchat, protože Bůh nad ním má plnou moc a může s ním udělat cokoliv, je příliš děsná. Proto si člověk raději místo neznámého Boha vytvoří nějaký zřejmý obraz ze dřeva. Místo všudypřítomného Boha má modlu na jednom místě. A řekne si: Bůh je vlastně tohle -- to není tak strašné. A vlastně po mě tolik nechce. Modlou člověk jakoby zakrývá výhled na skutečného Boha, který nemůže snést.
Modlářství začíná v srdci: Samo Písmo ukazuje, že dřív, než člověk modlu udělá, musí si ji nejdřív ve svém nitru vymyslet: "Řemeslník pobízí zlatníka, kovotepec kováře. Praví: 'Spojme to! Bude to dobré!' Pak upevní modlu hřeby, aby se nevyklala." (Iz 41, 7) Kalvín říká "lidské srdce je stále běžící továrnou na modly".
Modlářství začíná vždy tím, že se domníváme, že o Bohu víme vše, že ho máme přečteného. Že dopředu víme, co by schválil a co odmítl, co by udělal a co by neudělal (nebo co už udělal a co určitě neudělal) -- aniž by nám to před tím sám řekl.
Modlářství se dopouštíme už tehdy, když si vybereme jen jednu Boží vlastnost a myslíme si, že to už je celý Bůh. To přesně dělají pohané. My víme, že Bůh je mocný, spravedlivý, laskavý, všudypřítomný; že dává věcem život, dává nám zvítězit v zápasehc atd. Ale pohané mají jiného boha mocného na zemi -- Zeus, jiného v moři -- Poseidon, jiného, akterý uzdravuje a je spravedlivý -- Apolo, jinou bohyni na úrodu, jinou na lásku, Afrodité, jinou na moudrost, Athénu, jednoho boha na válku -- Marse atd.
Bůh, který do ničeho nezasahuje Každé pohanské náboženství má nějakého Boha stvořitele: Kronos v Řecku, Saturn v Říme, Brahma v Indii, El v oblastech, kde se odehrává bible. Ale vůbec nebo téměř vůbec jej neuctívá a nepovažuje jej za důležitého. V Evropě přišli s myšlenkou, že Bůh sice je, ale od stvoření již do ničeho nezasahuje, deisté v 18. stol., první výrazní odpůrci křesťanství v Evropě. Také dnešní lidé řeknou "něco nad námi je" nebo "bůh možná je". Ale nepočítají s tím, že by pro ně Bůh mohl něco udělat, že by mohl něco změnit, že by ho měli poslouchat a klanět se mu. Žalm 10, 4 říká: "Svévolník ve zpupném hněvu říká: 'Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není.' Odtud všechny jeho pikle." Kdežto Hospodin o somě říká: Jsem, který jsem (stále tady).
Bůh, který je jen spravedlivý Ale už ne milosrdný. Takový falešný obraz boha se bohužel objevuje i mezi veřícími. Bůh, který nás neustále zkouší. Který na naás jakoby chystá pasti a číhá na naše chyby. Takže kdykoliv máme z něčeho radost, musíme se hned ptát, zda to není hřích. Kdykoliv se nám něco podaří, musíme se ptát, zda to už není pýcha, atd.
Taková falešná představa boha pak často vede k pokrytectví, kdy se člověk snaží své chyby zakrýt před druhými, sám před sebou i před Bohem, protože bůh by nepochopil. Člověk pak obelhává sám sebe, jen aby si nemusel připustit hřích, který nemá kdo odpustit. Sudí to v sobě.
Zároveň ale, aby s takovým "bohem" člověk vydržel, musí si některá jeho přikázání ohýbat, upravovat, vykládat tak, jako by pro něj neplatila. Tak kristus řekl o farizejích:
"Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: 'Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice." A ještě řekl: "Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl: 'Cti svého otce i svou matku' a 'kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí'. Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: 'To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu)', již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho." (Marek 7, 6-13)
Bůh, který je jen milosrdný ale není spravedlivý. Je modlou dneška. Přitom taková představa Boha vlastně popírá důvod Kristova kříže: Kristus zemřel aby na sebe za nás vzal spravedlivý Boží hněv. Kristus řekl: "Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává." (Jan 3, 36) Takový bůh jako by byl slepý a hluchý, když nevidí křivdy, které se lidem dějí (a které mi vidíme), jako by neměl srdce, když jej nehněvají.
Vyznavači takového boha přitom mnohdy sami nejednají milosrdně -- protože spoléhají na to, že bůh automaticky vše odpouští, nebojí se tolik hřešit -- a hřích ovšem vě většině případů někomu působí křivdu.
Sami často nejsou odpouštějící. Skutečný Bůh se opravdu hněvá, a přes to odpuští. Ale pokud v takového Boha nevěří, nechápou ani to, že my sami opouštíme tehdy, když jsme oprávněně rozčilení, když se nám opravdu stala křivda. Bůh odpouští, přes to že nás má ve své moci a mohl by nás zamáčknout. Ale lidé, kteří nevěří v boha spravedlivého, pomíjejí sice křivdy, které nemohou účinně oplatit (to není odpuštění, ale slabost). Ale když mají příležitost druhého zmáčknout, třeba jen slovy nebo pohledem, obvykle to udělají.
Bůh sám určuje, jak má být uctíván. Není věcí našeho vkusu, vynalézavosti či osobního hledání, jak Boha ctít! Bůh taková konkrétní pravidla uvádí hned za desaterem ještě ve stejné kapitole, např.:
Uděláš mi oltář z hlíny a budeš na něm obětovat ze svého bravu a skotu své ob ěti zápalné i pokojné. Na každém místě, kde určím, aby se připomínalo mé jméno, přijdu k tobě a požehnám ti. Jestliže mi budeš dělat oltář z kamenů, neotesávej je; kdybys je opracoval dlátem, znesvětil bys je. Nebudeš vystupovat k mému oltáři po stupních, abys u něho neodkrýval svou nahotu. (Exodus 20, 24nn)
My sami přece také dobře víme, co nám dělá radost, co nás potěší atd. Když máme narozeniny atd., chceme jíst to jídlo, které máme rádi a kdo nás zná, ten ví, jaké to je. Když nehrajeme hokej, nemá smysl, aby nám někdo dal darem hokejovou výstroj, byť by to byla ta nejdražší a nejlepší. Když nás lidé úplně dobře neznají a chtějí nám udělat radost, pak se nás ptají, co ba nám radost udělalo a mi jim to řekneme. Podle toho se pak zařídí. S Bohem je to stejné; i když samozřejmě, jako my jsme shovívaví, když nám někdo bez zlého úmyslu dá dárek, který se nám nelíbí, podobně shovívavý je Bůh k nedokonalostem a omylům naší bohoslužby. Ale uctívat Boha po svém bez ohledu na vzory, které ukazuje Písmo by bylo stejné jako vytrvale dávat člověku dárky o které nestojí a ani nezjišťovat, zda mu vůbec dělají radost.
"Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou; tomu dám zakusit Boží spásu." (Žalm 50, 23) Bohoslužba je především díkůvzdání, protože v každém okamžiku našeho života je za námi už něco, co jsme od Boha dostali -- i život sám, naše narození. Jedné ze dvou hlavních částí bohoslužeb, Večeři Páně (druhá je slovo Boží) se jinak jmenuje "eucharistie", řecky díkůvzdání. Bohu je teda především třeba děkovat.
Na to je třeba připomínat, co už pro nás vykonal a co nám zaslibuje a to ze slov Písma. Písmo samo mnohokrát nařizuje a vyzývá, abychom si připomínali Boží skutky. Bohoslužba bez Písma je modloslužba. Boha nemůžeme správně ctít, pokud nevíme nic o vyjití z Egypta, o Samsonovi, Samuelovi, Davidovi atd. Pokud nevíme nic o divech, které konal Kristus a spoštolové. Bohoslužba, která by o Bohu mluvila jen teoreticky, třeba jen na základě jedné epištoly, ale nezmínila nic z jeho činů na zemi, již nebezpečně míří k modloslužbě.
Bohu děkujeme za jeho minulé činy a ovšem také do něj přijímáme milost i v současné chvíli. Bůh nás živí tělesně i duchovně i teď. Kristus řekl:
Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky." (Jan 6, 53-58)
Z historických (a pochybných) důvodů se u nás VP nekoná každou neděli; snaha o změnu ovšem naráží na takový dopor, že by se VP sama stala věcí rozdělení a ne jednoty. Přesto, bohoslužba a vůbec zbožnost, která se zcela obešla zcela obejde bez křtu a Večeře Páně (tak kvakeři a Armáda spásy) je modloslužba.
Modlitba je kromě díkůvzdání a oslavy také prosbou a očekáváním. Boha správně ctíme, když od něj čekáme budoucí dobro. Bohoslužba bez našich proseb by také nebezpečně mířila k modloslužbě. Apoštolové také mnohokráte vyzývají k přímluvám za druhé, např: "Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha..." (1 Tm, 2) Bohoslužba, ze které se vytratí přímluvy, se stane modloslužbou.
Zpěvem oslavují lidé Boha od počátku, mnoho Žalmů i jiných biblických míst je napsáno jako písně. Apoštol vyzývá: "s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch" (Kol 3, 16) Asi proto, že hudba je v zásadě založena na matematice, na něčem zcela nehmotném (číslo nejde vzít do ruky, nejde ukázat "tady leží), zcela nezobrazitelném (číslo jde jen zapsat symbolem, ale ne nakreslit). Ale hlavní je, že Bůh prostě přikazuje zpívat Písně ke své oslavě. Bohoslužba, ze které by se zcela vytratil zpěv, by se stala modloslužbou.
Bůh v Písmu nařídil zbudovat svůj stánek a následně chrám. Je to dům, který nepatří nikomu, jen Bohu: Všichni jsou tam (vítanými) hosty. Také Ježíš učil v chrámu a synagogách. I první církev se scházela v chrámu a apoštolové kázali v synagogách. Jak jen církev mohla, stavěla kostely.
Bohoslužba, kde člověk nechce být hostem, ale chce slavit boha jen a pouze se svém domácím prostředí, bohoslužba která zásadně odmítá kostely, je modloslužba.
Písmo mluví většinou v plurálu, ke shromáždění. Bůh nikdy nebyl bez církve. I Kristus si na samém počátku zvolil společenství apoštolů a jiných učedníků. Ten, kdo zásadně odmítá církev, kdo nikdy nechodí na bohoslužby a modlí se jen doma, je modloslužebník.
Bůh ve Zákoně nařídil oběti. Ovšem ty byly vlastně darem člověku. Většina obětí byl obětní hod, kdy podstatnou část oběti snědla společně rodina obětníka a kněz. Byly vlastně hosty Božími a oběť je spojovala navzájem i s Bohem. "Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře?" (1 Kor 10, 18)
Především ale byla oběť boží milostí v tom, že Bůh se spokojil krví obětního zvířete, nikoliv hříšníka. To je onen velikonoční beránek v Egyptě (hod beránka je hlavní a nejdůlěžitější slavnost SZ). Všechny tyto oběti ukazují na Krista a z oběti Kristovy na kříži získaly zpětně své potvrzení. Nedávali tedy staří Izraelci oběť ze svého, ale Kristus zemřel i za ně a tím dal jejich obětem platnost.
Bohoslužba, která vynáší naše zásluhy, ve které se mnoho mluví o tom, kolik dobrého toho konáme nebo bohoslužba, která vynáší zásluhy člověka jiného než Krista, je modloslužba. Zažil jsem bohoslužby Presbyterní církve USA, které byly téměř celé o tom, co jejich církev koná záslužného v Nikaragui. To byla modloslužba.
Prakticky pro nás: Kdykoliv bohu říkáme: Udělám to a to a ty mi za to něco dáš, chováme se jako modloslužebníci. Bůh nám dá, co potřebujeme ze své milosti. A když nám z nějkého důvodu něco nechce dát, naše dary jeho rozhodnutí nezvrátí, protože má už všechno, naše dary nepotřebuje. Almužny dáváme a dobré skutky konáme z vděčnosti a poslušnosti Bohu nebo abychom částečně napravili zlé věci, které jsme udělali. Ne proto, abychom něco získali.
Nepřípustná je bohoslužba, jejímž hlavním cílem je bavit lidi. Kázání má jistě být poutavé a hudba bohoslužeb kvalitní. Ale nemá být hlavním cílem bohoslužeb, aby se lidé smáli, dupali do rytmu či tancovali. Pak děláme bohoslužbu pro lidi, ne pro Boha. Není to farářova ani hudebníkova show.
Nepřípustná je bohoslužba, jejímž hlavním cílem je prožít silnou emoci -- ale na které se člověk nedozví, co Bůh vykonal, co přikazuje, co nám zaslibuje. Takovou nesprávnou bohoslužbou jsou třeba tzv. "uzdravovací shromáždění". Když Ježíš uzdravoval, také při tom vždy kázal. Stejně tak nepřípustné jsou různé pseudobřady, se kterými se setkáváme v liberálních církvích: Bohoslužby, ve kterých mají lidé hmatat na různé věci, aby při tom zakusili něco z "božích vlastností", kdy se dá jako ilustrace kázání kolovat nějaký předmět atd. Obřady, při kterých člověk píše na papírek své hříchy a ty se pak spálí, kdy lidé kladou na zem v ksotele svíčky nebo cosi staví z kamínků atd. Nic takového Bůh v Písmu nestanovil a církev obecná nikdy nic takového nekonala. Všechno, co sám Bůh ustanovil jako bohoslužbu, má moc -- křest skutečně obmývá od hříchů, ve večeři Páně se skutečně duchovně účastníme Kristova těla a krve, Bůh skutečně slyší naše prosby, chvály a písně a odpovídá na ně. Požehnání skutečně mění běh našich dní. To že v ruce potěžkáme kamínek, někam postavíme svíčku nebo si v kostele hážeme míčem (vše znám z vlastní zkušenosti či doslechu), nemá od Boha žádnou moc a zaslíbení. Zde jen někdo na úkor Božího shromáždění prosazuje svou tvořivost.
Shrnuto: