beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

III Nezneužiješ jména

Doslovně: "nezvedneš/nebudeš nosti jméno Hospodina, svého Boha, do prázdna". Když slyšíme někoho vyslovit vlastní jméno, zpozorníme. Když nás někdo zavolá, nutí nás to přestat s tím, co zrovna děláme a jít zjistit, co po nás chce. Býváme rozhorčeni, když zjistíme, že to není nic důležitého, že volající mohl věc vyřešit sám. Nebo, když nás někdo volá, očekáváme, že nám chce něco dát, něčím potěšit, ukázat nám něco zajímavého adt. Pak jsme zklamáni, že jsme za ním přišli naprázdno.

Nedáváme vé číslo, svůj mail či svou adresu každému, nechceme, aby nám každý tykal ani aby nás úplně každý znal -- oslovoval nás jménem. Protože nechceme být rušeni, zatahováni do věcí, které nás nezajímají atd. Od těch, kteří nám mohou kdykoliv zavolat, navštívit nás, oslovit nás, čekáme, že to nebudou dělat pořád a kvůli každé zbytečnosti. Ale především, soukromý kontakt na sebe dáváme tomu, koho máme rádi a koho jsme na prvním místě připraveni slyšet.

Bůh slyší

Po prvním jednání Mojžíše s faraónem čteme:

Bůh promluvil k Mojžíšovi a ujistil ho: "Já jsem Hospodin. Ukázal jsem se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jako Bůh všemohoucí. Ale své jméno Hospodin jsem jim nedal poznat." (Exodus 6, 2n)

Bůh si zde tedy, řekněme po lidsku, Mojžíše a Izraele pouští do soukromí. Dříve, u hořícího keře, Bůh prozrezuje své jméno: Jsem, který jsem (stále u toho). Když Mojžíš a Izrael zavolají, Bůh se opravdu "dostaví na místo". Zde se předjímá, jak se později "Slovo stalo tělem" a přebývalo mezi námi. Bůh se v Kristu stal člověkem, takže ho lidé mohli prosti a on se nechal pohnout a uzdravil jej. Lidé se na něj tlačili, také ho někdy uráželi a lžive proti němu mluvili a nakonec jej svázali, zbili, poplivali a ukřižovali. Bůh se nám ve svém Synu vydal do rukou a právě že toho jde zneužít.

Ohánění se jménem Božím

Když slyšíme své jméno, necháme se pohnout, jak už jsme řekli, a jsme zklamáni, pokud je to pro nic. Horší však je, když se dozvíme, že se někdo naším jménem zašťiťuje. Opravdu je nosí (to slovo je použito v desateru) jako štít, kterýmsi razí cestu nebo se jím ohání jako klackem. Někdo by třeba řekl "Tomáš mi řekl, abys mi to dal." a přitom by to chtěl pro sebe. Nebo ještě hůře "Tomáš si o tobě myslí, že si hlupák." atd. Jakoby někdo jednal za nás bez naší vůle. Proti tomu se chvíli cítíme úplně bezmocní. A co taková řeč napáchala pak ani někdy už nemůžeme sami napravit, protože když takhle někdo naším jménem mluvil, lidé nám přestali věřit.

Smrtelný hřích

Šíření vlastních fantasií Božím jménem

Nejhorším porušením Božího přikázání je tak jménem Božím zaštiťovat vlastní soukromé cíle nebo jménem Božím vyjadřovat vlastní pocity, názory, vlastní vkus. Ve vážnějších případech je to skutečně hřích hodný smrti. A to proto, že druhý člověk má oprávněný respekt a oprávněnou obavu postavit se proti tomu, co (údajně) řekl sám Bůh. Zneužívá se tu to nejcennější na člověku, jeho bezprostřední, děcká důvěra k Bohu. Tak třeba už v první církvi se začali objevovat falešná evangelia, ve kterých Ježíš káže, že tělo je zlo, že všechny časné radosti života, jako třeba jídlo nebo manželství, jsou zlo, atd. Lidi to samozřejmě trápilo, protože když to přece řekl Ježíš... Lidé, kteří takové věci šířili, jak víme z epištol, zneužívali pohostinství lidí: Musíte nás hostit, vždyť jsme přece Boží proroci atd. Kdo jménem Božím uládá podmínky spásy, které Bůh nestanovil, kdo jménem Božím zakazuje věci, které Bůh nezakázal je falešný prorok a dopouští se smrtelného hříchu. Také ten, kdo jménem Božím předpovídá budoucnost -- ti, kdo mu uvěří, upravují sevé plány a jednání podle toho, čemu věří, že se opravdu stane. Kdokoliv, kdo jménem Božím prorokuje a věc se nestane, byť by mu to třeba jen jednou "nevyšlo", je falešný prorok -- protože proroctví se plní vždy -- a dopustil se těžkého hříchu.

Zatracování lidí

Ježíš řekl:

Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu . Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. (Matouš 5, 21n)

Bez opravdu vážné znalosti věci nemůžeme o nikom říci, že skončí/skončil v pekle (a nejlépe se tomu vyhnout vůbec), protože to je věc Boží. Podobně musíme být velmi opatrní, když mluvíme o tom, že Bůh někoho potrestal (ač Bůh skutečně dosud sesílá na lidi stresty). Písmo samo třeba o Herodovi v Sk 12, 21nn říká, že jej Bůh potrestal. Ale až po tom, co se dozvíme, že dal popravit apoštola Jakuba a nechal sám sebe oslavovat jako Boha.

My tedy musíme být především velmi opatrní, abychom třeba vážnou nemoc nebo neštěstí, která na člověka přišlo, nevykládali jako Boží trest. Nebo, což je jeden z nejhorších hříchů vůbec, který dnes vidíme, neřekli nemocnému, jenž se neuzdrvuje či člověku, jehož trápení se táhne, že je to proto, že se málo modlí, málo věří atd. Zvláště proto, že tím člověka vhráme do úplné beznaděje, do pekla na zemi. Protože se mu daří zle, má smutek a nemůže se ani utéci k Bohu, protože jsme mu namluvili, že se na něj Bůh hněvá. To je smrtelný hřích!

Trest nepřichází hned

A že se s takovým jednáním setkáváme poměrně často (na rozdíl od vražd, únosů a pod.) neznamená, že není stejně vážné. Ta iluze vzniká z toho, že mluvit je snandé a duševní poškození není tak vidět. Právě proto (!) právě a zrovna za tímto přikázáním dodává Bůh "Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval." Hřích slovy je stejně vážný jako hřích rukama a jen málo znamená, že pak člověka nestíhá policie atd. Je horší v tom, že trest třeba za krádež přichází hned a tak má člověk možnost na sebou přemýšlet a prosit Boha o odpuštění. Ta otázka se mu jaksi sama vnutí. Ale kdo lživě mluvil Božím jménem lidem by tím spíš měl prosit Boha za odpuštění (Bůh i tento hřích odpustit může) a jednat po zbytek života velmi pokorně, protože jinak ho čeká trest věčný. Přitom vídáme mnoho vůdců sekt, falešných proroků atd., kteří se po mnohém zlu, které napáchali, jen omluvně usmějí. Řeknou: To byl omyl. A vesele pokračují v jiné "duchovní práci". Ti by se měli velmi bát.

Dílčí shrnutí

Hlavní hříchy proti tomuto přikázání tedy jsou:

  1. Falešné proroctví -- mluvit jménem Božím, aniž mne poslal
  2. Hereze - falešné učení (které záměrně ignoruje, co Bůh řekl, nikoliv omyl z nepochopení)
  3. Uládání podmínek spásy, které Bůh nestanovil
  4. Zatracování lidí a neoprávněné vynášení soudu Božím jménem

Další hříchy

Sebepřeceňování

Zázračné uzdravování

Toho se dopuští například ten, kdo se domnívá, že má od Boha dar zázračně uzdravovat. V evangeliu vidíme, že koho Ježíš uzdravil, byl zdráv i podle nálezu lékařů. Tak třeba malomocné posílá, aby se ukázali knězi "jim na svědectví" a kněží měli právě i tuto funkci "posudkových lékařů". Často čteme, že se diví mnozí lidé, kteří dříve znali uzdraveného jako mnoho let vážně nemocného atd. Čteme sice, že Ježíš kdyč byl Ježíš v Nazaretě, "nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je." (Mk 6,5) To však spíše znamená, že když Ježíš viděl nevíru, ani se o nic nepokoušel. A ty, na které přece vložil ruce, uzdravil. Také nečteme nic o tom, že by apoštolové byli kdy neúspšní, když už někoho uzdravovali. Proto ten, kdo uzdravuje jménem Božím a neuspěje, tento dar nemá. Může se tak ovšem domnívat z omezenosti, pýchy, namyšlenosti; nemusí mít přímo zlou vůli nebo být podpodník. Přesto, snižuje tak u nemocného důvěru v moc Boží. A v posledu, i když to třeba sám neřekne (jako v bodě 4. shrnutí), může vyvolat u nemocného dojem, že se od něj Bůh odvrátil. Vzal tak jméno Boží naprázdno.

Něco jiného je se za nemocné v důvěře modlit. To samozřejmě máme, ale modlitba je z podstaty prosba, na kterou lze říci ano i ne. A samozřejmě, Boha nevoláme nadarmo, tedy vykonáme, co je v naší moci -- nemocného svěříme lékaři -- a pak se modlíme za Boží přispění jejich práci, za pomoc nemocnému atd.

Zaměňování výplodů své duše za věci Ducha

Opět je časté, že lidé svá silná duševní pohnutí, např. dojetí či nadšení, považují za projevy Ducha Božího. Že je něco vnitřního silné je pochopitelné -- máme to z první ruky, je to v nás. Ale Duch Boží je osoba, objektivně koná, jeho dílo znamená především změnu ve světě mimo nás. Přísloví správně říká:

Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk. Člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí, ale pohnutky zpytuje Hospodin. (Přísloví 16, 1n)

Strom se pozná po ovoci. A apoštol Pavel říká:

Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. (Galatským 5, 22nn)

Půobení Ducha svatého tak nejlépe poznáváme zpětně, z proměn svého jednání k větší trpělivosti, věrnosti, tichosti a pod.

U všech silných pocitů, vizí, živých snů atd. musíme na prvním místě zjišťovat, dza jsou v souladu s Písmem, protože to je celé z Ducha. Za druhé, zda nás takové případné zvláštní zážitky skutečně vedou ke zdánlivě nenápadným a všedním věcem jako např. k tomu, že jsme uvážlivější v tom, co říkáme, trpělivější, laskavější k lidem atd. Divné či silné nerovná se Boží. To by bylo braní Božího jména nadarmo.

Zaměňování vlastní vůle za Boží vůli

Že posloucháme Boha ještě neznamená, že nemáme i vlastní vůli, která si může přát i něco jiného, než Bůh. Ba právě v tom je poslušnost, že někdy musíme konat i to, co si sami nepřejeme. Kristu říká podobenství:

"Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici!' On odpověděl: 'Nechce se mi.' Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane.' Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?" Odpověděli: "Ten první!" (Matouš 21, 28-31a)

Samozřejmě by bylo lepší, kdyby řekl "Ano, pane." a šel. Ale reálně to tak není vždy. To patří k životu v tomto padlém světě. A i Kristus, který přišel do dotoho světa, e modlí v Getsemane "Ať mne mine tento kalich ... Ale ne , ale Tvá vůle se staň". I Kristus odlišoval svá přání od přání nebeského Otce; tím spíš my!

Nemůžeme tedy říkat např.: "Je Boží vůle, abych si vzal Milušku". Nebo: Je Boží vůle, abych se odstěhoval na venkov." Ne, to je přání našeho srdce. A jako lidé jsme odkázáni na ne vždy jasný odhad atd. a naše plány ne vždy vycházejí, ne vždy přinášejí očekávané uspokojení. Zaštiťovat se v sourkomých věcech vůlí Boží jednak vede k bezohlednosti a upřednostňování našich zájmů před zájmy druhých. Druhak, selhání něčeho, o čem jsme si nalhali, že je vůle Boží, vede ke ztrátě důvěry a víry v Boha a tedy ke skáze.

Plané modlitby

S předchozím odstavcem o vůli souvisí: Nelze žádat od Boha odpovědi nebo rozhodnutí ve věcech, které jsou věcí našeho vkusu, chtí atd. Bůh člověka stvořil, aby měl svá přání a touhy. A také, konec konců, ustavil i den odpočinku, kdy se po člověku nežádá nic než díkůvzdání Bohu, je jinak volný pro svá přání.

Tím míříme k tomu, že je braním Božího jména nadarmo ptát se Boha, jakou barvu trička si koupit či co si dát k obědu.

Stejně tak žádat o rozhodnutí či asistenci ve věcechm, kde se člověk sám hravě může dobrat rohodnutí či hravě si pomoci sám a tam, kde je selhnání našich plánů a zklamání z výsledku hravě zvládnutelné.

Stejně tak modlitby, po kterých/před kterými člověk neučinil nic, co je v jeho moci k dosažení danného cíle.

Dlouhé modlitby

Písmo i Kristus sám na vyzývají k tomu, aby modlitby byli krátké. Učí tak správně i reformační učitelé církve.

Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Matouš 6, 7n)

Varujte se (těch) zákoníků, kteří ... Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud. (Marek 12, 38nn)

Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova. Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy. (Kazatel 5, 1n)

Jak jsme řekli, když vyslovíme Boží jméno, Bůh je přítomen, připraven naslouchat našemu slovu. Měli bychom tedy při modlitbě vědět, co chceme. Stejně jako když nás někdo o něco žádá, začíná být k nesnesení, když dlouho nepřejde k věci. Nabýváme podezření, že se nás snaží šálit, že k nám nemá skutečnou úctu. Sám Ježíš dává v Mt 6, 9-13 příklad vzorové modlitby (Otče náš), která má pouhých devět veršů!

V Písmu jsou jistě příklady dlouhých modliteb, např. nejdelší Žalm 119 je se 176 verši delší něž mnohé celé knohi SZ a NZ. Ovšem tyto žalmy mají také patřičný styl. Jsou psány k zapamatování, tak, aby se je mohl modlit/zpívat každý. Člověk musí zvážit, jestli i on je obdařen takovým uměním, aby jeho modlitba při své délce došla zalíbení u Boha a nebyla spíše utrpením pro lidi, pokud je věřejná.

Příznačné je, že když člověk nemá moc co říci, tím víc se v jeho modlitbě opakuje "Pane.., Pane...,"

© Tomáš Pavelka 2006–2015