Introitus: Žalm 92, 1–9
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce, i Syna, i Ducha svatého. Amen Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách neděle Hodu svaté Trojice.
92
Vstupní modlitba: Svatý svatý svatý jsi, Hospodine zástupů, nebe i země jsou plny slávy tvé. Sláva tobě, Otče, neboť když nás ještě nebylo, ty jsi nás ze své milosti stvořil ke svému obrazu. Sláva Tobě, Synu, neboť když jsme byli pro své hříchy odsouzeni k věčné smrti, ty jsi za nás zemřel a svým vzkříšením nám otevřel cestu k životu. Sláva Tobě, Duchu svatý, neboť jsi nás ve křtu oddělil od tohoto světa a připsal nám Kristovu zásluhu, takže i když denně hřešíme, stále se smíme navracet. Z milsoti Otcovy, z velké zásluhy Kristovy, posvěť nás nyní, Duchu svatý, když voláme: Sláva Otci, I Synu, i Duchu svatému, jako byla na počátku, I nyní, i vždycky, na věky. Amen
1. čtení: Deuteronomium 8, 1–10
433
2. čtení: 1 Janova 5, 1–9

Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme. Co to zde slyšíme? Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti. To přece člověk nepotřebuje poznat, že někoho miluje. Už jsem to na tomto místě nedávno říkal: Od lásky si přece člověk nemůže pomoci. Láska člověku svazuje ruce, váže ho k druhým nepřerušitelným poutem. Když člověk někoho miluje, ví o tom až moc dobře. Nemůže na to zapomenout ve dne v noci. Je to jako ten šíp v srdci, o kterém člověk ví, kdykoliv se pohne. Ale apoštol Jan nám zde doporučuje milovat Boha a zachovávat jeho přikázání. Z toho že poznáme, že milujeme Boží děti. Kdo má rád otce, má rád i jeho dítě.

Jako šíp v srdci. Ano, láska zraňuje, láskou se otvírá rána do nitra člověka. A tak: Kdo vydrží milovat takto oddaně a s jistotou? Všechny děti z počátku milují své rodiče. Od přirozenosti. Bůh vložil člověku do srdce touhu po Bohu. A člověk, když se narodí, nasměruje svou touhu po Bohu na ty první, které vidí. Skoro jako housata, která prý následují celé dětství toho, koho po vylíhnutí z vejce viděli jako prvního. Takže je třeba možné vidět sedláka, za kterým husím pochodem pochoduje řada housátek. Tak také člověk napře po narození svou lásku k otci a matce.

Ale lidé hřeší, proviňují se proti těm, kdo je milují, zrazují. Někteří méně, někteří více, někteří úplně hrozně. Ale má-li dítě zdravě růst, v jedu chvíli si musí říci: Mí rodiče nejsou Bůh. Vždyť tehdy nesplnili slib a onde mi lhali a jindy se na mě hněvali nespravedlivě. Pokud se dítě nemá pokřivit podle chování svých rodičů, musí si to říci. Musí trochu odstoupit, říci si: Jsou to mí rodiče, ale toto a ono nedělají dobře. A tak všechny malé děti milují své rodiče, ale mnoho dospělých své rodiče opomíjí. Už nemají ten šíp v srdci, už se jim rodiče nepřipomínají každý den. A mezi mužem a ženou a ženou a mužem je to podobné: Kdyby člověk jen slepě miloval, tak ztratí vlastní duši. Bude brát jako hotovou pravdu to, jak ho ten druhý vidí. Svoje klady ztratí, špatné vlastnosti toho druhého přejme. Taky musí trochu odstoupit stranou. A tomu se říká věrnost, stálý vztah a křesťanské manželství. Nu a s přátelstvím je to také podobné, to už bych se opakoval.

Toto vše, tento odstup od druhých, mírné ochlazení; toto vše je nutné, aby se člověk o druhé mohl starat, aby za ně odpovídal. Když nemá rozum jeden, musí ho mít druhý. To platí mezi rodiči a dětmi, mezi manželi, mezi přáteli. Člověk má tak odstup od všech Božích dětí, které miluje. Časem. Časem už nemá tu ránu v nitru a šíp v srdci, má volné ruce a tak může pr druhé mnoho udělat. Ano, už nemá tu ránu. Ale jak teď pozná, že druhé miluje? Je někdy sám. Má úkol starat se o své blízké, myslet na jejich blaho. Má důležitý úkol, proto má i sebevědomí. Ale kdo je teď ten jeho hlavní člověk? Stárnoucí rodiče, manžel či manželka, se kterým se musí denně nějak srovnat, děti, se kterými jsou starosti? Kdyby tohle všechno opustil, jen by začínal někde znovu a za chvilku by byl zase tam, kde předtím. Proto to nikdo rozumný nedělá, ač rozumných je málo. Ale lidí, které by měl člověk milovat, je mnoho. Kromě vlastní krve jich člověku do cesty postaví ještě dost navíc i sám život. A všechny by je měl milovat. A se všemi jsou starosti.

Kdo je můj hlavní člověk? Kde je ještě nějaká rána v mém nitru, nějaký šíp v srdci? Kde mne to bolí, kdykoliv se hnu? Opět sám rozum říká člověku: Přece na všechny ty lidi nemohu být sám! Přesně říká žalm: Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ Jenom blázen a hlupák popírá v srdci Boha. Není-li Bůh, pak je člověk na všechny sám. A o všechny se postarat nedokáže, svůj životní úkol nezvládne. A když nezvládne svůj životní úkol, na co žije? Pak se tedy jen plácá životem sem a tam. Musí tedy být Bůh, který stojí při mě: Vidí mě. Radím se s ním a od mě povzbuzuje, pomáhá mi. Chválí mě, když se mi daří v mé péči o druhé. Kárá mě, když zanedbávám své úkoly, když dělám naschvál zlé. Ba mě i trestá. Doufám pak vždy, ž se k němu mohu vrátit, raduji se, když mi odpustí. Jen blázen říká: „Bůh tu není.“ Je to opravdu nesmyslné.

Proto apoštol Jan mluví o přikázáních. O těch jsme tu již mluvili také mnoho. Je tu deset přikázání ze Sinaje, je tu i jejich pravý smysl, který vykládá Ježíš v kázání na hoře. Člověk by bez nich byl zmítán životem. Říkal by si: Miluji toho, nebo onoho? Tomu mám vyhovět, toho mám odmítnout? Jenže přikázání říkají, ke komu má člověk povinnosti. A nejsou těžká. Proč? Vždyť už jsme si tu řekli, s čím člověk zápasí: O mnoho lidí se musí starat, říká si pak: Každý ode mne jen něco chce, mám je ještě rád? A hned je tu odpověď: Máš je rád, protože dodržuješ přikázání. A ty dodržuješ proto, že miluješ Boha. A Boha miluješ proto, že sám bys na všechny ty lidi, ke kterým máš povinnosti, nestačil. Ať něco cítíš nebo ne, že miluješ své bližní poznáš podle toho, že dodržuješ přikázání, která ti o nich Bůh dal.

A nám vlastně dnešní slova neříkají nic jiného než: Vydržte! Zatněte zuby. Nemusí člověk všechno dělat s nadšením. Pokud je ke svým vlídný a laskavý jen proto, že to Bůh nařídil, také dobře. To znamená, že má rád Boha. A proč má rád Boha? Protože má také rád jeho děti. Dejte na to, co se podle Písma Bohu líbí abychom dělali, z čeho se raduje a na to, co zakazuje a pro co se hněvá. Ne na své srdce — to bude v tomto životě většinou zamlžené, zmatené a kolísající.

Je tedy Bůh nade mnou, který mne vede a radí mi, který mne chválí a kárá, odměňuje a trestá. Důkazem je křest. Křtem mne Bůh označil svou pečetí. Dal mi najevo, že od teď sleduje mou cestu, slyší mé prosby a vede mé kroky. Jeho přikázání jsou od teď má přikázání. Ale znovu: Může člověk žít bez srdce? Může dělat věci bez hnutí srdce? Přikázání by bylo možné dodržovat v nějakém dokonalém světě, s dokonalými lidmi. Někde v akváriu. Ale svět mi říká: Zahazuješ svůj život. Svět mi nabízí tajemství a dobrodružství, vzrušení. Může být člověk jako robot, bez hnutí srdce?

Proto je i Bůh se mnou, Immanuel. Není v našem životě jen křest. Nehodil nás Bůh na začátku do vody se slovy: A teď už plav sám. Je tu i ten, koho mám po boku. Ten, který byl také pokoušen, který to měl v životě také těžké. Který nebyl obklopen dokonalými, úžasnými lidmi. Ale: Nikdo ho nechápal, mnozí se s ním nesmyslně přeli, mnozí ho i nenáviděli. Je tu i Bůh, který mi ukazuje, jaké by to bylo, kdyby on byl na mém místě. Ba on JE na mém místě, já jsem jako on a přemáhám svět. To je také dobrodružství. Jistě je vzrušující a zábavné podléhat všemožným pokušením. Ale odolávat pokušením je ještě vytříbenější dobrodružství. Nakonec, většina komedií je založená na tom, že člověk podléhá pokušením. Přijede nemilá teta a celá rodina se jí snaží zbavit. Směšné. Ale co takhle, když přijde nemilý člověk a my to ustojíme? A třeba jej ještě návdavkem naše vlídnost promění? Co je toto? To je drama, to je dobrodružství, to je hrdinství. A tak nám krev kříže dosvědčuje, že s námi Ježíš bojuje po boku boj s tělem, světem a ďáblem, hrdinský boj. Krev kříže a také krev a tělo sv. Večeře, které jedno jsou. Immanuel, Bůh s námi a svým způsobem také v nás.

Bůh s námi. To je přesnější, než Bůh se mnou. Protože každý křesťanský bojovník si dříve nebo později povšimne, že nebojuje sám svůj boj. Není to hned. Nejdříve člověk musí zvítězit sám nad sebou, nad starým člověkem. A kde je psáno, že tohle přijde hned? Může to trvat třeba celý život. Ale přece, i velcí osamělí proroci jako třeba Eliáš nebo Jeremiáš ke konci zjistili, že nevedou svůj boj sami. Ukázali jsme na vodu křtu, kterou nás Otec pro Krista přijímá za své. Ukázali jsme na krev kalicha smlouvy, kterými se nám sám Kristus dává jako spolubojovník v našem boji. Na Ducha však ukázat nemůžeme, neboť ten vane, kam chce. Přesto jako třetí svědek přichází Duch a s ním docela obyčejné, ale hluboké mezilidské porozumění mezi křesťany. Nově otevřené srdce; opět znovu člověk cítí slastnou bolest pro druhé, jako když byl dítě, jako když byl zamilovaný. Cítí se mezi přáteli. Od toho se však nezačíná, to je svědectví poslední. Není to něco, co by mezi sebou lidé upekli, není to svědectví od lidí. Je to dar. To je svědectví, které už předjímá věčnou blaženost v království Božím.

Tři jsou, kteří vydávají svědectví — Duch, voda a krev — a ti tři jsou zajedno. Přijímáme-li svědectví lidí, oč větší je svědectví Boží; Boží svědectví je to, co pověděl o svém Synu. Amen

Modlitba po kázání: 
158
Ohlášení: Přijetí Krausovi
152
Přímluvná modlitba: Trojjediný Bože, Trojice přesvatá. Když jsme se vzbouřili proti tobě, ty jsi zdržel svůj hněv, když jsme bloudili, ty jsi za námi přišel, tvůj Duch sám ze za nás stále přimlouvá. Pohnuti tvou velkou láskou a slitováním, my sami tě prosíme za druhé lidi. Prosíme Tě, Pane, za všechny, kteří Tě neznají. Za pohany, ke kterým ještě nepřišlo evangelium, za lidi našich krajů, jejichž otcové od víry odpadli. Požehnej, pane, práci misionářů, ocraůj je na jejich cestác, dej jim porozumění vzdáleným místům, do kterých přicházejí. Zde pane, dej, ať je tvá církev slyšet, všem mám dej pokoj a odvahu, ať jsme tvými dobrými svědky, obrať srdce nastupujícího pokolení k sobě, aby netrpěli za hříchy svých otců. Otče, Synu i svatý Duchu, ty, jenž jsi byl na počátku a budeš i na věčnosti, prosíme tě za židosvký národ, ktrému patří tvá zaslíbení: Jejich praotci, jejich proroci a zbožní králové toužili spatřit Krista, jejich potomci jej nepřijali. Stalo se tak, abychom my mohli vejít, proto tě v bázni prosíme: Dej se brzy v Kristu poznat i jim, i je obnov svým Duchem, do toho času je chraň a zachovej. Prosíme tě, Pane, také za ty, kteří žijí v bludu, tobě se rouhají a nás nenávidí. Pane, dej prhlédnout muslimům a všem heretikům, kteří popírají tvou tajemnou trojjedinost, vysvoboď lidi z moci všech bludů a šalby ďáblovy. Modlíme se tak, jak nás naučil Syn, plný Ducha svatého: Otče náš…
Poslání: Matouš 21, 28–32
Požehnání: Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není! Požehnej vás Všemohoucí…
450