Introitus: Žalm 20, 8–10
Pozdrav: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 20. neděle po sv. Trojici.
158
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Deuteronomium 22, 5
368
2. čtení: 1. Korintským 11, 1–16

Bratři a sestry,

již více než roku spolu s přestávkami posloucháme příkazy Zákona. K příkazům Zákona se často váže výzva „nebudeš jednat jako oni“. Zákon člověka vysvobozuje z kolotoče špatností kolem něj. Člověk má stále na rtech omluvu „tak to dělají všichni“. A Zákon mu přináší úlevu, říká „neboj se, ty tak jednat nebudeš, určitě“.

Zákon byl vydán Izraelcům, osvobozeným z otroctví; těmi slovy začíná: „já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“. Pro svobodného znamená jakékoliv nařízení nejen „nesmíš“, ale také „nemusíš“. Buď klidný, ty nemusíš být jako všichni kolem.

Proto nás nemusí překvapovat, že i Nový Zákon obsahuje příkazy. Vždyť Evangelium přináší konečné osvobození; proto i v něm jsou slova, které si máme vyložit jako „ty nemusíš“, ty nemusíš a o nic tím nepřijdeš.

Slova, která jsme slyšeli, přičítají mnozí apoštolu Pavlovi ke zlému. Pavel neměl rád ženy, slyšel jsem často na setkání mládeže ve svém domovském sboru, ale i jinde. Těžko však někde jinde v Písmu najdeme tolik ženských jmen, jako v Pavlových listech, jako na jeho cestách. Všechny se obzvláštní srdečností pozdravuje a vyznamenává. Smířlivější tedy řeknou: Tak to tehdy chodilo a Pavel tomu ustoupil. Pavel však neustupoval ani tehdy váženějším apoštolům, ani samé smrti. Je vůbec s podivem představovat si, jak Evangelium Kristovo někomu ustupuje. A navíc, co ještě z Pavla, z Písma, je dobové? Třeba péče o sirotky a vdovy — nestará se snad dnes o ně stát? A přece moc dobře víme, že takových se máme ujímat a takovým máme sloužit. Že když má člověk zajištěný nějaký nárok, třeba nárok na peníze, ještě neznamená, že dostal všechno, že dosáhl svého cíle. Vdovy máme navštěvovat, sirotků se ujímat, protože člověk potřebuje především člověka. Jak se k nám lidé chovají znamená víc, než že máme nějaká práva, že si můžeme něco vymoci, že máme na něco zajištěný nárok.

Popřejme tedy Pavlovi sluchu. Ale již na začátku nás čeká překvapení. Pavel píše: „Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova. Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali.“ A na konec všeho ještě Pavel řekne: „Chce-li někdo umíněně na tom trvat, tomu říkám: Není to obyčejem ani u nás, ani v ostatních církvích Božích.“ My jsme si tu ale na začátku řekli, že Zákon znamená: Nemusíš být jako ostatní. A Pavel tu mluví o tradici, jako poslední argument na konci uvede „Není to obyčejem ani u nás, ani v ostatních církvích Božích.“ Dozvídáme se tedy: Že nemusíš být jako ostatní ještě neznamená, že kvůli tomu musíš převrátit svět na ruby. Nebýt jako ostatní v závažných věcech, to je náročné, to je zápas. Kdežto ve věcech, které člověka nic nestojí chce být každý svůj; každý chce být originál a nechce se podřídit žádným pravidlům. Nic ho to nestojí.

Pavel vysvětluje, co je tradice: „Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova.“ Tradice je především důvěrný vztah k druhému. Důvěra. Někdo byl před námi a bojoval dobrý boj víry. Šel první, do neznáma, na všechno musel přijít sám. A my ho máme rádi a věříme mu. Není pro nás hanba se podle něj řídit. Vždyť on to byl, kdo si mnohdy nevěděl rady, kdo zmateně hledal cestu. Ne my. Cestu našel a pro nás tedy není žádná hanba po ní jít. Jsou tedy i dobré tradice, které přijímáme od těch, ke kterým máme blízko. Kteří klopýtali, abychom my mohli bez překážek dojít dál.

Ta silná Pavlova slova, ke na která se doposud jen připravujeme, jsou: „Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh. Každý muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou, zneuctívá toho, kdo je mu hlavou, a každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou; je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná.“

Hned na začátku zopakujme: Hlavou ženy je muž a hlavou Krista Bůh. To je nutné pro správné pochopení slov Písma. To žena se objevuje na stejném místě jako Kristus. Ten Kristus,okolo kterého se vše točí. Nemusím snad připomínat, že Kristus, Bůh Syn, je stejné velikosti jako Bůh Otec. Sám Ježíš říká: Já a Otec jsme jedno. A také říká: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“ a „kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem“. A tak, v tomto novém, obráceném vidění světa, ve vidění světa ze shora, se ženě dostává velkého vyznamenání. Když Pavel říká „Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže.“, připomíná tím také Kristovo dílo v tomto světě: On tu byl pro nás. Nebo jinak: Nemůžeme jistě chtít být jako Bůh Otec, vždyť to je pád člověka: Že chtěl znát dobré a zlé jako Bůh. Ale jistě máme chtít být jako Kristus. Takže v tom, co se zde říká, právě ženě vzdává Pavel poctu, když ji zmiňuje na stejném místě, jako Krista. Na zemi nelze být víc.

Proto má žena mít na hlavě znamení moci kvůli andělům. Ano, ne nadarmo Pavel zmiňuje ženu spolu s anděly. S anděly, kteří slouží člověku a přitom jsou mnohem mocnější než on. Také o ženě mluví Písmo na začátku jako o pomoci pro člověka. Kdo je mocnější? Ten, který pomoc potřebuje? Nebo ten, který pomáhá?

Na mnoha věcech to můžeme dokázat: Ženám je například daleko těžší lhát. Daleko snáz to rozpoznají. A naopak, kdo má v našem životě nejvíce porozumění: Maminka; a, možná častěji, babička. Není to tak vždy, ale je to dost často. Ženy mají větší dar pronikat tajemství. Všimněte si: Když si muži stěžují na ženy, tak většinou proto, že jim vůbec nerozumějí. Kdežto ženy, když si stěžují na muže, tak většinou proto, že jim rozumějí až moc dobře. Muž vykřikne: Nevím, co chce! Kdežto žena se ušklíbne: Já vím moc dobře, o co mu jde.

Žena má svá tajemství. A kdo má tajemství, toho nejde porazit. Můžeme ho třeba srazit k zemi, ale na jeho tajemství nepřijdeme. Kdežto druhý, pokud nás má přečtené, se nás ani nemusí dotknout a už nás porazil.

Jedním z výrazů tohoto tajemství je také to, že ženy jsou krásné. V podstatě všechny. To je opět téměř nemožné, porazit někoho, koho člověk musí obdivovat. Představte si situaci: Muže trefí do obličeje dort. Jakéhokoliv muže. To bude snad vždy legrace. Hodíme dortem po ženě — a je je hrubost, trapný je ten, kdo dort hodil. Na místo toho se lidé seběhnou kolem ženy, nabídnou jí kapesník, aby si otřela tvář, budou se shánět po místě, kde by se mohla umýt a upravit. Bude mít uslzené oči a rozrušený, zraněný výraz. Možná bude ještě krásnější, než před tím.

Nu, tedy, taková moc! Kdo si sílu žen neuvědomuje, bude za hlupáka. A křesťan se nesmí chovat jako hlupák, aby nezostudil Krista. Hloupost je hřích. Moudrý křesťan si moc dobře uvědomuje, jakou mají ženy sílu. Ba že bez jejich síly, bez jejich pomoci… ostatně, je to v Písmu: „Učiním mu pomoc jemu rovnou.“, bez jejich rovné pomoci, těžko něčeho dosáhne. Za skoro každým velkým státníkem a vojevůdcem stojí nějaká žena. Ne-li, pak v tom musí být čert, že něčeho dosáhne. I muži duchovní, kteří žijí v bezženství, bývají obklopeni kruhem zbožných žen. Jako sám Pavel, jako jeden z největších znalců Bible Jeroným (a to ženy špatně snášel). Vlastně i Ježíšova družina; v Matoušově evangeliu, při ukřižování čteme: „Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které provázely Ježíše z Galileje, aby se o něj staraly“ Samozřejmě to platí jen pro moudré a zbožné — ti znají sílu žen a mají k nim úctu. Hlupáci a bezbožní tohle nevědí a tak se tím necítí vázáni. Ale Pavel mluví ke zbožným. Ti musí ženy respektovat. Ale jsou také díky tomu vůči ženám dost bezbranní. Dnešní čtení tedy říká: Pozor na to, aby ženské moci nebylo příliš. Aby místo bezbranných žen nenastoupili zase bezbranní muži. Protože moc je vždy tím největším pokušením.

A Pavel si na to vybral mnohem lepší příklad, než já před tím. Uhodil hřebíček na hlavičku: Vlasy! Co má takový muž na hlavě? Jak se o tom mluví? Buď má „halvu jako koleno“, je „na ježka“, má na hlavě „vrabčí hnízdo“, má „mařenu“, „mastný háro“, „přehazovačku“, „kouty“, je plešatý. Nebo si všichni všimnou, že šediví, tedy stárne, ztrácí sílu, možná zraje, ale také už se od něj nějaké velké kousky čekat nebudou. Muž je svými vlasy skoro vždy směšný, zranitelný, když si prohlíží vypadané vlasy v hřebenu, když si jeho vlasů ostatní všímají a ukazují na ně. Vždycky se dá udělat legrace z toho, co má ten který muž na hlavě. Dokonce i když má muž nápadně pěkné vlasy… když má nápadně pěkné vlasy, když si třeba vlasy barví nebo má trvalou, když Totové slabé místo chce překonat, tak je snad úplně nejsměšnější. Rozhodně pro muže, ale řekl bych, že i pro většinu žen.

Kdežto ženy už od přirozenosti v naprosté většině neplešatí, vlasy sou jedna z hlavních věcí, která na nich vždy upoutá. Když si vlasy nabarví nebo nakadeří, sklidí skoro vždy úspěch a obdiv.

Jak to asi mohlo vyhlížet v Korintském sboru? Když se přede všemi modlil nebo prorocky mluvil muž s nepokrytou hlavou, lidé si řekli: Dalo by se na něm najít leccos legračního, jen koukněte na jeho hlavu! Je to jen to slovo, kterého činí důstojným. Ale když tam vystoupila prostovlasá žena? Viděli jste někdy antické sochy nebo mozaiky? Jaké úchvatné účesy ty ženy tehdy měly? vrkoče, copy, drdoly, čelenky, diadémy, kadeře a kudrlinky. Tak ta mohla říci cokoliv a pak bylo velmi těžké, jestli nás uchvátilo to slovo nebo ten její mocný vzhled. Nemusí se takový muž cítit zahanben, když je mírně omámen krásou své ženy (bývá tak omámen i po létech manželství, i kdyby na ní zrovna měl vztek a možná právě tehdy nejvíc) a ještě k tomu všemu z úst té ženy zní Boží slovo, které se musí poslouchat. Není úplně v koutě, má snad kam uniknout? Je před ním síla pozemská a ta se zároveň pojí se silou nebeskou, silou slova. Nebude bohatě stačit Boží slovo, které říká žena s šátkem na hlavě? Nebude to pak jen skrytá síla, síla, která bude působit někdy potom? Někdy v běžném životě, až si žena sundá šátek a bude zase čarovná svými vlasy? Muži stačí sílu ženy tušit a už tak je dost velká. Říkal jsem loni jedněm snoubencům: Pro muže je nejlépe, když ví, že žena stojí za ním. Pak totiž nemůže couvnout, aby ji bránil, aby ji neohrozil a sebe nezahanbil.

Závěr je tedy takový: Muž je v zásadě směšný. Divně stojí, stále se někde škrábe, je legračně ješitný a tak dále. Proto ho Bůh postavil do čela, aby měl aspoň něco a aby bylo jasné, že všechna moc od Boha pochází. O ženách nejde říci vlastně nic, jsou tajemné a tajemství je síla. Proto, budou-li stát jen o kousíček za mužem, pak teprve se jejich vzat vyrovná, pak teprve budou tou pomocí „muži rovnou“, jak to stanovuje Písmo.

Nám zůstává poslední: Mají ženy nosit do kostela šátky a závoje, jak bylo zvykem ještě před takovými padesáti lety? To bychom ale stavěli dům od střechy. Museli bychom si nejdříve jasně uvědomovat, co věděl Pavel: Muži by museli hluboce respektovat ženy a být si vědomi svých slabostí. Bez pocitu ponížení, spokojeně. Ženy by si musely být vědomy své důstojnosti a síly, být spokojeny s tím, že stojí kousek za muži, bez pocitu ponížení, spokojeně. Pak bychom ani nepřemýšleli nad tím, že tento pocit dostane své vyjádření i v odívání. Zatím však máme nad čím přemýšlet. Važme si jeden druhého a žijme mezi sebou v pokoji. Amen

Modlitba po kázání: 
480
Ohlášení: 
477
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Efezským 5, 25–33
Požehnání: Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu! Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží, kéž splní každý tvůj záměr! Požehnej vás Všemohoucí…
486