Introitus: Žalm 23
Pozdrav: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle v půstu.
23
Vstupní modlitba: Otče náš Nebeský, Otče otců, sytý věků. Tvou moc pastřujeme, Tvou moc uznáváme, před Tebou se skláníme. A prosíme Tě, zjev svou moc v našem čase. Před tím však očisti nás, kterým jsi dal poznat svou spravedlnost i své slitování, očisti nás od všech našich hříchů – jsou mnohé. A postav nás na svou stranu, na stranu těch, které sis zamiloval. Dej nám, Pane, v tomto čase vítězit nad vší zlobou a podlostí v nás samých. A dej nám, svým Duchem, srdce otevřené a soucitné, po způsobu Krista Pána. Abychom byli lidé velkorysí, vlídní a milosrdní. Neboť tví jsme a Tobě, Otče, Synu i Duchu svatý, patří všechna sláva, klanění i díkůvzdání v každém čase a po vší tváři země. Amen
1. čtení: Marek 9, 9–29
2. čtení: 1 Královská 17, 1–9

Bratři a sestry, život našeho Pána a Spasitele sledujeme s velkou důvěrností od počátku. Vidíme jej dokonce jako dítě, zavinuté v plenkách, ležící v jeslích. Známe okolnosti jeho narození – u koho i z docela blýzkých lidí tohle vlastně známe? Známe i příběh jeho prvního vzdoru, příběh dvanáctiletého Ježíše v chrámě. Kdo má odvahu vyprávět druhým, jaké to bylo, když mu bylo dvanáct? I u mnohých z těch, kteří o Kristu svědčili, známe docela důvěrné příběhy jejich narození a dospívání.

Elijáš příjmením Tišbejský vystoupí náhle. Vpadne do děje. Jak se v tomto postním čase dozvíme, o Elijáši samotném není zas tolik co říci. Mojžíš, nejpokornmější z lidí, už tu byl. A neposlouchali ho. Pán Ježíš Kristus, který je poslední nadějí, na kterém se vše konečně rozděluje, teprve přijde. Elijáš vystupuje na půli cesty od lidské neposlušnosti vůči Zákonu k jejich vykoupení v Evangeliu Ježíše Krista.

Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských. To je Elijáš z nějaké nám neznámé vsi Tišbí, který se přistěhoval do Gileádu. Což nebyla nijaká velká výhra. Gileád byl spíše kraj na okraji. Jako bychom řekli Elijáš z Vackova, který se přestěhoval do Benešova.

Tento Elijáš, ani nevíme při jaké příležitosti, oznámí Achabovi: v těchto letech nebude rosa ani déšť. Proč by nad tím měl kdo přemýšlet? Achab totiž, to je něco nového, co tu ještě nebylo. Tak se to alespoň zdá. Achab si vzal Sidónskou princeznu. Do té doby se řešilo, zda převládne Izrael, nebo Juda. Do té doby se řešilo, zda je horší pýcha králů judských nebo odpadliství králů Izraelských.

Ale Achab, ten přinesl nový svět. Ustaly boje se Sidónem a jeho spojenci – protože Achab měl zdánlivě na to získat srdce sidónské princezny. Izraeli se přes přístav Sidón otevřel obchod se světem – nové zboží a s ním i celý svět. Achab sám se zapsal ve světě: V muzejích orientu najdeme mnoho důkazů o něm; možná ještě o Omrím. O těch spravedlivých králích Davidovi, Ásovi, Chizkijášovi, Jóšijášovi – jen málo co, nebo vůbec nic. Sám jsem osobně viděl bránu, kterou dal Achab postavit. Tento nový, světu otevřený Izrael je teď i vítaným spojencem pro Judu a nastává pokoj.

Bratři a sestry, v dobách, kdy se vše hroutí, není tak těžké říkat: Lidé zapomněli na Boha – a teď vidíme důsledky. Ale co když lidé zapomenou an Boha – a žádné důsledky vidět není? Naopak, vše se zdá den ode dne lepší. Staré problémy jsou vyřešeny a přede všemi se otvírá překrásný nový svět?

Ze starších románů vyčteme, že takový byl svět třeba na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Než za ním udělala tečku první světová válka. Takovým časem byl možná i přelom století dvacátého a jednadvacátého. Docela nedávná doba, dokud se růst hospodářství nezastavil.

Šťastnou Achabovu dobu ukončilo slovo Elijášovo. Kdyby neřekl své „v těchto letech nebude rosa ani déšť“, asi by bezstarostná Achabova doba trvala dál. To nám potvrzuje i apoštol Jakub, když říká: Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců.

Podle svědectví apoštolů se tedy tento Elijáš modlil, aby nebyl déšť. Aby ustala doba spokojenosti, která je sama ze sebe nadšená. Která sama sobě děkuje. Elijáš se naléhavě modlil: Ať skončí ta noční můra, kdy si lidé myslí, že za vše vděčí jen sami sobě, své chytrosti a píli. Vždyť jak přišli do této země: Jako záízrakem vytržení otoci, jako slabí, jež porazili silnější. Na tom všem, na těch dobách, kdy nebylo co jíst, kdy se bojovalo o život, na tom všem stojí dnešní doba. Ale stačí jí udělat dlouhý nos. Stačí jí říci: No a co. Vy dřív, vy jste byli chudáci. Vy jste žili v horší době. A my žijeme v lepší. My jsme se narodili teď a jsme lepší plemeno, než vy. Ať skončí tahle pýcha, která dohromady nic nedokázala. Která stojí na ramenou straých zápasů a tváří se, jako by jich nebylo. Ať skončí doba, která stojí na ramenou straců a při tom na ně plive.

Elijáš je ve své úpěnlivé modlitbě zastáncem starého času odvahy a odříkání. Který se přece nemůže jen tak hodit do koše. Konečně, když slyšíme takové to staré – dřívě chodili lidé do kostela závějemi – nemůžeme se tomu vysmát. Když slyšíme: Za války jsme měli každý den strach – nemůžeme se tomu vysmát.

Elijáš z Vackova přestěhovalý do Duchcova si sám jediný uvědomuje, že hrdinstvi těžkých dob nedělá jen ta těžká doba. Že není jen v tom, že tehá to jinak nešlo. Ale že je v tom, že i tehdá to šlo jinak – a přece si lidé zvolili cestu trnitou.

A proto se Elijáš modlí, ať neprší. Ať se pro Boha živého ukáže, zda ta doba ve svém seběvědomí a pýše dovede obstát i ve chíli, kdy na poli vyroste jen málo. Kdy je málo co jíst. Budete tak chytří, o tolik chytřejší, než staré časy víry v Hospodina i ve chvíli, kdy nebude pršet a kdy tedy nic neporoste? Je vaše doba tak duchovně silná, aby dovedla žít nejen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst?

Elijáš se modlí za tuto zkoušku pravosti. Nýmand z Nýmandova se modlí: Dej mi, Pane, poznat, zda se mi to jen zdá. Zde je má doba opravdu tak ditá a prázdná, že by neobstála ve zkožce. Nebo jen já jsem mimo? Jen já nechápu, jak svět chodí? A je vyslyšen. A všichni ti, kteřím už nejsou tak chytří, když neprší, se na něj zlobí.

Všichni ti doteď žili z Božího daru. Z Božího deště. A tou dešti samotnému se klaněli. Něco od Boha dostali. Ale řekli si bláhově: Ten Boží dar je sám o sobě tak dobrý, že toho Boha už ani nepotřebujeme. Bělovlasý děděčku, díky za dědictví. A teď umři.

Elijáš se modlí: Starý Bože, ukaž všem, že jsi neumřel. Ukaž, že platí, co jsme slýchali:

Z chřípí se mu valil dým, z úst sžírající oheň, planoucí řeřavé uhlí. Sklonil nebesa a sestupoval, pod nohama černé mračno. Na cheruba usedl a letěl, ukázal se na perutích větru. Temno učinil stánkem kolem sebe, vířící vodstvo, mračna prachu. Před jeho jasem vzplálo hořící uhlí. Hospodin zaburácel z nebe, Nejvyšší vydal svůj hlas. Vyslal šípy a rozehnal je, blesky je uvedl v zmatek. Tu se objevila koryta moře, základy světa se obnažily, když Hospodin zaútočil, když zadul svým hněvivým dechem.

A to se ani nemusí stát. Stane se něco jednoduššího. Asi jako když Pán Ježíš říká: Chci, buč čist. Buď uzdraven, tak to chci. Tak Bůh odpoví z nebe: Bude stačit tohle. Když nebude chvíli pršet. Když bude stát kilo mouky padesát korun, zhroutí se každá říše. Tak málo stačí. Ani nemusím dělat zázrak. Bůj je tak živý a tak blýzko, že jeho čin nemusí být ani tak mladický.

Zbývá dodat, že Elijáš je pravý prorok, protože sám na sobě nese trest, který ohlašuje. Také jemu vyschne potok, u kterého bude sedět. Jako všem všechny potoky v zemi. Také on bude hledat útočiště v cizině, v Sidónu, odkud pochází jeho hlavní nepřítel, královna Jezábel. Pokud tento svět varujeme před potížemi, které přijdou, jsme od Boha posláni jen tehdy, pokud víme, že stejná věc padne nejspíš i na nás. Pravý prorok, trpí se svými lidmi. Jako Mojžíš, jako Elijáš, jako i Kristus Pán, který za svůj lid zemřel.

Z Elijášova příběhu tedy zní nejvíce to, co nám říkají apoštolové: Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? čas, který žije ze zápasu předků, z mimořádné Boží přízně, o kterou se nezasloužil, zaslouží trest. Proti času, který sám sobě děkuje a sám sebe oslavuje se postaví a obstojí člověk, který nemá ani minulost, ani budoucnost. Ale který má slovo Boží. A to stačí. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 3, 12–21
Požehnání: Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává z lesních stromů kůru a vše v jeho chrámu volá: „Sláva!“ Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. Požehnej vás Všemohoucí…