Introitus: Žalm 65
Pozdrav: Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle v půstu.
65
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Marek 7, 14–30
370
2. čtení: 1 Královská 17, 17–24

Ta žena říká: Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? To je vše, co Elijášovi vyčítá. Nepouští se však do obvyklé obžaloby Boha, jak ji slýcháme, sice: Nejsem sice věřící, ale nikomu jsme nic zlého neudělala. Jaký je to Bůh, který tohle dopustil a tak dále.

V našem čase je to jedna z nějběžnějších věcí, kterou věřící od pohanů slyší: Bůh dopustil tu nebu onu katastrofu, která je zrovna ve správách. Nebo, pokud jde kdo vzdělaný, vzpomene nějaké velké utrpení v dějinách. Nebo tragédii, která postihla nějakého jeho známého nebo snad i jej samého. Jak můžete věřit v Boha, který toto dopustil.

Taková řeč je však zjevně nesmyslná: Za prvé a především: Pokud není Boha, proč někdo vůbec čeká spravedlnost na světě? Kdo v Boha nevěří, toho by přece neměly překvapovat například přírodní katastrofy. Zeměstřesení je způsobené třením litosférických desek, na kterých jsou založené kontinenty i dna moří. Tornáda a uragány výrazně rozdílným tlakem vzduchu na dvou místech. Nemoce působí bakterie – to jsou jen buňky, které se množí jako každé jiné, jak to jde, jak dá příležitost. Nebo viry – to jsou jen kusy genetického kódu, který je i ve zdravých buňkách. Na přírodní tragédii není nic nepřirozeného.

A trápení způsobené lidmi? Někdo má rád pohodu domova – a někdo usiluje o víc. Proto druhé zašlape. Každý si jde za svým. A kdo bude rozhodovat, který cíl je lepší a který horší?

Mohou nám vyčítat: Jak můžete věřit v takového Boha? Ale svět přírodních příčin , svět, kde každý může jít za čím chce a nidko mu do toho nemá co mluvit – to je přeci přesně ten svět katastrof a násilí, ve kterém žijeme. Vždyť oni věří v tneto svět. Proč jsou jím překvapeni?

Ale snad tím lidé chtějí říci: Tvrdíte, že je spravedlnost – ale není. Trvdíte, že je zde dobrý Otec – ale není. Popíráte utrpení lidí.

A skutečně, víra, která by tvrdila, že všechno zlé je pro něco dobré, by byla výsměchem skutečnému utrpení. Skutečné utrpení je takové, které člověka zlomí. Které pro nic dobré není, které život natrvalo zhorší, zanechá ránu. Utrpení, kterým něco získáte, tomu se říká cvičení. Nebo tréning. Nebo studium. Stejně tak víra, která by tvrdila, že je spravedlnost na světě, že nakonec každý dostane, co si zaslouží, by popírala samotného Krista, který byl v tomto světě leda tak korunován trním, popliván a pověšen na dřevo. Nakonec víra, která by tvrdila, že se zlé stalo, když o tom Bůh nevěděl – ta by popírala Bož moc i vševědoucnost.

My však věříme v Boha Všemohoucího a Vševědoucího. Který ví o všem dopředu. A co víc, bez jehož vůle se nestane nic. My ovšem neříkáme: Plná spravedlnost už přišla. Ale hlásáme, že teprve přijde. My také neříkáme: Bůh je uprostřed lidí. Ale plné zjevení Jeho dobroty čekáme až v Božím království. Pohané říkají: Není spravedlnosti, není dobra. My říkáme: Spravedlnost i dobro teprve přijde.

Spravedlnost popírá člověk, aby mohl být soudcem sám nad sebou. Aby si mohl ve skrytu duše říci: Svět je zlý – proto jsem také musel být zlý. Ústy říká: Nikomu jsem neublížil. V srdci si ale říká: Nemohl jsem jinak, jinak bych sám sebe zničil. Dobrotu Boží popírá člověk, aby nemusel být vděčný za to, co už má. Že mnoho dobrého jí a pije, že mu slunce svítí – to je přece příroda, to je samo sebou. Že ho někdo má rád – aby neměl, vždyť je skvělý. Dobortu Boží, která přijde, tu hlavní, popírá člověk, aby si už zde na světě vzal, po čem touží. Bez ohledu na Boha i bližního. Vždyť: Co by jinak měl z života?

Ta pohanská žena však takto sama sobě nelže. Zakusila už mnoho zlého: Přišla o manžela, zažila mnohou starost o obživu rodiny, která přes všechnu snahu nakonec téměř skončila smrtí hladem. A teď jí umírá syn. Tato vdova si nemůže dovolit říci: Není spravedlnost a ani nebude. Vždyť to by pro ni znamenalo čiré zoufalství!

A tak tato vdova musí věřit: Je spravedlnost. Spravedlnost ovšem znamená, že jsou dotazováni všichni. Že ničí skutky nejsou vyňaty ze zkoumání. A tak ta vdova přemýšlela i o svém životě. A zvpoměla si na nepravost – jednu, nebo mnohou. Možná jednou někomu ublížila, moždná pořád žila v nějaké lži. Každopádně, to, co před sebou možná dosud hájila, o tom nyní musela říci: Nebylo to správně. Co možná ani nepopírala, že by bylo zlé, o tom nyní musela říci: Záleží na tom, prostě nad tím nemůžu mávnou rukou. Ta vdova byla jen krůček od spásy. Protože kdo poznává vlastní hřích, vlastní vinu, kdo si je opravdu přizná, ten pak touží po Spasiteli.

Ta vdova je lepší, než většina pohanů; i lepší než lidé neupřímné víry. Protože ona si říká: Má vina je skutečně vina. Nemůžu k ní říci žádné ale. Jistě, kolem mého činu či mých činů byli nějaké okolnosti. Ovšem zlá věc je pořád zlá věc. Ta vdova poznává, že zlo kolem nás a zlo v nás samcýh jsou spojité nádoby. Nemůžeme říci: Zlo ve světě je horší zlo, protože já mám pro svoje zlo důvody. To má i každý ve světě.

Ta vdova poznala pravdu a tak je jen krůček od spásy. Jen ještě poslední slabost je v ní. Říká si: Je to tak, skutečně: Svět je zlý, i já jsem zlá. Ale nemuselo se to hned vytahovat. Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?

Říká vlastně: Vím, co je pravda. Ale snad mohla zůstat ještě nějaký čas zakrytá. Nyní se podívejme na Elijáše, který nám má být, jajko všichni svatí Boží, příkladem: Elijáš není soudcem nad tou vdovou. Elijáš JE soudcem na pyšnými, kteří po svém způsobu říkají: Není žádný problém, co kalíš vodu. Ale Elijáš zná svůj vlastní hřích. O pár kapitol později vyznává: Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové. Jak říká apoštol Jakub: Elijáš byl člověk jako my. Elijáš je hříšník, který o sobě ví, že je hříšník. Elijáš není smířen se svým hříchem a nemiluje svůj hřích. Ani u druhých nečeká, že milují svůj hřích, pokud to přímo neřeknou.

Elijáš se jen ptá: Musí, Pane Bože, tvá spravedlnost být tak důsledná? Ptá se na jednoho člověka. O kterém si jistě nedělá iluze. Ale kterého zná. I této vdově, Pane? Ptá se ovšem z Božího vnuknutí. A Bůh odpovídá: Nemusí. Přijímám toho, kdo si dovede přiznat své zlé skutky. Koho jeho skutky trápí.

Elijáš pak, když se modlí nad dítětem, neříká: Bože, jsi nespravedlivý. Říká jen: Hspodine, prosím. A je vyslyšen.

Vdova pak poznává, pohansky, ale přece, že slovo Boží v ústech proroka je pravidvé. Protože to slovo není jen odsouzení, ale také slitování. Pravda o světě i o nás samých je tvrdá. Ale není to celá a poslední pravda. Za ní přichází odpuštění a vykoupení.

Nám zbývá, abychom správně odpověděli těm, kteří řeknou: Líbí se mi křesťanství, ale do kostela bych se nehodil. Bratři a sestry, ani já, ani nikdo z vás – ani my se sem nehodíme. A přece tu jsme. A tak jsem může přijít i každý jiný, kdo spolu s námi vyzná vinu na bídě světa. Zveme lidi do církve právě proto, že se zde udílí odpuštění ohlašuje přicházející království, kdy z nebe sestoupí Nový Jeruzalém a nastane vláda Boží bez konce. K tomu, k té naději por náš hříšné, zvěme každého. Amen

Modlitba po kázání: 
505
Ohlášení: 
379
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 3, 21–31
Požehnání: Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. Požehnej vás všemohoucí…
378