Introitus: Žalm 77, 3–16
Pozdrav: Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle v postním čase.
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Lukáš 4, 14–30
2. čtení: 1 Královská 17, 2–15

Pamatuji si s dětství pořad Kriminální ústředna pátrá – radí – informuje. Šlo to snad každý den a snad vždy tam zaznělo následující vystižení zločince: Vyhledává osamělé ženy a přespává u nich. A přesně do takového profilu hledané osoby nyní zapadá Elijáš: Je poslán ke vdově v Sareptě, aby u ní žil.

V Elijášově příběhu se hromadí mnohé příznaky samoty: Nejdříve unikne k nějakému potoku. Do divoké přírody – to je docela hezké. Ale je tam sám. Není tam na trampu s kamarády. Je tam sám. A jeho jediní společníci jsou němá zvířata. Havrani.

Vzpomínám si, jak jsme se o havranech bavili s kamarádem, jak se na ně rádi díváme, jak se houfují na zimním sněhu. Na první pohled jsou hroziví. Ale jen na první pohled. Jsou sice černí a docela velcí. Mají velké zobany. Ale jejich celkový tvar je spíše legrační. Bát se jich může jen dítě. Proto si ve Štorchově knížce přečteme ódu na havrana od primitivních, dětských lovců mamutů: Havran letí nad horou, jen větry jsou dál. Havran letí nad lesy, jen slunce je víš. Havran se nebojí, krá, má silný dráp, havran se nebojí, umí se rvát. Havran, havran, havran, krá! To je náboženský hymnus pro děti, kterému se dospělý s nostalgií zasměje. Havran vás nesežere. Je to smutný pták, který si hledí svého. A když tak ležíte opřeni o kámen u potoka a nevíte, co s vámi bude, havran k vám možná přijde a pokrčí rameny: Co s tebou? Teď tě i můžeme živit. Ale: Nepatříš sem. Tohle není život pro tebe. Ty jdi k lidem. Náš posmutnělý život není pro tebe.

Vidíme na Elijášovi, že nám zvířata jen na chvíli, jen na překlenutí mohou dělat společnost. Ale že to není ono. Že společnost zvířat je jen chvilková duševní úleva, která kvapně vysychá – jako ten potok Kerít. Zvířata jsou naši, často důstojní, služebníci; ne však naši protějšci, naši rovní.

Zvláštní čas u potoku Kerítu tedy časem Elijášovi skončí. S tím, jak se posunou dějiny a potok vyschne, jako všechny potoky v zemi, protože nikde neprší. Člověk může stěží stát stranou toho, co se děje prostě všude. Může o tom přesvědčit sám sebe, sám sobě to namluvit – ale takový Elijáš nebyl. Byl spravedlivý.

Elijáš tedy jde k té vdově. Jde do země, proti které vlastně prorokoval: Odtamtud je Jezábel, odtamtud přišlo všechno to pohanství. A Elijáš právě tam hledá svůj život. Prorokoval i proti té zemi – a jeho vlastní ho i za to nenáviděli. Přijde si tam říci o pomoc vdově. On je ten, kdo prorokoval ve jménu Hospodina. Hospodina, který je, podle slov žalmu, ochránce sirotků a vdov ve svém svatém příbytku. Ale místo aby tam tu vdovu a její děti šel chránit, jde k nim na stravu.

Mezi lidmi jsou obvykle užitečné přehrady. Mezi národy, protože každý si žije po svém. Mezi věřícími a pohany, protože každý věří něčemu jinému a podle toho žije. Mezi cizím mužem a cizí ženou – protože, co mají společného? Aby žil muž s ženou a žena s mužem, musí se přece poznat navzájem, protože i tak jsou jejich světy velmi vzdálené. A přehrada je i mezi mezi prorokem a lidem – aby slovo Boží mělo volnost. Už dávno se ale vše smíchalo. Sidón a Izrael už žijí jednou kulturou. Pohanství proniklo do víry Izraele. S tím jistě padl i posvátný odstup mužů a žen, kteří se dobře neznají. A před slovem Božím si všichni zacpávají uši – takže už nemá smysl, aby jeho kazatel měl nějaká privilegia, nějaký odstup. Padly hranice.

Má smysl rozlišovat mezi národy – pokud opravdu jinak žijí. Ale jen proto, aby si na stůl dal každý svoji vlaječku, to smysl nemá. Má smysl dělat rozdíly mezi náboženstvími – ale jen na to, aby každý mohl předvést svůj folklor, to smysl nemá. Má smysl vést hranici mezi mužem a ženou, aby oběma byla zachována důstojnost – ale jen proto, aby pro muže vycházel jeden časopis a pro ženy druhý, to smysl nemá. Má smysl, aby prorok žil v odstupu od lidu. Ale pokud neříká nic jiného, než všichni ostatní, nebo pokud říká, ale nikdo ho neposlouchá, smysl to nemá.

Proto teď smazal rozdíly mezi lidmi hlad. Hlad mají všichni bez rozdílu. A teď se ukáže pravá podstata a dřeň všech věcí. Když nastane hlad a velké soužení, zdaleka to neznamená, že se lidé semknou. Velmi často se z nich spíše stanou lítá zvířata. Ano, tento čas hladu ukázal, o čem mnoho mluvili kazatelé v devátém století, v hloubi temného středověku: Člověk je na půli cesty mezi andělem a zvířetem. Je na půli cesty. Nemůže zůstat, tak jak je. Buď směřuje k nebi a podobá se stále více andělu – jak je to psáno třeba o sv. Štěpánu – a nebo se navrací do země a podobá se stále více zvířeti.

Proto Bůh Elijáše nejdříve poslal Elijáše mezi havrany – aby viděl svět zvířat a viděl, že tam jeho místo není. Proto jej teď poslal mezi lidi, do Sarepty, ke vdově. Ač s ním ta žena nemá nic společného, je to člověk.

Elijáš i ta vdova jsou na tom svým způsobem podobně – už nemají co ztratit. Kristus Pán po pravdě říká: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské. Elijáš i ta vdova ztratili své společenské postavení. Ta vdova, protože ztratila záštitu svého manžela. Už není paní domu, není paničkou – už jen bojuje o přežití své a svého syna. Elijáš už není uznávaným kazatelem, uznávaným duchovním – protože jeho zvěst nebyla pro lidi dost veselá a radostná. Byla temná – co na tom, že pravdivá. A teď ještě oba dva zasáhlo sucho a s ním hlad, jako celou zemi. Elijáš a vdova, oba už nemají nic.

Tedy, přece něco: Elijáš má slovo Boží. To jediné mu zůstalo v ruce. Že má pravdu. Nemá z toho ani uznání, ani prospěch. Na druhou stranu, s pravdou může jít kamkoliv. Pravda, ta jediná platí všude. Že jste Čech, s tím se můžete na cizince vytahovat jen mezi Čechy. Že jste evangelík – s tím se můžete vytahovat jen mezi evangelíky. Svou mužnost nebo ženskost můžete předvádět jen do chvíle, než přijde silnější muž nebo půvabnější žena. Ale pravda je všude stejná. A tak Elijáš s pravdou může zaklepat i u dveří s Sareptě – pravda bude i tam stejná. A nepláče před tou vdovou, jak s ním zlí naložili: Jak asi zlí naloží se svým odpůrcem, než zle. Ani před bídou té ženy se nestydí, nestydí se poprosit tu, co sama skoro nic nemá: On za její bídu nemůže, on přece vždy kázal Zákon, který chrání vdovu a sirotka. Elijáš má pravdu a tak nemá žádné komplexy. S pravdou můžete jít kamkoliv.

A s tímto slovem pravdy došel k vdově, která ztratila všechno. Ale zůstalo jí něco, co se se slovem Božím velmi potkává, co slovo Boží velmi schvaluje a doporučuje. Zůstalo jí mateřství. Se kterým vše dělá pro své dítě. Se kterým, i když už nic není, přece stále dává. Se kterým se nyní postará i Elijáše: Když už jídlo skoro došlo a brzy zemřeme hlady, tak už na jednom hladovém krku navíc nezáleží. Smutné slovo Elijášovo přišlo k té vdově, aby potvrdilo, že na rozdíl od ostatních, ona trpí pro druhé, trpí láskou k dítěti, trpí pro věc spravedlivou. Slovo pravdy je pravdivé všude.

Na závěr nastává ten div: Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše. Jak je to možné, mohl by se někdy člověk ptát i dnes. Když vidí chudé lidi, kteří si přece častěji než bohatí přiberou domů ještě jednoho strávníka. Třeba dítě svých příbuzných, třeba někoho, kdo nemá kde bydlet. Poznal jsem takové. Jak přežijí, to se jeví jako záhada a div. Slovo Boží se v nich však potvrzuje.

Nám na konci kázání zůstává příklad té vdovy. Totiž abychom byli pohostinní a štědří, jak nás i vyzývají apoštolové. Abychom spolu s tou vdovou přeci jen trochu věřili, že štědrému neubývá. Abychom spolu s Elijášem spoléhali ne na svou národnost, svou váženost či neváženost v církvi, své mužství či ženství. Ale abychom věřili, že všude platí stejná pravda, a když není zbytí, se slovem pravdy může člověk zaklepat na dveře kdekoliv na světě. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Židům 13, 1–8
Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.