Introitus: Žalm 27, 4–11
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle po sv. Trojici.
182
Vstupní modlitba: Hospodine, Bože Zástupů, před Tebou se skláníme, neboť vše je v tvé ruce. Ty dáváš bohatství, pokoj a důstojnost, ty je také můžeš odejmout. Tvůj lid se před Tebou shromáždil, abychom Ti děkovali za každý dobrý dar, který jsi nám dal. Také však před tebe přinášíme své bolesti a nářky, o pomoc jsme Tě přišli prosit v zápasech našich životů. Přemítáme nyní o svých vinách a dluzích – a před Tebou je vyznáváme. Pane, smyluj se nad Těmi, kteří tvého Syna neviděli a přece uvěřili. Přičti nám z víry blahoslavenství svého Syna. Pohlédni na nás, pomáhej nám. Když Ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Amen
1. čtení: Matouš 10, 29–42
368
2. čtení: 1 Samuelova 1

Náš příběh začíná obětním hodem. Vidíme Elkánu, jak naplňuje příkaz Zákona: Každý z vás, kdo je mužského pohlaví, se ukáže třikrát v roce před tváří Hospodina, tvého Boha, na místě, které on vyvolí. Příkaz se v přísném slova smyslu vzthaoval jen na muže, zde vidíme putovat celou rodinu – podobně, jako o tisíc let později uvidíme putovat do Jeruzaléma spolu s Ježíšem a Josefem i Marii. Je ukryto cosi radostného v těch manželkách a dcerách, které nemusí a přece dobrovolně, s tichou samozřejmostí jdou na Hospodinovu slavnost. Sledujeme, jak Zákon Hospodinův proniká do srdce, jak po tom toužil muž Boží Mojžíš i všichni proroci.

Koná se obětní hod. Většina obětí Staré smlouvy se totiž nespalovala na oltáři, jen malá část. Většinu obětí jedli společně kněz, obětující a jeho rodina. Oběť spojovala. Byl to skutečně Boží hod, u jednoho stolu spolu stolovali Bůh sám, kněží i lid. Oběť spojovala dohromady i rodinu.

Příkaz Zákona byl poctivě naplněn – dokonce s ochotou naplněn. Je tu celá rodina – s přece v ní zřetelně skřípe. Jako by svítilo slunce – a přece byla zima. To nám však nejdříve ukazuje, že sloužit Hospodinu má smysl, i když je soukromý život, i když je rodinný život v troskách. V té rodině byla křivda, chlad a rozvrat. Ale přeci jejich oběť byla platná. Přece ne náhodou příběh se šťastným koncem začíná slavností v chrámu. A tak už tady vězme, že v bohoslužbě nejde na prvním místě o to, s jakým vnitřním rozpoložením, v jaké situaci k ní přicházíme – ale že vůbec přicházíme, a to dobrovolně a s ochotou.

Už z toho, jak rodina stoluje, vytušíme problém: Elkána dává Chaně dvojnásobnou porci, protože, jak čteme, ji miloval. To hned neznamená, že svou druhou ženu Peninu nenáviděl nebo se k ní ošlivě choval. Možná ji měl i rád – ale miloval Chanu.

Na Elkánově rodině vidíme, že vztah manželů má trochu jiná pravidla a měřítka, než ostatní vztahy mezi lidmi. Ne každý verš Bible, který se týká jednání s bližním, můžeme jednoduše vztáhnout na manželství. Pak bychom mohli říci: To se v té rodině nemohli nějak srovnat? Milujte se navzájem, je přece psáno. Nemohli být Chana a Penina prostě kamarádky? Jistě že nemohly. Protože vztah manželů je něco jiného. Mít rád a milovat jsou dvě různé věci. Jak řekl Ježíš: Ti dva už nejsou dva, ale jeden. Na mnoha takových rodinách, jako byla třeba Abramova nebo Jákobova rodina, Písmo jasně učí, že sňatky se nemají uzavírat z rozumu. Orientální rodiny, složené z jednoho muže a více žen byly věcně vzato praktičtější: Jeden schopný, majetkem zajištěný muž uživil dvě ženy lépe než by muž méně schopný, chudý, uživil jednu. Ženy se mohly podělit o domácí práce, zaskočit se navzájem v péči o děti; domácnost přece vyžaduje stálou péči a pozornost. Ta velká pravda ovšem je, že manželství nejde založit na tom, že je praktické. Praktická je práce v továrně, praktická je práce kancelářská, praktické je ubytování vojáků v kasárnách. Lidé se však mají brát z lásky – i kdyby to bylo finančně nevýhodné, i kdyby to znamenalo problém s bydlením atd. Lidé se mají brát z lásky.

Na první přečtení nám může připadat, jak byla Penina, ta druhá žena, zlá. Nicméně, aniž by Chana možná vůbec chtěla, vzala jí to nejpodstatnější na manželství, lásku jejího muže. Ponížená, ponižovala Chanu skrz věc pro ženu veledůležitou, skrz zdroj ženiny hrdosti – skrz děti. Chanino lůno nakonec uzavřel sám Hospodin. Nebylo by totiž divné, aby se Elkána s Chanou radovali ze vzájemné lásky – a Penina jim k tomu dělala komparz, kulisu Štěstí dětí je nejlépe vytvářet nepřímo – skr štěstí manželské.

Čteme: Její muž Elkána ji uklidňoval: „Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?“ Žádnému muži bych neradil, aby se takto své ženy ptal. Odpověď je předem dána. Ale přeci jen je něco i na Elkánových slovech. Pokud by Chana měla těch deset synů, pak po nějakých 10–15 let pro ně budou rodiče celým světem. Štěstí synů bude stejně vyrůstat ze štěstí jejich rodičů. A tedy lépe, než aby si rodiče hleděli jen dětí, aby hleděli v lásce jeden na druhého – a děti si toho všimnou. Štěstí dětí je nejlépe vytvářet nepřímo – skr štěstí manželské, ač to tímto ideálním způsobem samozřejmě nejde vždy.

Ač je tedy vztah muže a ženy první lidským vztahem v Písmu a ač zůstává nejhlubším, ale také nejnáročnějším lidským vztahem, na Chaně vidíme, že se do něj zdaleka nevejde celý svět. Že se jím zdaleka nevyčerpává všechno možné, všechno, co by člověk chtěl. Chana chce porodit syna. Chce dát život. A to skutečně dát. Slyšíme slova její modlitby: jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život.

Na první pohled zarazí, že Chana chce syna – aby jej hned na to na celý život odevzdala Hospodinu. Ale právě v tom spočívá rodičovství: Dát život. Vlastní život. Rodičovství znamená mít svoje děti stále méně a méně. Až pak časem mají úplně vlastní hlavu, svůj vlastní život. Až pak časem ten, komu se odpovídají, nejsme my, ale Bůh. Radosti rodičovství se vlastně nastávají v každém kroku, kdy nás děti v něčem přestávají potřebovat: Když už je nemusíme nosit, ale sami chodí. Když už nemusíme mluvit za ně, ale sami promluví, co by chtěli. Když už jim nemusíme každý nápis přečíst, protože už si ho umí přečíst sami. Když už s nimi nemusíme být pořád, ale vydrží sami na nějakém táboře. Když už jim nemusíme všechno kupovat, protože si poprvé sami na něco vydělají. Čím více je nad nimi jen Bůh a méně my, tím jsme v rodičovství více postoupili.

Jako byl Samuel dán do učení v chrámu, i my učíme naši děti Písmu: I když Písmo i nás samé, rodiče, usvědčuje někdy z přestoupení, z nedokonalosti. Ač není na dětech, aby rodičům něco vytýkali, přece je Písmem učíme rozeznávat i naše chyby. Sami sebe v jejich očích zbavujeme dokonalosti. Proto také nelze užívat Písma k posílení naší rodičovské autority, aby děti dělali co chceme. Dělat, co chceme, mají, protože to chceme. Protože jsme rodiče. A ovšem naší vůlí se s věkem mají řídit stále méně.

Četli jsme tedy příběh o rodinných problémech se šťastným koncem. Světem těch lidí však není jen jejich rodina. Celé to drama se odehrává uprostřed Božího hodu, v chrámu. Zvláštně do něj vstupuje Elí, který hodu předsedá a dohlíží na pořádek. Musí už být zvyklý na ledacos, protože Chanu považuje za opilou. Ale podívejme se: I když Chanu správně neodhadne, i když nejdříve vůbec nevidí do jejích rodinných problémů, Chana se neurazí. Nečeká, že kněz, že církev sama všemu porozumí. Místo toho řekne zpříma: „Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši. Nepokládej svou služebnici za ženu ničemnou. Vždyť až dosud jsem mluvila ze své velké beznaděje a žalosti.“ Élí odpověděl: „Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.“ Možná bychom si řekli: Elí jí trochu odbyl. Nebo byl zaskočen, stižen lítostí a nevěděl co jí říci.

Nicméně, možná aniž by věděl, přesně to, co řekl, se pak i stalo. A jako jsme začali Božím hodem, tak i skončeme tím, že všechny problémy s láskou, ať ji máme či nemáme, všechny problémy stavu manželského i svobodného, všechny problémy rodičovské – to nikdy není celý vesmír, celý svět. Stále je kolem nás ještě církev a my v ní. A uprostřed církve Bůh, který slyší modlitby, i kdyby s vyslyšením otálel. Amen

Modlitba po kázání: 
440
Ohlášení: 
398,1–5.11–12
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, Ty jsi podstoupil zápas v tomto světě, k Tobě se v důvěře obracíme: Prosíme Tě nyní za všechny, kteří trpí křivdu. Kterým se stali jejich nejbližší nepřáteli, kteří nemají zastání. Zjednej zjevně spravedlnost všude tam, kde se děje křivda. Prosíme za všechny, které svírá chlad smoty, kteří neslýchají vlídné slovo. Ty sám pozvedni a zahřej jejich srdce, oděj je důstojností, přiveď je mezi své spravedlivé, dej, aby se v tomto světě měli o koho opřít. Prosíme Tě za naše rodiny a za rodiny všech věřících, abys jim žehnal pokojem, zhášel hněv, zahlazoval křivdy, přikrýval hanbu. Prosíme za všechny, kdo upřímně touží po dětech, abys jim dal ten dar. Prosíme za rodiče, abys jim dal moudrost ke správné výchově, k pevnosti i vlídnosti v pravý čas. Prosíme za děti tohoto sboru a všech věřících, abys Ty sám byl jejich Otcem a vychovatelem, napravoval omyly a nedostatky rodičů. Nad námi všemi se smiluj, dej nám naději do příštích dnů a přimlouvej se za nás u Otce nebeského, když se modlíme slovy, která jsi nás učil: Ptče náš…
Poslání: 1 Petrův 5, 5b-9
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen
510