Introitus: Žalm 139, 12–24
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 2. neděle adventní.
274
Vstupní modlitba: Hospodine, náš svatý a nevýstihlý Pane, jenž jsi velel, aby z temnoty vzešlo světlo, a nás občerstvil spánkem a opět vzbudil, abychom velebili a vzývali Tvou dobrotu, Tobě se klaníme se, Tobě děkujeme a prosíme Tě z hloubi srdce: uděl nám vše, čeho potřebujeme k spasení, učiň nás dětmi světla a dne a dědcici věčných tvých statků. Rozpomeň se, Pane, ve své oplývající štědrosti též na všechen lid svůj, na všecky, kdož se s námi v modlitbě spojují a na všecky naše bratry na kterémkoliv místě svého panství, kteří potřebují tvé dobroty a pomoci a prokaž všem své veliké milosrdenství, aby bezpečni na duši i na těle, s důvěrou oslavovali Tvé podivuhodné a velebné jméno. Neboť Ty jsi Bůh milosrdesntví, laskavosti a štědrosti, Tobě chválu vzdáváme, Otci i Synu i svatému Duchu nyní i vždycky i na věky věků. Amen
1. čtení: Matouš 16,13–26
259
2. čtení: 1 Samelova 10,9–16

Což také Saul je mezi proroky? To je tak zajímavá a důležitá otázka, že se nám jako přísloví po generace zachovala až dodnes. Nejkrásnější muž své doby, který si ale na sobě nezakládá, který plní běžné rodinné povinnosti, který má starost o srdce svého otce. Saul, kterého s nadšením vítá prorok, dámu svůj podíl na Božím hodu, kterého pomázává na vévodu, jako sám byl pomazán na proroka. Saul, který prorokuje o Bohu, který ve svatém hněvu vytrhne v další kapitole utištěné lidi z rukou zvhrlého surovce. Tento Saul, který však z pouhé marnivosti bude chtít zabít Davida, který půjde pro radu k čarodějnici a který skončí jako sebevrah – je tento Saul také mezi proroky? Patří k tomu zástupu vyvolených, jimž bylo od založení světa dáno poznání nesmrtelnosti v Kristu Ježíši? Je také Saul mezi proroky? O Saulovi jsme přece zatím slyšeli jen vše dobré. Přišlo to nakonec vnivěč?

Říkám rovnou, že patří-li Saul do počtu vyvolených se dnes, ani v tomto věku vůbec, nedozvíme. Víme totiž bezpečně jen o vlastním vyvolení ke spáse. – A ovšem protože Bůh bude vždy spravedlivější i milosrdnější než my, můžeme se u každého spokojit s dobrou nadějí o jeho vyvolení.

I když otázka: Což také Saul je mezi proroky? zůstává tedy ve své původní podobě bez odpovědi, je to přesto dobrá otázka. A dobrá otázka se odpovědi vždy dočká, i když třeba jiné, než bychom čekali. Dobrou odpověď všem, kdo se ptají, podává bezejmenný gibejský měšťan v jedné z vět rozhovoru: Ukáže na ostatní proroky, mezi kterými Saul stojí a řekne: No a kdo je jejich otec? A ti ostatní to jako mají odkud? U selského synka Saula by lidé nečekali, že bude prorokovat. Ale konečně, kdo by to čekal u těch ostatních proroků? Ti snad dar proroctví podědili po rodičích? Veškerou pravdu zjevuje a vše dobré dává pouze Bůh. Kdo se domnívá, že rod může být zdrojem duchovních kvalit, že se někdo rodí s náboženským nadáním a jiný ne, žije v těžkém bludu.

Je-li co pravda, je vždy od Boha a je-li co skutečně krásné a dobré, je to vždy od Boha. I když to třeba přichází zprostředkovaně, ve vícero krocích, takže zdroj u Boha není hned vidět. I když pravda a krása přichází ze strany, odkud bychom ji nečekali. I když nám dorazí smíšené s lidskou marností, bystré srdce dovede vystopovat původní pramen.

Jak ostatně dobře řekl Martin Luther: Člověk je jako mezek, na kterém v každém momentu jede buď Bůh, nebo ďábel. Proto je rozhodně marná snaha omlouvat zlé činy lidí jinak známých spravedlností. A stejně tak je marnost a pošetilost upírat pravdu či nějaký spravedlivý skutek lidem, kteří jsou jinak známí jako zlí. V ten či onen moment je buď Bůh nebo marnost při díle. Proto také o člověku nerozhodují skutky, ale víra: To, zda má zálibu ve chvílích, kdy skrze něj Bůh jedná a mluví, skrze spravedlivé činy a laskavá slova, zda usiluje o to, aby takového času bylo co nejvíce, nebo zda ho to nechává chladným, protože víru nemá.

Pro nás je tedy nakonec téměř zbytečná otázka, zda Saul dojde spásy – co na něm bylo dobré, bylo z Boha, dříve než se narodil. Pro nás je důležité, zda se k tomu dobrému chceme přichýlit, zda chceme také být v zástupu proroků, to samé vidět a slyšet, zda spolu s nimi chceme zpívat sborem píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: „Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů.“ Dobré věci tedy činí vždy Bůh, na nás je, zda při tom chceme být srdcem, zda toho chceme být součástí. To je víra.

A když jsme nyní vyložili, jak je tomu s Božími dary, pojňme se podívat na dar z dnešního čtení, na dar proroctví. Ne náhodou se tehdy proroku říkalo vidoucí. Prorok totiž vidí najednou přítomnost, minulost i budoucnost. Trochu podobnou zkušenost máme, když se nám zdá sen: Potkáváme najednou přátele z dětsví i lidi, které známe dnes. Mýchají se tu zapomenuté zážitky, přání i obavy blízké budoucnosti a ještě se do snu tlačí třeba sočasný pocit žízně či zvonící budík. Vše najednou. A můžeme-li brát v potaz současné výzkumy, zdá se prý sen jenom během pár vteřin, jakoby v záblesku.

Teprve když se vzbudíme, sestavujeme sen do vyprávění. Vyprávěný sen zní na první poslech neskutečně: A přitom vše v něm je skutečné: Skládá se ze vzpomínek na to, co se stalo. Ze současných trápení i z úkolů, které jsou před námi. Ve snu není nic vymyšleného; všechno, co se nám zdá, jsou surová, netříděná fakta, syrová zkušenost. Jen ve snu není při díle rozum, který by odsunul do zapomnění vzpomínky, které mu přijdou nepodstatné. Není při díle rozum, který nechce některé věic vidět v současnosti. Není při díle rozum, kterému se nechce do řešení úkolů, které na nás čekají a tak je odkládá. Vše, co se zdá, je pravda – kterou jsme si ještě nestihli po svém upravit.

A s proroctvím je to podobné. Ovšem proroctví nevzniká z našich vzpomínek, z toho, co víme, z toho, co tušíme. Proroctví se zakládá na tom, co konal, koná a bude konat sám Bůh. Proroctví znamená vidět svět jako Bůh sám. Bůh stojí mimo čas, najednou vidí přítomnost, minulost i budoucnost. Zná vše, protože všechno, co chce, se hned děje.

Prorok nemluví pouze o budoucnosti. Všichni proroci, až po Jana Křtitele, se vrací k Zákonu. Bůh vydal Zákon, protože dopředu ví, jak dopadne člověk, který se Zákonem neřídí a jde si podle vlastního srdce. V Saulově době uplynulo od vydání Zákona již čtyři sta let. Když se proroci vrací k Zákonu, je to jako mluvit dnes o šestnáctém století. Zdálo by se, že to již dnes nemůže nic znamenat – a přece, co Zákon říká o tom, jak to s odpladlým Izraelem dopadne, se později beze zbytku naplnilo.

Proto také, jak čteme, prorocké vytržení předchází harfa, buben, píšťala a citara. Podívejte se do zpěvníku a uvidíte, že většina písní stejnou notou začíná i končí. A když se naučíte zpívat několik z ženevských žalmů v jeho první části, časem zjistíte, že i u neznámého žalmu, když slyšíte několik prvních tónů, tušíte, jak bude melodie pokračovat. A nebo alespoň víte, jak určitě pokračovat nebude. Ano, u hudby dovede i celkem neškolené ucho rozeznat falešný tón, který nemá následovat. Když má člověk udržet melodii, musí stále pamatovat na první tón i na to, ke kterému tónu píseň míří. A ovšem, když člověk hraje na nástroj nebo zpívá, musí pozapomenout sám na sebe, musí odstoupit od vlastních myšlenek. Proto se pravá a čistá bohoslužba neobejde bez společného zpěvu. Proto i proroctví v našem příběhu předchází hudba.

A tak je to, závěrem, s proroctvím jako s každým dobrým Božím darem: Dobrá Boží vůle se naplní bez ohledu na nás. U nás záleží jen na tom, zda toho chceme být součástí. Bohu patří minulost, přítomnost i budoucnost. U nás jde o to, zda chceme být součástí Božích dějin, které se ovšem odehrají, jak bylo určeno a předpovězeno i bez ohledu na nás.

Modlitba po kázání: 
263
Ohlášení: Rozloučení se ses. Jarmilou Fejfarovou
23
Přímluvná modlitba: v rámci VP
Poslání: Zjvenení 14,1–12
Požehnání: 
269, 1.11–12