Introitus: Žalm 18, (1)7–18
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle v mezidobí.
18
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, co Ty přikazuješ, je dobré. Ty jsi přikázal povstat nebi i zemi, všem světlům, stromům, bylinám i živým tvorům. Člověka jsi vedl k radostnému životu, dal jsi mu dobrá nařízení. Nikdo je však neplní. A my před Tebou, Pane, vyznáváme, že máme podíl na bídě světa. Chtěli bychom chodit po Tvých cestách a mít podíl na blaženém životě. Klademe však před Tebe své přečetné slabosti. Před Tebou jsme jen žebráci. Proto Ti děkujeme za velikou oběť Tvého Syna a za jeho zmrtvýchvstání. On naše nemoci nesl a jeho ranami jsme uzdraveni. Prosíme Tě společně za dar Tvého svatého Ducha, abychom měli vírou podíl na Kristově spravedlnosti. Aby se proměnila naše srdce, a my šli po Tvé cestě přímosti a laskavosti rádi, z vlastního srdce. Dej, Pane, ať tvůj Syn přebývá uprostřed nás. A všichni poznají, že jsme Tvoji. Amen
1. čtení: Lukáš 14, 25–35
368
2. čtení: 1 Samuelova 13, 1–16

Duchovní a světská moc májí od sebe vždy být odděleny. A to, na první pohled překvapivě, platí i pro náboženský stát čili teokracii, jakou byl Izrael. Jiný člověk má sekat mečem a jiný zase vést bohoslužby. Přitom, obojí je potřeba.

A obojí povolání je zároveň nepatřičné: Kněz, ač sám nikdy nebude bez vady, přece sahá na svaté věci. Nebo prorok – ohlašuje soud nad hříchem, ač sám není bez hříchu. Kněz i prorok tedy sahají po čistčích věcech, než jsou sami. Ale i když je to nepatřičné, jednat tak musejí. Protože vůbec nikdo z lidí není hoden dotýkat se svatého – a přece někdo musí lidem svaté dary rozdílet. A nikdo z lidí není hoden vynášet soud – a přece musí slovo Boží znít nad světem. A tak, když nebude konat prorok a kněz, slovo Boží nikdo neuslyší a milost nikdo nepřijme.

A na druhou stranu král, vládce, často musí dělat horší věci, než by býval dělal jako soukromá osoba. Mnohé by zarazilo, že lidi, kteří jsou ve veřejném životě známí jako proradní, falešní, jsou velmi milí a čestní v životě soukromém. Každý vládce totiž zachází s celým národem. Kde mají lidé protichůdné zájmy. Když se přidá na jednu stranu, rozdělí svůj lid na své příznivce a své odpůrce. Obvykle tak bývá v době své vlády oblíben ten, komu se podaří všechny strany ošálit. A nebo, ovšem až za dlouho po skončení své vlády, nejlepší soud bývá vynesen nad tím vládcem, který prostě kašle na názory lidí a dělá věci po svém. Podle svého svědomí a uvážení.

Každopádně, k veřejné moci nevyhnutelně patří jedna z těchto možností: Buď nadržování nějaké skupině, nebo lest, nebo bezohlednost. Bez alespoň jedné z těch věcí nelze držet moc, protože lidé mají protichůdné zájmy. A ovšem vládce je od toho, aby vládl, musí moc držet v rukou.

A ještě jinak: Moc světská spočívá v donucování. V postrakování lidí. Kdežto veškerá moc duchovní je ve slovu, které mění srdce toho, kdo se mu otevře. Úřad, vládce, se nemůže tvářit jako otec, jako přítel člověka. Úřad vám nemůže napsat Franto, ty kluku, co provádíš, nezaplatil si za popelnici. To by bylo nedůstojné pro obě strany. A zase církev nemůže napsat: Ve jménu Ježíše Krista, zaplaťte k 2.3. povinný odvod. To by bylo rouhání. Jistě že úřad má mít na mysli blaho a zase církev v něčem musí být jako úřad. Ale i tak nemůže ani jeden ty dvě věci míchat.

Proto Bůh vzal Saulovi království, když se odvážil obětovat místo Samuela. Přitom držet veřejnou moc JE poslání od Boha. Saul byl dokonce pomazán, stejně jako byli pomazáváni kněží a proroci. Křesťan rozhodně má zastávat veřejné úřady, pokud je k tomu povolán. Ovšem musí počítat s tím, že je to špinavá práce. Že to je stálé kličkování ve zmatku. A proto musí být veřejná moc oddělena od církevní. Aby ve zmatku a kompromisu světa stále bylo místo, kdo není místo ani pro zmatek, ani pro kompromis. Chrám Boží, církev.

Při tom všem, co jsme řekli o zmatku a jisté kalnosti veřejných věcí, jsou přece časy, kdy se celý národ dovede sjednotit. V zásadě dva: Živelná katastrofa a cizí útok. Prostě velké ohrožení, kdy jde o život všem a spory jdou stranou. A pro ten čas hlavně vybral Bůh Saula. V čase, kdy se valí voda nebo vojenská horda, není čas na dohadování a je lepší poslouchat špatné rozkazy jednoho než mnoho dobrých rad mnohých. Takových časů však není mnoho. Běžný veřejný život spočívá ve stálem handrkování a dohadování. A nakonec nejlépe je řeší různé rady starších, rady měst, parlamenty atd. Mírový život je nekončící zmatek. Je to moc starostí na jednoho člověka. Proto Izrael nikdy neměl mít krále.

Na krále tedy čekalo jen nekonečné řešení různých maličkostí běžného života. To nijak nepovznáší – ovšem taková veřejná moc je. Nemůže udělat nic dobrého, jen zabránit tomu nejhoršímu. Stále něco hasí. Jakoby sekala halvu drakovi a za každou hlavu narostly hned tři další. Zeptejte se policajta, přesně tak si připadá. To asi nikoho moc neláká. Ale kdo se ujímá takového úkolu, zaslouží si, aby jeho moc měla dlouhé trvání,

Saul se však leká toho úkolu stále se brodit v bahně politiky. Jako mnohý vládce, touží po sobě zanechat něco velkého. Faraoni stavěli piramidy. Barbarští vládcové našeho dávnověku velké vztyčené kameny – menhiry – jako v nedalekých Klobukách. Dnes by rád každý starosta zřídil stadion, městký park a tak podobně. Obvykle si takový vládce vezme větší sousto, než dovede strávit.

Také král Saul zatoužil vykonat nějaké veřejné dobro. A to je právě velké poučení z dnenšího příběhu: Vlastně nevěděl jaké. Prostě chtěl něco dobrého udělat, co by bylo pro lidi. Ale vlastně nevěděl co. Protože, znovu to řeknu, vládce může zabránit zlu. Ale žádné dobro vykonat nemůže. Dobro pro vás může vykonat jen ten, kdo vás dobře zná – a i to je težké.

Na začátku dnešního příběhu čteme: „Když kraloval nad Izraelem druhý rok, vybral si z Izraele tři tisíce mužů; dva tisíce jich bylo se Saulem v Mikmásu v Bételském pohoří, tisíc jich bylo s Jónatanem v Gibeji Benjamínově; zbytek lidu rozpustil, každého k jeho stanům.“ To vypadá jako velké dobro. Král si pořídil profesionální armádu a zbytek lidí poslal z vojny domů. Sám jsem z těch, které o rok minula vojna – a jak jsem za to byl rád.

Ovšem ty tři tisíce profesionálních vojáků znamenají, že se Saul už s lidmi nemusí na ničem dohadovat. Už může vést boje podle vlastního uvážení. Už může vést války, o kterých třeba ani lidé nebudou vědět. Tak to dělá mnoho vládců našeho světa. Lidé jsou rádi, že nemusí za své bližní pokládat život. Ale ovšem také nemají žádné pochopení pro ty, kteří to dělají. Královi boje jsou pro ně cizí věc. A tak se i dnes mnohdy stává, že se vojáci vrátí domů – a zjistí, že doma jejich boj nikoho nezajímá. A vlastně ještě lidi obtežuje.

Saul má své vojáky a má volné ruce. Jeho horlivý syn Jónatan, když už má vojsko, pokácí výsostné znamení pelištějců. Jakýsi totem. Možná to nebyl úplně dobrý nápad. Ten čin vedla sympatická horlivost. Ale nestalo se tak na příkaz proroka, nestalo se tak v obraně, nestalo se tak podle plánu. Vida, ani když má král vlastní vojsko, nemůže kontrolovat všechno. Nakonec, samovládce docela často nezvládá vlastní rodinu. Té moci je tolik, že v tom jeho vlastní nemohou žít.

Saul se teď mohl jít za svého syna Pelištejcům omluvit. Nebo se rychle chystat na útok, protože to je nejlepší obrana. Prostě, mohl řešit zase jeden nepříjemný problém, to je úkol vládců od Boha. Ale Saul se nejvíc staral o svou moc samotnou. On přece chce dobré pro lidi, on je dobro samo. A tak jeho moc nesmí být ohrožena. Nikdo ho nesmí přerůst. Ani jeho vlastní syn. A tak, protože odhadoval, že smělý čin má podporu veřejnosti, dal ho vyhlásit za svůj vlastní. To bylo vše, co udělal. Jen o to mu šlo, jak se na to budou dívat lidé. Jak si bude stát v průzkumu veřejného mínění.

Rozvinul se z toho děsivý průšvih. Pelištejce by ani nenapadlo, že král takovou věc prohlásí za svou jen tak. Čekali, že král má nějaký obrovský válečný plán. A tak na něj poslali všechno, co měli. To vojsko, které Písmo popisuje, je na starověké poměry obrovské. To, co mělo být v Izraeli, totiž že se ve chvíli ohrožení celý národ postaví na obranu, že válka bude věcí všech, udělali místo Izarele Pelištejci. A Saul zde najednou stojí úplně bez plánu, jen se svými třemi tisíci. Většina lidí utíká za hranice, za Jordán. Zbytek se v děsu dívá na svého krále, jaký má plán. Král však žádný plán nemá. Všechno byla jen hra, aby to vypadalo: Já jsem váš otec. Všichni mě milujte.

Král vyvolal obrovskou katastrofu. A neměl ponětí, jak z toho ven. Zde je však důležitá věc pro každého křesťana: Když všechno pokazíme, stále je možnost chybu zcela a bezpodmínečně přiznat a čekat na Boží smilování. Když nemůžeme nic dělat, opravdu nejlépe nedělat nic. Saul měl na Boží slitování čekat sedm dní. Do sedmého dne, do dne Božího hodu, do dne Božího slitování, které se i v tomto čase v den sedmý, v den bohoslužeb, vyhlašuje. A dostal by ho, kdyby na něj čekal.

Ale místo toho se nakonec rozhodl svůj jalový, nesmyslný čin dodatečně posvětit. Nejvíce před lidmi, kteří už od něj utíkali. Ale i Bohu chtěl nakonec namluvit, že by s měl k jeho prohrané věci přiznat, že je vlastně Boží. A proto ztratil před Bohem království, že se svého hloupého činu držel až do konce.

Nám z toho plyne trojí poučení: Zaprvé: žádná vládá zde není proto, aby konala pro lidi dobro. Může jen bránit zlu. Příbuzní, přátelé, rodina víry – ti mohou pro druhé vykonat dobro a i tak je to ovšem úkol, který dá mnoho přemýšlení. Chuť vykonat dobré rozhodně nestačí. Druhé poučení je obdobné: Násilí, donucování, postrkování obecně žádné dobro nikdy nepřinese. Opět, je dobré jen na to, zabránit zlému. Ale dobré vždy roste z vlídnosti a úcty. Za třetí: I když je vše již zcela prohráno, stále jde padnout na kolena a čekat na smilování Boží. Nic nepodnikat, nic nemaskovat. Zahodit staré jalové činy a nevracet se k nim. A čekat. Může to trvat, než smilování Boží přijde. Ale přijde pro každého, kdo vytrvá. Amen

Modlitba po kázání: 
189
Ohlášení: 
440
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, králi králů, modlíme se k Tobě dnes za všechnyvládce, aby věděli, že jejich moc je jen na okamžik a užili jí k potření zlého a k ochraně těch, kteří jsou bez zastánce. Modlíme se za všechny, kteří bojují proti následovníkům falešného proroka v Levantě a Nigérii, za všechny, kteří poskytují útočiště a ochranu našim pronásledovaným bratřím a sestrám. Dej, prosíme, vytrvalost všem, kteří trpí pro tvé jméno a zkrať čas jejich trápení. Prosíme Tě za všechny, kdo dbají o naše bezpečí, nasazují za nás životy a tráví noci bez spánku. Za lékaře, zdravotní sestry, hasiče, policisty, vojáky. Prosíme za všechny, kdo pečují o sirotky a starce. Prosíme za všechny, jimž je svěřena výchova, aby konali svou práci v nejlepším svědomí a abys jim dal poznání. Prosíme za všechny duchovní a straší, abys jim rozdílel dary Ducha v hojnosti. Prosíme za všechny věřící, kteří jsou v soužení, za nemocné, za ty, kdo čelí pokušením. Prosíme za ty, kdo odpadají, aby se k Tobě navrátili, za kající, aby se jim dostalo odpuštění a nového života, za bloudící, aby se jim dostalo pravého poznání. A voláme k Tobě slovy Tvého Syna: Otče náš…
Poslání: Římanům 13, 1–8
Požehnání: Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného.
2 Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“
3 Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost. Požehnej vás všemohoucí…
549, 1–2