Introitus: Žalm 51, 12–21
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách masopustní neděle.
546
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, ty jsi stanovil všem věcem míru a všemu určil pravý čas. My před Tebou vyznáváme, že nad sebou nevládneme, ke škodě druhých i škodě své. Pro tvého Syna, který obstál při pokušení na poušti, ve svém díle ve světě a jejž jsi pro jeho sparvednost vzkřísil Tě na počátku doby postní prosíme: Dej nám dar sebeovládání, střízlivou mysl a pokojné srdce. Amen
1. čtení: Marek 2, 15–28
549
2. čtení: 1 Samuelova 14, 1–45

Dnešní příběh varuje před přemírou silných slov. Třikrát Saul zapřísahá pod hrozbou smrti. Sem se schánou, volá. Sem s oltářem. Do noci je budeme pronásledovat. A tak dále. Silná slova a přitom na počátku příběhu byl zcela bezradný a bez plánu. I v průběhu boje.

Dnešní příběh varuje před přísnými, abysolutními zákazy. A tak přichází úplně přesně vhod na počátek postní doby, která začíná touto středou a vyjma nedělí trvá až do velikonoc. Postní doba je totiž především časem uměřenosti.

Ale na druhou stranu také o tom, že život nejde žít bez občasného vytržení, bez extáze. Dobře si všimněme, že po všechny čase se půst nikdy nedržel v neděli. Dokonce i čas uměřenosti musí alespoň jednou za sedm dní vystřídat veselí, by vytržení, extáze.

Děj našeho příběhu začal již minule. Král Saul si tehdy pořídil tři tisíce profsionálních vojáků a … A nic. Čekali v kasárnách. Tisíc jich svěřil svému synu Jónatanovi. Ten však nečekal a skácel výstostné znamení Pelištějců. Takřka, spálil jim vlajku. Saul nechtěl proti svému mladému synu vypadat jako páprda, jako taťka a tak jeho čin připsal sobě. Tím vyhlásil válku, pro kterou neměl žádný plán.

Dnes vidíme celé vojsko čekat v obranné pozici v průsmyku. Zazněla velká slova „hurá do války“. Ale vlastně se jen čeká. Tedy až do chvíle, kdy Jónatan ve velmi odvážné, divoké akci celou věc rozhýbá. Zde již vidíme, že co rodiče káží, ale sami úplně nenaplňují, naplňuje následující generace. Saul se snažil dělat dojem válečníka, toho, kdo se nebojí rozdávat rány. Jónathan válečníkem skutečně byl a rozdávat rány ho bytostně těšilo. Každá generace trochu plní sny té předchozí. Generace padesátých let byla po válečné bídě velmi materialisticky založená. Ať na východě či západě. Toužila po požitcích. Jejich děti v šedesátých a sedmdesátých letech, alespoň část z nich, pak užívali všeho plnými doušky, až to staré děsilo. Generace šedesátých a sedmdesátých let, ač vlastně dost uniformní, zanechala mladým odkaz: Jdi si vlastní cestou, zkus něco nového. A tak bych řekl že v mé vlastní generaci mají všichni tak rozdílné zájmy, že těžko něco podnikají společně. Dnešní šedesátníci teskní po časech společných rekreací i po různých hnutích starších časů. Dnes však, podle kázání svých rodičů, jde opravdu každý vlastní cestou. I když si to takhle generace na prahu důchodu asi nepředstavovala.

Berme alespoň všichni poučení ze Saulovy akce. Saul, celý běsný, že ho syn předběhl, že mu jaksi dějiny začínají utíkat, začne panikařit. Nejdřív volá: sem s archou! Povolává náboženství do svých služeb. Ale jak už to bývá u lidí středního věku, každodennost, praxe nakonec převáží. Takže když vidí, že mezi Pelištějci je skutečně úplný zmatek, že vojsko je rozložené a zralé na úder, hned na to řekne knězi: Zadrž ruku. Tohle půjde i bez boha, tohle zvládnu grifem.

Co Saulovi chybí na plánu nebo iniciativě, to nahradí silná slova: Tak, tě je budeme pronásledovat. Nezdržujte se svačinou. Kdo vezme do večera do úst, je syn smrti.

A to zrovna ve chvíli nějvětší tělesné i duševní námahy. Hned zde vidíme, že cílem pravého půstu nikdy není extrémní sebepřemáhání. Pravý půst byl, co se týče těla, vždy dost snadný. Jak vidíme dokonce i za Saulova příkazu, od nejstarších dob znamenal půst obvykle jen to, že se nejí až do večera. Tak se po svém hříchu s Bat-šebou později postí i David. Během půstu přijímalo tělo prakticky stejně živin, jako mimo něj. Podatata nebyla v tom, že člověk nejedl, ale v tom, že nejedl, když měl chuť. V pozdějších časech chybělo v půstu lepší maso. Proto se říká maso-půst a v cizině karni-vale, sbohem-maso. Ale ryby a někdy ani drůbež se za maso nepokládaly. Dnes nejrozšířenšjčí postní praxi popisuje římský katechismus jako jedno malé jídlo denně.

Vůbec když čtete jakákoliv církevní postní pravdila, největší část nezabírají zákazy, ale výjimky z pravidla. Půstu jsou zrpoštěni nemocní, starří, děti. Skoro si říkáte: Co je vlastně zakázáno?

Zakázáno totiž vlastně není nic. Pravý půst je v tom, že požitek není dotažen k vrcholu. K extázi. Asi každý z nás zná to, když si připadá takový nedojedený. Říká si: Chtělo by to ještě nějakou tečku. A kdekdo asi zná chvíli, kdy má po práci, dílo je hotové – ale úplné uspokojení ještě nepřichází. Možná nějaký pěkný barevný film by to zpravil, možná šest piv, možná pytlík karamel. Když něco z toho člověk nemá, netrpí jako zvíře. Jen má pocit, že život plyne jaksi na půl plynu. Že ho neokusil do dna. Pravý půst není v zákazu, ale ve zřeknutí se toho, co by člověk mohl mít – ale nemsuí. Když je člověk nedojedený, když je jeho den jaksi nedotažený, daleko více než s tělem musí zápasit se svou duší. Mohamedánský ramadán, kdy se celý den nesmí člověk ani napít, ani žvýkat žvýkačku – a večer se pak vrhne jako zběsilý na jídlo a hoduje až do hluboké noci – to je pravý opak duchovního půstu. Zde člověk mučí tělo, ale duše zůstává zcela živočišná. Pravý půst znamená: Něco by to ještě chtělo – ale nedám si.

Takový půst nejde ovšem ukládat během bitevní vřavy, jako to udělal Saul. Ani v létě a na podzim, kdy je mnoho práce se sklizní a kdy všechno zraje. Ne náhodou se hlavní půst drží v čase, kdy už stejně často docházelo jídlo. Díky požehnání dálkového obchodu je dnes dost jídla každý den. Ale i tak zůstávají únor-březen nejjalovějšími částmi roku, kdy se krom daňového přiznání nic neděje. Půst tak učí člověka: Netřeba se stále dotýkat podstaty života. Netřeba každý den dosahovat vrcholu, když nepřichází přirozeně. Trochu jako v té písni velkého poživačníka šalomouna: „Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při gazelách a při polních laních: nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.“ Beztak, náš vezdejší život, ač může být pěkný, stejně nikdy nedosáhne pravé podstaty bytí. V tomto životě je často potřeba jen žít. Bez přívlastků. Ani bědně ale ani naplno. Žít a čekat, co přijde.

Příběh Saula a Jónatana nám ukazuje, že půst, uměřenost, se hodí nejlépe k střednímu věku. K tomu nejdelšímu čase v životě. Mladým netřeba dávat příliš tvrdé a absolutní zákazy. Příliš tvrdá výchova vede obvykle k opaku: Velká přínost v rodině často k veledivokému mládí. Ale zase přehnaně mateřská výchova, ve které je veškerá tvrdost, veškerá násilí tabu, vede obvykle mladé muže do extrémních hnutí. Každý skinhead vyrůstal bez otce.

V našem příběhu vede nesmyslná drsnost zákazu, ve chvíli, kdy napětí povolí, když obruč praskne, k nejhrubšímu porušení Zákona. Zákazu požíváním krve, který potvrdili i apoštolové a který ve své většině dodržovala církev až do 4. století. Zákon mluví jasně: „krev je život; proto nebudeš jíst s masem i život“. Když divošský lovec mnoho dnů už hladem soufalý stíhá kořist, v mysli se s ní stotožní. Kořist je pro něj celý život a nakonec pije její krev. Vyhladovělý a upracovaný člověk starého českého venkova se na zabijačce prasete (což je zvíře v mnohém nejbližší člověku) nejvíce soustředil na míchání krve. Během zabíjení pil ve velkém kořalku, což se u nás spíše nedělá. A krvavou polévku, vrchol toho hodu, urvaný ze řetězu nazval příznačně nejhruběji, jak tehdy znal: Prdelačka.

Řekl bych, že půst je jedno z těch tajemství, které se člověku otevírají až s věkem. V našem příběhu Saulovi zřetelně ujíždí vlak. A v podstatě už od počátku, možná nevědomě, směřuje celou věc k trestu smrti pro svého syna. Svého konkurenta. Drsný půst vyhlásí, když ví, že Jónatan o něm nemůže vědět. Při losu, aby to urychlil, na jednu stranu staví celý Izrael, na druhou jen sebe a svého syna. Aby pak řekl: Jónatane, ty musíš zemřít. Přitom, celou tu dobu je Saulovou chybou, že se nedovede smířit s čekáním. Že to už není jako za mlada. Že ve středním věku musí člověk déle čekat, co život přinese. Dokonce i ve stáří ovšem přichází extáze, pokud si člověk ve svých všedních dnech zachová klid. Jen se musí déle čekat.

Závěrem tedy: Kdo se postí, dává tím najevo důvěru v Boží dobrotu. Jen klid, ještě bude dobře. Ještě mnoho dobrého přijde. Amen

Modlitba po kázání: 
360
Ohlášení: 
505
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, dnešního dne Tě prosíme zejména za ty, kdo nastupují cestu pokání, kdo touží po novém začátku. Uchovej je v jejich dobrém rozhodnutí a dej jim brzy poznat svou milost, aby nezemdleli. Prosíme za všechny, kdo zápasí se starou vinou, kdo jsou v moci svých sklonů. Vysvoboď je dej jim nové srdce. Prosíme za vězně: Našim pronásledovaným bratřím a sestrám, i všem, kteří trpí pro sparvedlnost, dej brzké vysvobození. Těm, kdo pykají sparvedlivě, dej čas k pokání. Všem nám vlej novou naději, Pane. V den výročního shormáždění Tě prosíme: Požehnej tomuto místu a postav své anděly na stráž kolem něj. Dej, aby se tvůj dům naplnil a vyslš modlitbu svého Syna: Otče náš…
Poslání: Židům 9, 22–28
Požehnání: Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Požehnej vás Všemohoucí…
510