Introitus: Žalm 118, 1–14
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce. Jemu buď sláva na věky věků. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle v půstu.
118, 1–4
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty zbohacuješ i obživuješ, povyšuješ i ponižuješ, přivádíš do podsvětí i vyvádíš odtud. Shromáždili jsme se před Tebou ve jménu Tvého Syna. Pro jeho velkou zásluhu očekáváme Tvou milost a slitování, v jeho Jménu Tě prosíme o Tvé dobré dary. V čase, kdy vyhlížíme milost jarní doby, v čase, kdy vyhlíčíme obrat k lepšímu, Tě prosíme: Sešli svého Ducha, abychom před Tebou žili s čistým srdcem. Daruj nám pokojné srdce a sílu k dobrému, abys z nás měl radost, jako se stále raduješ ze svého Syna, jemuž jsi svěřil vládu nade vším. Amen
1. čtení: Lukáš 12, 47–57
373
2. čtení: 1 Samuelova 16

„Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ Čekáme tedy, že nyní se na scéně objeví někdo vzhledem nenápadný. Kdo však má dobré srdce.

Podívejme se však, komu královský titul nakonec připadne: David byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu. Nehleďte přitom na to, že David byl ryšavý, tedy zrzavý. To se pokládá občas za vadu v Evropě, zvláště silně v anglosaském světě. Ale v orientě je tomu úplně obráceně. Být v orientě zrzavý je jako být u nás blond. Orientální ženy si také běžně barví vlasy na červeno. Také David tedy upoutává, získává sympatie svým vzhledem. Krom toho, jak čteme dále, je to statečný bohatýr, bojovník i muž hbitý v řeči. A ještě dovede krásně hrát na kytaru. Tak trochu člověk, který má všechno. A ještě k tomu teď bude, v nějakých, řekněme, čtrnácti letech, před svými rodiči, sourozenci a vrstevníky pomazán za krále nad Izraelem. To jistě člověku notně dodá sebevědomí. David je pomazán na krále v dospívání, zrovna v čase, kdy člověk o své sebevědomí nejvíce zápasí. Před očima jasně vidíme, že David měl z počátku své cesty k moci pěkně umeteno.

Jenže to právě Hospodin řekl: Člověk vidí, co má před očima. Hospodin se nepotřebuje obdivovat Davidově kráse, jeho bojovým dovednostem ani jeho hře na kytaru. Vždyť všechny tyto přednosti a schopnosti mu sám Hospodin dal. Bůh není překvapen tím, jak David vypadá: Vždyť takového ho sám učinil. Hospodina nepřekvapuje, co všechno David dovede – na tom poznání mu sám Hospodin dal podíl.

Hospodinu jde o srdce. Člověku bylo dáno méně, nebo více. Ale z božího pohledu je to jedno. Jde o to, jak se srdce postaví k tomu, co člověk má. U člověka, který měl v životě těžký start, který se životem obtížně protlouká, stačí, když bude žít alespoň slušně. Když alespoň málem přispěje k dobrému. U člověka velkého osobního kouzla, velkého nadání, se čeká, že vykoná něco velkého. Člověk zkroušený potřebuje většinu sil na to, aby jen trochu slušně žil. Člověk na vrcholu sil zase potřebuje většinu sil na to, aby vykonal velký čin. V tom, jaké síly musí nasadit, jsou na tom tedy vlastně oba stejně. A jde jen o to, jak se srdce člověka postaví k úkolům, které má člověk před Bohem. Řekne si člověk: Málo jsem do života dostal, proto nemá smysl se vůbec o něco snažit. Pak se jeho srdce zatvrdilo. Stejně tak ale, když si člověk, obdařený velkým dary řekne: Levou zadní zvládám vše, nad čím se ostatní potí. Jsem v klidu. Pak se jeho srdce zatvrdilo vůči Bohu zrovna tak. Ne nadarmo se říká, že hřích znamená buď lhostejnost, nebo zoufalství.

Stejně jako David byl dříve pomazán Saul. Saul byl dokonce svého času nejpohlednějším mužem v Izraeli. To o Davidovi ani nečteme. Stejně jako Davidovi, i Saulovi byla v jeho mladém věku prokázána mimořádná čest. Vzpomeňte, Samuel ho posadil na čestné místo na svaté hostině. A přenechal mu svou porci, porci proroka. Samuel postavil Saula na místo sobě rovné. A pomazal jen za krále.

Na Saulovi se však projevily postupně obě stránky hříchu, jak jsme o nich mluvili. Nejdříve lhostejnost. Lhostejnost k tomu, že svá obdarování dostal od Boha. Zabydlel se v tom, že je prostě králem. Pořídil si svou stálou gardu. Která poslouchá, protože je za to placená – ne proto, že věří ve společný boj. Sám začal pracovat na své pověsti u lidí: Sobě nechal připsat husarský kousek svého syna Jónatana, který porazil výsostné znamení Pelištejců. Tak se dostal bez plánu do války. A zde se již jeho lhostejnost k Bohu začala měnit v zoufalství. Když se od něj začal lid rozprchávat, řekl si, že zvládne i úlohu kněze. A sám obětoval. Později se zalekl srovnání své nečinnosti během války a hrdinské akce svého syna. Zalekl se, že ho syn přerůstá. Minule se pak snažil získat přízeň lidí, když nezničil kořist, propadlou klatbě, ale rozdělil jí mezi lid. Ušetřil prokletého krále. Snad aby jako cenná trofej dodával jeho dvoru lesku. Snad proto, že by se mu rady starého mordýře Agaga mohly hodit ve vlastní politice.

Duch Hospodinův odstoupil od Saula a přepadal ho zlý duch od Hospodina. Všimněme si toho zlomu. Dosud, i přes Saulovu pýchu a jeho přestoupení, při něm přece byl Duch Boží. Ještě mu něco říkalo, jak by věci měly být správně. Pořád ještě věděl, ač nedbal. A možná si říkal: Vždycky přece budu vědět, co je dobře. Časem, až bude klid, se třeba dám na modlení.

Oproti tomu, co člověk čeká, dobrý náhled si nezachová automaticky po celý život. Totiž už jen poznání toho, co je správné, je dar Ducha, Boží milost. Schopnost rozeznat správné se udržuje tím, že se člověk správně jednat pokouší. Schopnost rozeznat dobré nezůstává člověku jen proto, že už ji někdy měl.

Duch Boží je třetí osobou svaté Trojice. Dobře řekli učitelé církve, že Duch je osoba. Osoba totiž, pokud na ni někdo nereaguje, pokud s ní nijak nespolupracuje, se obvykle zvedne a odejde. Stejně tak od Saula odstoupil Boží Duch. Protože Bůh nebude nikomu dělat záložníka, na kterého si jde časem vzpomenout. Když nemáme nic lepšího na práci.

A přepadal ho zlý duch od Hospodina. Nebyl u něj ten zlý duch pořád. Jen ho přepadal. Vidíme však, že člověk nemůže zůstat dlouho lhostejný, netečný, neutrální. Chvíli snad je člověku vše jedno. Chvíli také člověk dovede jednat automaticky, podle něčeho naučeného. Ale člověk je živá bytost, bytost duchovní. A tak, jak čas běží, vždy rozmlouvá, je v obecenství, s nějakým duchem. S Duchem Božím – a nebo s nějakým jiným duchem, který není boží. Ve kterém není život, jako je v Duchu Božím.

Saula začala přepadat marnost. To, co mu duch marnosti, zlý duch, říkal, dávalo zdánlivě dokonalý smysl. Jaksi, vlastností duchovních bytostí je, že mají odpověď na vše. Že všechno pasuje, vše do sebe zapadá. U Ducha Božího to však je skutečnost, u ducha zlého je to iluze. Poznání, které dává zlý duch, je jaksi zakousnuté, zakroucené samo do sebe.

Většina z nás, řekl bych, takový útok zlého ducha někdy zažila. Vše se zdá marné, zlomyslně zlé – a přitom vše do sebe zapadá. Zdá se to jako ta nejryzejší pravda. Při takovém přepadnutí zlým duchem se člověku zdá, že vše pochopil – jen smysl není žádný. A východisko není žádné. Nelze učinit nic dobrého.

Ale i když se to na první pohled nezdá, dobrá zpráva je, že i ten zlý duch byl od Hospodina. I ten zlý duch byl v jeho moci. A také veškerá jeho moc byla odvozena od Boha. Smutné pravdy, které Saulovi sděloval, zná Bůh také. Ale Bůh zná ještě něco navíc, co už zlý duch nezná. Bůh ví o své milosti, o svém slitování. Bůh ví, že mu záleží na člověku. Ale to zlý duch poznat nemůže. Zlý duch říká jen půlku pravdy – která ovšem vypadá dokonalá. Ale je to přece duch, umí více, než člověk. Duch Boží však říká pravdu celou. Pravdu, ve které je jistě soud – jistě i milost.

Dlužno dodat, že Saula začal zlý duch od Hospodina napadat pro jeho pýchu. Ale není to tak vždy. Vzpomeňme na Joba, jak byl plný chmur – i když byl spravedlivý a pokorný před Bohem. Vzpomeňme nakonec na Krista Pána na poušti, jak jej tam napadal zlý duch a pokoušel ho. A pak čteme, že od něj odstoupil až do dané chvíle. A už pak nečteme, kdy ta chvíle byla: Zda v Getsemane, zda na kříži, zda při jeho sestupu do pekel. I spravedliví jsou někdy nuceni se dívat jen na to, co mají před očima. I spravedliví někdy musí projít tím, že vidí jen zmar a zlomyslnost; vidět jen zlé. Proto jsme tedy četli, že ten zlý duch byl od Hospodina.

Ducha Božího nelze z člověka vyhnat. Ducha zlého lze. Saulovi dovedou celkem rychle dát radu i jeho služebníci. A vládce jako Saul nejspíš nebyl obklopen nějakými veleduchy. Ale i oni vědí, že hudba zahání ďábla. Vědí to nějak přirozeně. Kdykoli na Saula doléhal duch od Boha, bral David citaru a hrál na ni. Saulovi to přinášelo úlevu a bylo mu dobře, zlý duch od něho odstupoval.

Asi už jen proto, že kdyby bylo vše nesmyslné – jak to, že hudba přináší radost? Hudba je přitom vlastně jen řada čísel podle nějakého vzorce. Na CD jen hudba uložena jen jako čísla a jde ji tak zapsat i v notách. Pouhý dotek takového řádu však dovede od člověka zahnat ďábla. To proto, že řádem všeho je Logos, to Slovo, které bylo na počátku. To slovo, které mezi nás přišlo v těle, Pán Ježíš Kristus. On je ta celá pravda, cesta i život. On nás vytrhne z moci každého ďábla. Amen

Modlitba po kázání: 
384
Ohlášení: 
417
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, Tebe dnes ponejprv prosíme za syna Tvého presbytera, bratra Iva. Dej mu již brzy plné uzravení. Prosíme Tě za všechny, které svírá chmura a úzkost. Dopřej jim úlevy a vyveď je z temnot. Prosíme Tě nyní i za všechny děti v psychiatrické léčebně zde v Lounech, abys je v jejich mláadí uzdravoval. Prosíme Tě za Tvou přítomnost a pomoc ve sporech a bouřích v našich domácnostech. Pane, žehnej domy křesťanů pokojem. Prosíme za naše pronásledované bratry a sestry po celém světě, abys jim brzké vysvobození, vytrvalost v nynějším časem a nám všem aby byli posilujícím příkladem. Prosíme Tě, aby nadcházející čas byl pro nás všechny radostný, abys žehnal naší práci a dal nám pokoje. Amen
Poslání: List Jakubův 1, 16–27
Požehnání: Ze stanů spravedlivých zní plesání nad spásou. Hospodinova pravice koná mocné činy! Hospodinova pravice se vyvýšila, Hospodinova pravice koná mocné činy! Požehnej vás Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen
488