Introitus: Žalm 2
Pozdrav: Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy!
71
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, ty jsi náš Pán a jiného už není. Veškerá naše pomoc je v tobě, a my nemáme, kam bychom šli – ty máš slova života věčného. Proto Tě prosíme, aby si milostivě shlédl na svou církev, která se před tebou shromáždila. Kéž svatá nevinná krev tvého Syna smyje všechny naše hříchy, kéž jsme spojeni v jeho jediné svaté tělo, kéž je nám počítána zásluha toho, jenž za nás trpěl a naše hříchy ať jsou zapomenuty. Posvěť nás svým svatým Duchem a své slovo nám vlož do srdce. Amen
1. čtení: 7.21–27
211
2. čtení: 1 Samuelova 18

Teprve při pointě vtipu můžeme posoudit, zda je vtip dobrý nebo ubohý. A teprve ke konci života můžeme říci, zda se povedl nebo ne. Proto bývá konec lepší než začátek, protože teprve na konci můžeme vlastně říci něco smysluplného.

Saulovi se s blížícím se koncem jeho vlády i jeho života situace vymyká z rukou a on začíná jednat jako smyslů zbavený. Teprve teď se ukazuje, jakým je vlastně člověkem.

A je náhle vidět že to, co se v minulosti jevilo jen jako pár drobných přešlapů a selhání, je vlastně kostrou celého Saulova života. On vždy spoléhal více na svou sílu, krásu, výjimečnost, prostě na sebe sama než na Boha. To Saulova vůle řídila vždy jeho kroky, nikoli vůle Boží. Ale když mu síly začínají ubývat, když už není tak skvělý a více se zadýchává, když se ukáže někdo mladší a přitažlivější než on, život se Saulovi začíná bortit pod rukama. Jako když velká voda podemílá základy špatně postaveného domu. A on marně pobíhá a snaží se zachránit, co se dá, přijde nakonec úplně o všechno.

Zajímavé je, co v plné míře odhalí Saulovu pravou tvář – a to je Jonatanovo přátelství s Davidem. Ti dva si hned padli do oka a stali se dobrými přáteli. To by se mohlo zdát být jenom dobře. Ale zlo se často objeví právě tam, kde je něco dobrého, zlo následuje dobro jakoby v závěsu. A tak Saul, místo toho, aby byl rád, že všechno dobře klape, žárlivě hledí na Jonatana, jako kdyby mu ubyl spojenec. Chce mít totiž neomezenou moc a obdiv i ve své rodině a s nikým se o ni nebude dělit. Ve své zaslepenosti si neuvědomuje, že opravdová láska či přátelství neubývá a nerozplyne se jako nějaký hrnec plný zlata, který brzy utratíme, když je rozhazujeme plnými hrstmi. Člověk může milovat své děti, svou ženu, své rodiče, své přátele a rozhodně mu zbývá více lásky než tomu, kdo má rád jen sám sebe.

Ale Saul chce být pořád tím nejobdivovanějším a nejlepším, jako velké dítě. Být velkým dítětem není vždy sympatické a milé, většinou z toho jde trochu děs. Kdo je dospělý a přitom ještě nedospěl, kdo je dítětem a má moc, ten je schopen velkých krutostí. A tak se Saulovo srdce zachvěje hněvem když zaslechne popěvek veselých mladých žen: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ Velmi jej asi ranila nejen skutečnost, že mu přisuzují menší počet poražených než Davidovi, ale i to, že tak činí mladé ženy. Stárnoucímu muži totiž často právě přítomnost mladých žen, právě sexualita, může dát lživě naději, že konec nepřijde, nebo možná nepřijde tak rychle. Právě to, že ženy náhle nezpívají ani tak o něm, ale o Davidovi, způsobí, že na Saula sáhne ledovou dlaní smrt. A když nemůže smrti uniknout, alespoň se tedy dá do jejích služeb. Saul se rozhodne, že Davida zabije.

Tato myšlenka, tento zlý se Saula zmocní plně hned den nato a David má veliké štěstí, že dvakrát unikne těžkému Saulovu oštěpu. Nebo nikoli štěstí, ale Bůh při něm stál. A proto se Saula kromě nenávisti a žárlivosti zmocní ještě strach z Davida. Zlých duchů jsou totiž opravdu celé legie, k jednomu hříchu lavinovitě přibývají hned další. A strach není jen nevinný nedostatek odvahy, strach stojí za mnohými zlými skutky.

A tak se Saul rozhodne, že se zbaví Davida lstí. Paradoxně podobnou lstí, jako se jednou David zbaví svého soka v lásce, Uriáše. Saul se rozhodne, že ho pošle na vojenskou výpravu, ze které se David nevrátí živý. To bude cena za ro, že obdrží druhou Saulovu dceru, Míkal. První, Merab, mu sice slíbil, ale svůj slib hned vzápětí porušil. Tak tedy, když vidí náklonnost Míkal k pohlednému Davidovi, když druhé ze Saulových dětí se k Davidovi přimklo, hned Saul lstivě využije situace. Dá Davidovi vzkázat: „Řekněte Davidovi toto: Král nemá zájem o věno, leč o sto pelištejských předkožek. Nechť je vykonána pomsta nad královými nepřáteli.“ Kromě dvojsmyslné poslední věty, která naznačuje, že je to vlastně taková Saulova kletba na cestu, je tento příkaz nestydatý z mnoha dalších důvodů. David, který zbavil Israel zápasníka Goliáše, měl dostat královu dceru bez dalšího věna, naopak měl být ještě zahrnut bohatstvím, jak se praví těsně před Davidovým útokem na Goliáše: „Toho, kdo Goliáše zabije, zahrne král velikým bohatstvím, dá mu svou dceru a jeho rod učiní v Izraeli svobodným“, praví se v předchozí kapitole. Nic z toho král nesplnil. Navíc je zřejmé, že Saul nechce především porážku nepřátel, on chce prostě hodně mrtvých nepřátel. Přesněji řečeno sto. A protože nevěří Davidovu slovu, vyžaduje hmatatelný důkaz: sto pelištejských předkožek. Nemusíme zacházet do detailů, abychom hned pochopili, jak nevkusná žádost to od krále byla.

Ona to byla navíc žádost, kterou Saul jakoby přímo urážel Hospodina. Obřízka přece patřila Hospodinu. Obřízkou se mezi Israelci stvrzovala příslušnost, věrnost Bohu a jeho Zákonu. Svou žádostí, aby David zaplatil za Míkal cenu ve výši sta pelištějských předkožek, dává Saul symbolicky najevo, že jediné, co je schopen Hospodinu přinést, je sto mrtvých těl. Jeho misie není misie slova a víry, je to misie s nožem v ruce. Nepřivede k Bohu pelištejské duše, jen mu předhodí sto mrtvol. Nejenže je jeho žádost o pelištejské předkožky nevkusná, ještě dává najevo, jak hluboko od Hospodina Saul odpadl.

Bůh ale dokáže všechny činy lidské svévole obrátit ve svůj prospěch, přispět i zlými úmysly lidskými k větší oslavě Božího jména. David totiž nejen nepadl rukou nepřátel, od je i porazil a Saulovi přináší ne jen sto, ale rovnou dvě stě pelištejských předkožek. Svým vítězstvím ukázal ne jen ubohost a nechutnost králova přání, ale i svou statečnost a přízeň Boží. V očích lidu se ukázal jako pravý král.

A tak, ten kdo si zakládá svůj život jen na své kráse, síle či moci, ten si buduje dům smrti, nikoli života. Ten už je vlastně teď mrtev a prázdný. Kdo svou budoucnost vidí ve službě Bohu, v jeho blízkosti, v plnění jeho vůle, ten staví ne jen pro tento život, ale i pro život věčný. Neboť ten, kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to co má.

Proto služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají! Amen

Modlitba po kázání: 
250
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Janova 3, 1–6
Požehnání: Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!
486