Introitus: Žalm 32, 8–10
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 13. neděle po Trojici. Vítám dnes i bratra bohoslovce Kamila Vystavěla.
500
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty jsi vše stvořil tak, že ani stvořené člověk cele neobsáhne. Tebe pak vystihnout vůbec nelze. Poslal jsi svého Syna mezi nás a on šel dobrovolně. Svět se však vysmál jeho slovu. Stojíme před Tebou jako hříšníci, kteří sázeli na svou chytrost a na svou rozumnost. Odpusť nám, co jsme učinili z pýchy a pošetilosti, odpust nám ale i to, co jsme učinili ze zloby srdce. Sami to ani neumíme dobře rozeznat. Prosíme pokorně, posvěť nás pro dnešní bohoslužbu a dej nám svého Ducha, jak nám Tvůj Syn zaslíbil. Abychom sami sebe poznali v Tvém Zákonu a našli útěchu v Tvém Evangeliu. Abychom v Tvůj den odpočinku našli pokoj v srdci a aby nás provázel do dnů, které přijdou. Nebeský Otče, smiluj se nad nmi hříšnými. Kyrie eleison, Kriste eleison, Kyrie Eleison. Amen
1. čtení: Marek 2, 23–28
217
2. čtení: 1 Samuelova 6

Pelištějci archu, Boží trůn, zdvořile vyprovodili. Izraelci archu nezdvořile přivítali. Tak můžeme shrnout dnešní příběh.

Jestliže budete posílat schránu Boha Izraele, nesmíte ji poslat s prázdnou. Nemůžeme tam jít s prázdnou. NĚCO tam musíme přinést – říkáme, když jdeme někam, kde nejsme úplně doma, kde to nechceme pokazit.

Stojí za to se zamyslet, proč na některá místa nechodíme s prázdnou. Co by se stalo, co by to znamenalo, kdybychom žádný dárek nepřinesli. Je tedy docela milé, že v naší zemi se nic moc nestane, ať přijdeme bez dárku kamkoliv; když ho třeba nestihneme pořídit. Ale i když hostitel ujišťuje, že žádný dárek nečekal a že je prostě rád, že jste přišli – a i když to hostitel většinou i myslí upřímně – stejně se pak na některých místech cítíte nepatřičně. A nejde vám ani tolik o pocit hostitele. Ale o váš vlastní nepříjemný pocit. Když s sebou nepřinesete dárek, máte pocit, jako byste tím říkali, že největší dárek jste vlastně vy. Že vaše návštěva je ta největší pocta, které se hostiteli mohlo dostat. A to by bylo trochu povýšené.

Pelištejci posílali svůj dar s archou jako pokutu. Jako výkupné. Jako náhradu za újmu, kterou způsobili Boží slávě. Tak také my přinášíme dárky jako výkupné, jako náhradu za to, že nás hostitel snáší ve svém domě, na své slavnosti, ve svůj slavný den. Protože nemůžeme dopředu zaručit, že budeme zábavní společníci, že budeme ozdobou večera, že se budeme chovat zcela vhodně, jak je pánu domu milé. Když u něho nejsme doma, ale jen hosté a neznáme zcela jeho zvyky a způsoby. Darem se za sebe dopředu tak trochu omlouváme: Kdyby nic, tak vám po nás alespoň zbude tato láhev či bonboniéra.

Co ovšem s sebou? Pelištejští věštci odpověděli: „Pět zlatých nádorů a pět zlatých myší podle počtu pelištejských knížat, neboť stejná pohroma postihla všechny, i vaše knížata“. Protože jakési nádory bylo to, co je bolelo, jejich újma. Myš pak byla v těch krajích znakem pro nemoc – nebo možná ještě k těm nemocem jejich pole opravdu zpustošily myši. To těžko říci. Každopádně šlo o to, co je bolelo, o jejich újmu.

A stejně tak my: Jistě přemýšlíme nad dárkem k narozeninám či vánocům, aby byl od srdce. Ale když jen někam jdeme, tolik si nad tím hlavu nelámeme. Kupujeme něco, dražšího než obvykle. Něco, co si nekupujeme pro běžnou spotřebu. Protože pak bychom nevyšli s penězi, pak bychom zchudli. Kupujeme něco, co nás na penězích už trochu zabolí, co už nám trochu působí újmu. Hostitel to obvykle tuší, někdy se ještě stále říká: To jste si neměli dělat škodu. A ne náhodou se to říká: Protože právě takový dárek se nosí na návštěvy, kterým si člověk trochu škodu udělá. Pelištejci ukazují dárkem, co je zabolelo. Nebyl to žádný veledar, králům se na tributech odvádělo daleko víc. Ale je to alespoň něco. A dnes my také dárkem dáváme najevo, že nás trochu bolel. Že nejsme lhostejní.

Tak tedy funguje zdvořilost a uctivost. Dříve i nyní. Zdvořilostí se dává najevo, že nejsme lhostejní, že jsme něco pocítili. Zdvořilostí se dává najevo, že pokoj mezi lidmi není samozřejmost. Že něco stojí. Že je to dar.

Pelištejci zdvořile vyprovodili archu. Jednali v úctě, ještě však ne ve víře. Zase trochu jako mezi lidmi: Že si někoho vážíme, ještě neznamená, že mu úplně věříme. Že jsme s ním v důvěrném vztahu. Pohleďte totiž: Pelištejci tak úplně nevěřili, že jim nemoc a pohromu způsobil Hospodin. Proto udělali tu zkoušku s kravami: Vzali telata od matek a nechaly je doma. Krávy by přirozeně šli zpět za telaty. Místo toho, ač kvůli telatům celou dobu žalostně bučely, moc Boží vedla krávy zapřažené do vozu se schránou, až na hranice Izraele. Ukázalo se tedy, že za nemocí a pohromou skutečně byl Hospodin a ne náhoda. Pelištějci však nic neriskovali a dary na vůz dali předem, i když z půli počítali, že to náhoda být může.

Pelištějci jednali moudře a jsou pro nás tentokrát dobrým příkladem: Synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla. Ne každé jednání v tomto světě musí hned vyvěrat z nejhlubších hlubin srdce a z nejhlubší důvěrnosti. To nejcennější jistě vychází ze srdce a z důvěrnosti. Když tu celou dobu mluvíme o darech, tak ty nejdražší a nejosobnější se dávají o Vánocích v kruhu rodiny. Ale vánoce nejsou každý den, jsou jednou za rok. Mnohé dobré jednání vychází prostě z rozumnosti. Mnoho dobrého je prostě jen praktické pro přežití a víc k tomu netřeba dodávat.

Pelištejci prostě poznali, že překročili čáru. Poznali, že už jsou za hranou, protože je Bůh ranil morem. Probrali se, začali jednat rozumně. Ustoupili, stáhli se. Dali najevo lítost tak, že bylo vidět, že je to něco stojí, že je to zabolelo. Poslali zlato. Poslali zlato, i když úplně nevěřili, že je za věcí opravdu Hospodin, i když v tom jejich srdce nebylo.

Tak také každý, kdo chce obstát v životě, měl by jednat opatrně, zdvořile. V každém přátelství, v každém mezilidském vztahu, i když se člověk chová uvolněně, je přece třeba být pozorný, zda už nepřekračujeme čáru. Zda ten či onen žert nebyl už trochu na hraně, zda ta či ona poznámka nebudí už u druhého rozpaky, zda volnost našeho chování není už trochu více, než na co je druhý stavěný, co je mu příjemné. I nerozumná zvířata, která se přitom chovají zcela přirozeně, bez úzkosti, přece dovedou rozeznat varovné signály druhého tvora: Zježenou srst, varovné zasyčení, spola odhalené zuby. A pak raději ustupují, pokud nehodlají sami zaútočit.

Lidské soužití, bežné hovory, sestávají jen z malé části z podstatných věcí. Často jde o maličkosti, ve kterých jde ustoupit, pokud vidíme nelibost druhého. Nemusíme hned nad každou věcí zvažovat, zda se druhý cítí dotčen oprávněně: Každý člověk má od nás nárok na trochu malichernosti, marnivosti a pošetilého chování. Vždyť ani my sami nejsme ve všem rozumní, ale sami jsme v mnohém marniví, malicherní a pošetilí.

Shrnuto tedy: Nejde ve všem hned o hlubiny srdce. Když sledujeme, že jsme se druhého maličkostí dotkli, je lépe vzít zpátečku a projevit lítost. Ovšem takovou lístost, u které JE poznat, že JE to lítost. Že nám dotčenost druhého není lhostejná. Jinak riskujeme ránu a bolest, stejně jako zvířata. To není nějaké tajemství víry, to je prostá rozumnost, která právě mnohdy chybí synům a dcerám světla.

A to nám ukazuje rozjásaný závěr příběhu, který náhle končí jakoby mimoděk dodanou děsivou větou, která lépe přeložena zní takto: A ranil muže Bét-šemeše, protože zírali na archu Hospodinovu; i ranil v lidu sedmdesát mužů.

Přitom nejdříve se všichni upřímně radují, že je archa zpátky. Úplně to člověk vidí před očima, jak odhazují srpy, hrábě a snopy a sbíhají s úvozu k arše ze všech stran. A hned spontánně, ze srdce, z čilé radosti horlivě štípou vůz na dříví k oběti. Ty pěkné krávy obětují, ani ve snu by je nenapadlo si je třeba nechat, odvést si je do svých domovů k užitku. Ta radost je ze srdce, ta radost je z Boha a od Boha.

Podle Božího Zákona však archa měla být vždy přepravována zakrytá přehozem. Nikdo kromě kněží ji nesměl vidět nezakrytou, aby nezemřel. Samozřejmě, když přijela na voze odkrytá, bez doprovodu, tažena jen nazdařbůh kravami, tak v tu chvíli ten příkaz samozřejmě musel jít stranou. Hned potom ale, co archu postavili na kámen, ji mohli zakrýt. Oni ale svou radost, ten zázrak, tu výjimečnou situaci použili jako záminku k neuctivému chování. Teď se tady všichni radujeme, teď tadu spolu slavíme Boží hod – tak co si brát servítky, co se obtěžovat nějakým přehozem.

Je to stejné, jako když v některé církvi začnou nově příchozímu okamžitě tykat, i když jej znají sotva pět minut. Spontánností, srdečností, maskují někteří lidé svou neomalenost, neschopnost úcty k druhému člověku. S nějakým tykáním či vykáním nepadá svět, ale přece dost vypovídá.

Totiž že s něčím nestojí a nepadá svět ještě neznamená, že na tom vůbec nezáleží, že je to úplně nepodstatné. Viděl jsem jednou v nějaké Kameře na cestách či co, jak se v Itálii ruští turisté rozčilují, že nebyli vpuštěni v šortkách do kostela. Do kostela, který je domem nebeského Otce, říkali, smí člověk vejít i nahý. To je právě případ přepjatosti a neomalenosti. Ano, ve výjimečném případě i nahý může do kostela – tito lidé se ale prostě mohli převléci a ne dávat okázale najevo svou nadutost.

Třeba za války či katastrofy je nutné lidi pohřbívat bez obřadu – a není to svatokrádež. Ale jednat stejně v míru je rouhání. Duchovní může někdy kázat, sloužit večeři Páně či křtít bez taláru, třeba kdyby mu jej před obřadem ukradli – ale kdyby to dělal stále, ukazuje tím svou nadustost a pohrdání Bohem. I nepokřtěnému jde ve výjimečném případě vysloužit večeři Páně – ale kdyby to tak chtěl i nadále, aniž by směřoval ke křtu, je jasné, že svátostí pohrdá. A tak je tomu s mnohými věcmi.

Odpověď na tyto věci nakonec dává stručně sám Kristus: Syn člověka je pánem i nad sobotou. Syn člověka, Kristus, je Pánem i nad sobotou. Ne my, i kdyby z nás zbožnost prýštila všemi póry.

A proto žijme v křesťanské svobodě. Nebuďme úzkostní a bázliví, neboť Kristus vysvobozuje z otroctví pravidel a nařízení. Nemějme však křesťanskou svobodu za zástěrku nevychovanosti, neomalenosti a nadutosti. Buďme vždy připraveni zařadit zpátečku, dát najevo lístost nad přešlapem, lítost skutečnou, která však neuvrhuje do sklíčenosti. Vždyť to dovedou i pohané; dokonce i nerozumná zvířata. Amen

Modlitba po kázání: 
477
Ohlášení: 
505
Přímluvná modlitba: Hospodine, zachraň svůj lid a žehnej dědictví svému, buď mu pastýřem a nes jej na ramenou věčně. K Tobě se s důvěrou obracíme: Prosíme Tě dnes nejvíce za lidi prosté, které mnozí snadnou oklamou. A za děti v tomto světě; i za ty, kteří rozpoznají lest, ale jsou mírnost jim brání se ozvat: Pane, svou podivnou mocí proveď nebezpečím všechny, kdo mají čisté srdce. Prosíme ale i za všechny, které do nouze a úzkosti přivedla jejich nechuť se poučit. Sami jsme tvrdohlaví, i sami za sebe prosíme. Nás všechny vyváděj z pastí, které jsme sami sobě nastražili. Prosíme Tě i za ty, kteří své chytrosti zneužívají. Abys jim dal poznat svůj majestát, aby před Tvou mocí oněmněla jejich ústa a činili pokání. I za sebe tak prosíme. A vůbec prosíme, aby rostlo poznání Tvé evangelia, aby se tento Tvůj dům stal místem, kde Tě naleznou všichni, které jsi vyvolil ke spáse. Pane, zachovej tento dům svého jména, svou obec křesťanskou zde zachovej, zachovej toto město i zemi. Vše skládáme do modlitby Tvého Syna: Otče náš… Amen
Poslání: Římanům 15, 1–5
Požehnání: Žalm 32, 11 Požehnej vás Všemohoucí…
489