Introitus: Žalm 42, 9–12
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 17. neděle po Trojici.
42
Vstupní modlitba: Náš Nebeský Otče, Tvé je veškeré dílo, celý vesmír se otáčí, jak Ty přikazuješ. Ty jsi také Pánem dne odpočinutí. Před Tvou tvář přicházíme, abychom nalezli odpočinutí od břemen hříchu, od marných skutků, které nemají cíl. Tebe prosíme za odpuštění hříchů pro Tvého Syna, který se pro nás namáhal v tomto světě. Před Tvou tvář přinášíme i to všechno, co jsme vykonali v Tvém jménu, v Tvém Duchu, vše dobré, co ty jsi skrze nás konal. Je to Tvé dílo. Tebe prosíme, zahrň nás pokojem nedělního jitra, daruj nám pokoj srdce i mysli. Tebe prosíme, dej nám poznání, které nás vystrojí a posílí do služby dnů, které přijdou. Kyrie eleison, Kriste eleison, Kyrie eleison. Amen
1. čtení: Lukáš 6, 43–45(49)
2. čtení: 1 Samuelova 7

Ode dne, kdy schrána spočinula v Kirjat-jearímu, uplynulo mnoho dní, celkem dvacet let. Tu celý izraelský dům zatoužil po Hospodinu. Velké obrácení k Hospodinu nastalo jakoby z ničeho nic.

Samuel od svého mládí kázal slovo Boží, soudil – tedy dával rady ve sporech a potížích, konal obřady. Po celých těch dvacet let se uznávalo, že se Samuelem je Hospodin, že to dělá dobře – ale nikoho to moc nějak nezajímalo, nevzrušovalo. Ano, je mezi námi, v našem městě, nějaký Samuel. Kdyby přišel nějaký problém, můžeme za ním případně zajít.

Jeden z vás, bratři a sestry, měl v té věci velmi dobrý postřeh: Lidem často stačí, když vědí, že na faře, v kostele nějaký farář je. Nikdy nepřijdou na bohoslužby, od faráře ostatně také nic nečekají. Ale co kdyby snad náhodou někdy. Stačí, že tam je.

Takto tedy nejspíše uplynulo dvacet prvních let Saulovy dospělosti. My jej nejprve vidíme jako, řekli bychom, talentovaného, nadějného mladíka. Věrně plní chrámové povinnosti. Do očí bije, že kromě zvrácených synů Elího, Chofního a Pinchasa, slouží v chrámu také někdo naprosto poctivý, čistého srdce. Co víc: Se Samuelem navíc mluví Bůh. Co víc: Jeho prorocké slovo proti kněžskému domu Elího se časem zcela vyplní. Porážka Izraele nakonec znamená konec těchto neřádů a lupičů. Když se po tom od Pelištějců zase rychle vrátí archa, prokáže se, že Hospodin je Bohem a že se dovede ozvat o svou čest.

A právě teď bychom čekali velké obrácení. Že mladý, nezkažený Samuel, plný sil a upřímného nadšení, se ujme obnovy celé společnosti. Ale to se nestane. Dvacet let je to nakonec snad ještě v něčem horší, než dříve. Protože: Pelištejci sice vrátili schránu smlouvy. Ale to bylo jen mezi nimi a Hospodinem. Jinak jejich vítězství nad Izraelem stále platilo. Stali se pány Izraelců a Izraelci jejich otroky. Na tu skutečnost nemělo navrácení archy vliv. Archu samotnou pak Izraelci nevrátili do stánku, protože i jim přinesla zkázu. Ale jaksi ji uložili do skladu, umístili do veřejně nepřístupného archivu.

Doba zvrácená se změnila v dobu úpadku. Není to nakonec tak velké překvapení. Tak to bylo třeba i u Říma a Byzance. Po hříchu přichází důsledek hříchu. Hřích, jak se jednou stane, nezmizí ze světa, ale přináší své plody. Po pádu komunismu si mnozí slibovali: Teď církev poroste. Ale v té době už v hříšném čase vyrostly dvě generace lidí. Jak uvnitř, tak vně církve. A to se muselo nějak projevit. Není tak velké překvapení, že i u nás se zvrácená doba změnila v dobu sice daleko mravnější, ale úpadkovou.

V době, kdy lidé vídali Samuela jako mládence, říkali si nejspíš: Až ten se dostane ke slovu, až ten to vezme do rukou, bude všechno lepší. Od jediné osobnosti čekali změnu – s tím ovšem, že oni se měnit nemusí, na nich je přece všechno v pořádku. Jak však čteme u rozsudku nad domem Elího: Samuelovo slovo se týkalo celého Izraele. Hříšní předáci, ať duchovní nebo vládci, jistě svádějí svůj lid. Ale vždy svádějí někoho, kdo se svést nechá. Mnoho lidí říká: Když kradou ti nahoře, proč bych nekradl já. A jaksi zapomínají, že krást se prostě nemá, jedno zda nahoře, či dole.

Jeden Samuel tak situaci, řekněme, nevytrhne. Nicméně, ať za ním jde hrstka – a hrstku věrných má Bůh v každé době a od nepaměti nebyl nikdy bez církve – tedy, ať za Samuelem jde hrstka nebo celý Izrael, musí sloužit víceméně stejně. Jeho slovo musí být neméně mocné a pronikavé – vždyť musí právě té hrstce dodat stěží viditelnou naději. Jeho soudy a rady musí být neméně přesné – vždyť těch nemálo lidí čelí o to větším těžkostem. Jeho bohoslužba musí být neméně slavnostní, než za starých časů – vždyť Boží sláva upadla mezi lidmi a s tím se musí bojovat. Pro Samuela muselo být jistě osobně těžké po velenadějném začátku pracovat dvacet let jen pro pár věrných. Být zbytkem Izraele brán tak, že je někým, kdo by se možná časem mohl hodit, ale zatím stačí, že prostě je. Ale pokud jde o, řekněme úředním jazykem dneška, pracovní náplň a nároky na odbornou kvalifikaci, bylo to vlastně stejné prvních hubených dvacet let jeho služby jako v hojnějších pozdějších časech. A mohli bychom to shrnout ještě jinak: Po dvacet let kázal Samuel tak trochu sám sobě. Jenomže prorok má na prvním místě sám sobě kázat v každé době.

Bohu se má sloužit v každém čase – protože Bůh je Pánem času. Člověku zbývá být v každém čase věrný – a v každém čase také jsou nějací Boží věrní. Ale jestli se ten který čas, tak která doba změní, je na Bohu. V ten čas tedy, po dvaceti letech, celý izraelský dům zatoužil po Hospodinu. To nezpůsobil Samuel – ten byl Bohu věrný od začátku, po dvacet let a dobu to nějak nezměnilo. Důležité bylo, že doba nezměnila jeho. A teď přišla doba příznivá.

Jako vzestup a sláva netrvá nikdy věčně, tak ovšem ani hanba a úpadek. Pomíjí vše na světě, pomíjejí i bezbožné doby. Ta změna je jen v ruce Boží, nastává však docela často. K velké změně stačí často nepatrná změna sil: Sám jsem si všiml: Když v nějakém shromáždění hájí nějakou věc jeden člověk, všichni nad tím mávnou rukou jako nad podivínstvím. Když tu samou věc začnou říkat dva, lidé to začínají brát vážně a ozývají se najednou další, kteří si vlastně celou dobu mysleli to samé, ale mlčeli. Řekl bych, stačí, aby ve vašem širším okolí chodili do kostela pouze tři lidé, a už o tom sami začnete uvažovat. Pro změnou času, na to, aby celý národ zatoužil po Hospodinu, může stačit jen nepatrný rozdíl v počtech. Že věřících je jen o maličko víc, takže už to není tak exotické. Ale kde je ta hranice, o kolik víc už změní dobu, má v ruce jen Bůh sám a jen on zná ten počet.

Podívejme se už, jak se k náhlému obrácení národa postavil Samuel. Samuel neříká ani zahořkle: Teď jste si najednou všichni vzpomněli na Boha! I když by snad mohl. Ale ani nepropadá přehnanému nadšení, že se najednou dočkal velikého obrácení. I když na to asi čekal dlouho.

Říká cosi jako: Dobře tedy. A pokračuje: Jestliže se chcete celým srdcem obrátit k Hospodinu, odstraňte ze svého středu cizí bohy i aštarty, upněte se srdcem k Hospodinu a služte jenom jemu. Samuel se ani nepodbízí, ani nikoho nekádruje.

A všimněte si, nežádá skutky, ale víru. Nezajímá ho etika, ale teologie. Neříká: Tak, ale teď musíte přestat krást, tancovat a hrát karty. Ale co říká jasně: Dopředu říkám, že pokud chcete sloužit Hospodinu, musí to být váš jediný Bůh. Nemůžete si z Hospodinova náboženství vybrat, co se vám líbí. Musíte vzít víru v Hospodina jak je a jiné víry zavrhnout.

V tom je Samuel potřebným příkladem pro naši dobu. Protože v dnešním čase jedny církve, ty řekněme, přísné, odradí často člověka s živým zájmem o evangelium, protože hned začnou zkoumat jeho životní návyky a soukromý život. Zahltí jej přehnanými a nebiblickými nároky. Druhé, ty, řekněme, hodné církve, kolem člověka s živým zájmem o evangelium zase chodí tak po špičkách, aby jej snad nevyplašili. A takový člověk se pomalu ani nedozví, co ta církev učí – aby se mu snad nezdálo, že ho někdo do něčeho tlačí. A slyšel jsem již od vícero duchovních, kolik mají takových vzdálených příznivců sboru, kteří občas zajdou, ale zatím se nechtějí vázat. Ale třeba z toho jednou něco bude, říkali svorně ti faráři – i když z toho už deset let nic nebylo.

Samuel řekl Izraeli rovnou: Víra v Hospodina je jediná víra. A ovšem dobře věděl, že pravá víra časem sama od sebe plodí dobré skutky. Ano, to je třeba zdůraznit: Předáme-li lidem cele pravé učení a budeme od nich žádat víru, o skutky se moc nemusíme bát.

Samuel ze své dvacetileté praxe věděl, že slovo Boží je pravda, i kdyby ho nikdo neposlouchal – jako že ho v každém čase aspoň někdo poslouchá. Samuel nepotřeboval pro svou víru publikum. Mohl klidně dalších dvacet let sloužit, jako dosud. Samuel řekl: "Shromážděte celý Izrael do Mispy" a o kus dále čteme: "A Samuel soudil Izraelce v Mispě." Tedy, soudil toho, kdo přišel. Káral toho, kdo se chtěl nechat pokárat a dával rady tomu, kdo si řekl o radu. Slovo Boží je pravda, i kdyby ho nikdo neposlouchal – jako že ho v každém čase vždy někdo poslouchá.

S takovým přístupem, totiž že hlavní je pravá víra, snesl Samuel i divný obřad vylévání vody, do kterého se tam spontánně pustili. Ten obřad je znám od pohanů toho věku, dosud podobný obřad k poctě zlaté modly provozují pohanští Číňané v Šan-gri-la. V Písmu o něm čteme jen zde. Ovšem pokud se zbavili Balů a ašer, což se skutečně zbavili, nad podivným obřadem kdoví odkud mohl už Samuel přimhouřit oči. U samotného Samuele pak také není úplně jasné, zda měl úplně právo obětovat – nebyl úplně toho správného kněžského rodu podle Zákona. Ale zase vidíme, že když je víra správná, časem ke správné podobě dospějí nejen skutky, ale i bohoslužba.

Po tom, co jsme pohlédli na hubená léta Samuelova, na to, jak přichází obrat a na to, jak se k němu postavit, podívejme se nakonec, k čemu obrácení Izraele vedlo: K válce. Rozptýlený Izrael, který Hospodinu napůl věřil a napůl také baalovi a ašeře, nestál Pelištejcům za nenávist. Ale hned jak se celý Izrael shromáždil k bohoslužbě, vyrazili proti němu a – prohráli.

Dobromyslné, ale poněkud prostě uvažující lidi v církvi mnoho trápí, že nás lidé nemají rádi kvůli těm penězům. Zatímco dříve jsme jim byli jedno. Ať už si o restitucích myslíme cokoliv, církev si o něco řekla a tak lidem došlo, že tu ještě je. Že je ještě dost velká na to, aby s ní jednala vláda. Jako ti Pelištejci, lidé se probudili a semkli do útoku. Ale stejné by to bylo, kdyby církev v každém městě otevřela církevní gymnázium. Nebo kdyby provozovala půlku domovů důchodců. Zkrátka kdykoliv by se ukázalo, že církev tak úplně neumírá a je s ní potřeba počítat.

Jen mrtvá církev nikomu nevadí. Asi jako jsme řekli na začátku: V kostele je pan farář, to je dobře – pokud nikoho nepřesvědčuje a hlavně nepřesvědčí. Je-li důvod církev nenávidět a ne se jí jen smát, je to proto, že církev za něco bojuje. A bojuje-li, pak jistě zvítězí. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Náš nebeský Otče, dnešního dne Tě zvláště prosíme za duchovní tvé církve, zvláště v našem kraji. Provázej je svou mocí od svítání do soumraku, dej jim pronikavý důvtip a odvahu, aby Tvé slovo kázali mocně. Prosíme za starší církve, aby byli všude ve vážnosti, aby měli radost z díla církve, abys jim štědřel dával darů své moudrosti. Prosíme za všechny, kdo v církvi učí děti, abys jim otevřel Písma a zapálil v nich nadšení pro své slovo, aby dovedli nadchnout jim svěřené. Prosíme za všechny, kdo se v Tvé církvi připravují ke křtu, abys denně posiloval jejich víru dary svého svatého Ducha.. Prosíme za rodiče, abys jim dal sílu dobře spravovat své domácnosti. Milostivý Pane, kéž v našich domech vládne pokoj a svornost. Prosíme za Ty, kteří jsou sami, aby jim Tvá církev byla domovem a Tvé slovo průvodcem ve dne i v noci. Prosíme za ty, kteří se nyní ujímají zprávy měst a obcí, aby se Tě báli a dbali práva a spravedlnosti. Smiluj se nad námi, Pane a vyslyš prosby, které nás učil Tvůj Syn: Otče náš… Amen
Poslání: 1 Petrova 4, 7–16
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. Požehnej vás Všemohoucí