Introitus: Žalm 8
Vstupní modlitba: Abrožovo Te Deum (Agenda II)
8
1. čtení: Lukáš 14, 7–24
152
2. čtení: 1 Samuelova 2, 11–36

Kněžím šlo jen o vlastní břicho, řekli bychom možná na první slyšení dnešního čtení. Hřích ovšem nakonec vždy vychází ze srdce, z duše. Z těla možná vychází slabost, ale hřích dělá ze slabosti to, jak se k ní duše postaví. Je to přesně jako v té písni „Hádala se duše s tělem“. Duše říká tělu: Cos vidělo, to jsi chtělo. Na hříchy jsi nevzpomnělo. Ale tělo odpovídá: Nedávej mně, duše, viny. Bylas se mnou v každé chvíli.

Vina kněží nespočívá na prvním místě v chuti na pečínku. Kněží se totiž správně měli obětního hodu účastnit. Svou přítomností měli hod posvěcovat. V radosti měli být spojeni s lidem. Když se později budoucí král Saul setká se Samuelem, zastihne ho při jeho běžné práci: Totiž jak předsedá hostině a sám hoduje. Ano, to byl jeden z hlavních úkolů kněží: Sedět s lidmi na hostinách.

V prvním příběhu Samuelovy knihy jsme viděli Elího, jak během hodu sedí u vrat chrámu a dává pozor. Chanu, která se modlí, ale jen pohybuje rty a nevydává hlas, považuje mylně za opilou. Hned zakročí a napomíná ji: Zanech už vína. Při Božím hodu se mělo pít víno, ale ne přes moc. Úkol Elího byl tedy předsedat hostině. Dohlížet na svatost hodu. Aby se radost nezvrhla v třeštění. Sami víme, jak tenká je hranice mezi čistou radostí a třeštěním, ze kterého pak přichází žal. A nemusí se ani pít víno na to, aby se čistá radost proměnila v bláznovství a potom v žal. Vše, co je v životě silné a mocné, je také nebezpečné. Víno, milostná láska, hudba, poezie. Ale také horlivost pro spravedlnost, náboženský zápal — samo kázání slova Božího. To vše je vždy na hraně. Svaté věci odděluje od rouhání jen tenká, sotva zřetelná hranice. Nejhlubší touhy člověka, ač jim sami mnohdy nerozumíme, mají nakonec svůj počátek u Boha. Ve všem, co je silné, ve všem, co je svaté, se blížíme Bohu. Protože Bůh je zdrojem vší síly i svatosti.

Proto se tedy Boží hod nemohl konat bez kněze. A i když křesťanští duchovní jsou ustanoveni podle jiného řádu než kněží starého zákona, přece se v této věci kněžím dávnověku podobají. V novém zákoně se pro duchovního, pro faráře, používá slovo episkopos. A to slovo neznamená nic jiného než předsedající, dohlížitel. V první církvi, episkop, biskup, po našem farář, předsedal Večeři Páně, která ještě tehdy byla spojena i s běžnou večeří. Jedl se také sýr, olivy, mléko s medem a další věci. Vzpomeňme nakonec, co píše apoštol Pavel do Korintu: „Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím!“ A potom hned následují slova ustanovení Večeře Páně. Episkopos tedy seděl u stolu, radoval se s ostatními a zároveň ovšem dával pozor, aby se někdo neopil nebo aby tam někdo zase nesnědl všechno, co přinesl.

Bránil v Božím lidu sobectví a sebeprosazování. Bránil tomu, aby člověk nezaměnil radost, která má být společná, za svou čistě osobní potěchu. Nejen u hostiny, ale i u věcí čistě duchovních. Také aby se člověk nemodlil jen sám za sebe, ale i za druhé. Aby jen sám za sebe neděkoval, ale i za druhé. Aby někdo nezpíval jen sám za sebe, jako sólista, který předvádí své umění, ale spolu s druhými.

A zde je jádro věci: Při všem vznešeném a krásném je takový úkol také trochu nevděčný: Zasedněte k hostině, pijte, co vám nelévají, ale přece se neopijte — a ještě hlídejte ostatní. Jezte, co vám předloží — a přece se nepřecpěte — obžerství je totiž hřích stejně jako opilství, protože bere jídlo jako cosi, čeho je libovolné množství a ne jako Boží dar. Nakonec, zkuste mluvit lidem do něčeho tak osobního, jako je jejich modlitba, jako je jejich víra. Zkuste někomu, kdo by chce upřímně obohatit bohoslužbu svým uměním, určovat místo a rozsah jeho vystoupení. Zkuste někomu naznačit, že by měl v kostele zpívat spolu s ostatními, že o jeho zpěvácké umění tu přeci nejde.

Hned jste na tenkém ledě, na tenké hranici. Zasahujete lidem do věcí velmi osobních. Pokud má být radost skutečná radost, pokud má být zbožnost skutečná zbožnost, vychází z nitra, ze srdce. Z masa, z vnitřností, kde každý hrubší dotek bolí. Vzpomeňte zas na Elího, který Chaně, která byla smutná, zkroušená a zoufalá řekl, aby už přestala pít. Težkou už ji mohl zasáhnout bolestněji. Ale když neuděláte nic, dopadne to jako v tom Korintě: Jeden hltá a mlaská, druhý se opije a kdo přišel k hostině s čistým srdcem, je znechucený. Lidé pak docela právem říkají: Jak máme věřit, když vidíme takové nechutné výjevy. Když kněz Elí nezabránil svým synům ve špatnostech, lidé znevažovali Hospodinovy obětní dary. Nemohli už tu bohoslužbu brát vážně.

Synové Elího vyrůstali poblíž chrámu. Do dnešních časů se říká, že děti kazí vyrůstat na faře, být stále blízko chrámu, vprostřed církve a něco na tom je. Elího synové od dětství sledovali svého otce jak sedí na tom křesle u dveří chrámu. Jak přededá té rodinné slavnosti. Jak poslouchá, komu se narodil syn či dcera, vnouče nebo vnučka. Jak poslouchá, jaká byla letos úroda, kolik mláďat vrhly ovce a kozy. Jak sedí u stolu se starci a jak sedí u stolu s neposednými dětmi. Jak poslouchá nářky starých nad mladými a mladých nad starými. Jak mírní a obměkčuje staré, jak mládencům a pannám dává otcovské rady. Jak předsedá hodům, tu si vezme kousek z pečeně, tu se napije z poháru. Ale přitom stále zůstává při smyslech, stále bdí.

Elího synové nechtěli jít touto cestou. Nelákala je cesta zdrženlivosti a sebeovládání. To proto za sebe posílali kněžského mládence, pomocníka, přidavače, aby jim nejlepší maso nosil domů, do soukromí, do úkrytu. Co hůř, ani ho nechtěli mít od cizích uvařené, syrové to maso chtěli, aby si z něj po svém způsobu udělali pečínku. Jen jak jim to chutná.

A jak lidi nechtěli přijímat, ve všech jejich podivnostech, ve všech jejich nářcích, ve vší jejich všednosti, jak sami neuměli druhé přijímat, jak sami nechtěli od druhých sílu brát, tak ani to maso, co si urvali, nedovedli brát jako boží dar. Jak čteme, lid jim musel připomínat: „Napřed se musí obrátit tuk v obětní dým, pak si vezmi, po čem toužíš.“ Nejdřív děkuj, pak si můžeš brát, co hrdlo ráčí. Ale právě to, ač by se to ze začátku nezdálo, byl jejich hřích: Nedovedli od Boha brát a děkovat, nedovedli lidi brát, ve vší jejich všednosti.

Raději tedy kořist, kterou si urvali, jedli někde o samotě. Upečenou, jak jim chutná, jen s těmi, které si oni vybrali – a možná ještě raději sami. Když se pak takto radost a potěšení vykáže do skrytosti, když se z radosti udělá něco, co má člověk jen pro sebe, něco, co se před druhými musí skrývat, pak: Kdo bude předsedat takovému soukromému hodu? Kdo ho poscvětí? Kdo řekne: Tohle je ještě v pořádku, tohle se ještě klidně smí – a tohle už je moc, to už je bláznovství, to už je třeštění, to už je cesta zoufalství? Kdo to řekne? Jestliže hřeší člověk proti člověku, je rozhodčím nad ním Bůh. Zhřeší-li však člověk proti Hospodinu, kdo nad ním bude rozhodčím?

Chofní a Pinchas, synové Elího, měli být služebníky radosti. Radosti, ve které se člověk také umí trochu krotit, aby jeho radost neznamenala bolest pro druhé. Chofní a Pinchas však brali radost jako něco, co se muže odehrávat jen v jejich bytě, za zataženými závěsy. Tam mlaskali nad pekáčem z obětních darů Izraele.

Nám z toho plyne, že pravá radost, která nekončí v žalosti, musí obstát v obci. V Boží obci. Dokonce tak soukromá věc, jako manžeklství, nad kterou důvěrnější není, se uzavírá veřejně, v kostele, se dvěma svědky, s hostinou pro spoustu lidí, kam se chodí v obleku a v drahých šatech, což samo člověka nutí, aby se tam trochu ovládal, aby se neválel někde po zemi.

Nám z toho plynou ještě dvě další věci: Tam, kde nad běžnou lidskou radostí, ale i nad lidskou žalostí, ohrnujeme nos, tam, kde se nechceme podívat na fotky vnoučat, tam, kde nechceme poslouchat řeči o bolavých zádech a ovšem také tam, kde si lidé nemohou dát k obědu pivo a kde se mladí lidé nemohou ve vší počestnosti vzít za ruce – zkrátka tam, kde se musí věci silné, velké radosti a velké bolesti skrývat – tam pak také můžeme čekat schované lahve a tajné opilství, tam můžeme čekat mistrně skrývané smilstvo, tam můžeme čekat, že lidé půjdou s bolavými zády k nějaké čarodějnici-léčitelce, že prarodiče buzdou svá vnoučata nepřiměřenými dary kazit, když to rodiče nevidí a tak dále. Vše, co je v životě silné, má projít posvěcením církve.

A zase tam, kde se vše silné bude brát jako čistě osobní věc každého člověka, kde soukromí má přednost před shromážděním církve, tam můžeme čekat jen znesvěcení a znechucení, které lidem bere víru.

Modlitba po kázání: Nakonec tedy prosme Krista Pána samého, aby byl naším nejvyšším biskupem, aby on předsedal a žehnal všemu, z čeho máme radost. A aby naší radostí bylo jen to, co obstojí i ve světle dne. Amen
484
Ohlášení: 
477
Přímluvná modlitba: Basila Velikého (Agenda II)
Poslání: Římanům 12, 9–21
Požehnání: 1 Tesalonickým 5, 23n
486