Introitus: Žalm 118, (14)19–22
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle adventní.
118
Vstupní modlitba: Sláva Tobě na výsostech, Hospodine, všichni andělé, praotcové, proroci, apoštolové a mučedníci tě oslavují. Učiň nás hodné, Pane, připojit se k jejich písni. Neprosili bychom Tě, kdybychom nevěřili, že ty máš opravdu moc proměňovat lidská srdce. Ty kraluješ na výsostech, se svým milovaným Synem po pravici. Ty jsi však již nyní ve svém Duchu s námi, prosíme, buď v svém Duchu s námi. Ty přebýváš v nepřístupném světle a nás tísní temnoty tohoto času. Věříme však, že už jsi blízko a že přijdeš brzy a proměníš nás k nepomíjitelnosti. Maranatha, Pane přijď! Amen
1. čtení: Lukáš 22, 25–30
273
2. čtení: Daniel 2

Všichni v tom příběhu se snaží získat čas. „Pověz svým služebníkům ten sen a my ti sdělíme výklad.“ „Já vím jistě, že chcete získat čas.“ Čas u dvora světovládného krále doteď nejspíše plynul pomalu, příjemně a beze změny. A teď se náhle kvapem rozběhl a je zoufale málo, když král z ničeho nic, jen tak řekl „Měl jsem sen a jsem rozrušen; chci ten sen znát.“

Bratři a sestry, počíná se advent a říkám vám: Není rozumné chtít v tomto věku zpomalit, zklidnit čas. Náš čas bude plynout poklidně, až budeme všichni na dvoře pravého krále nebe a země. On, Bůh Všemohoucí, je bez proměny. V jeho království poplyne čas klidně a zvolna, protože každá chvíle bude radostí a nikdo nebude chtít, aby už utekl, aby už byla neděle – protože ten čas bude věčnou nedělí. Nikdo nebude chtít, aby už uplynul a shledal se s tím, koho má rád – neboť se tam všichni potkáme, budeme tam žít společně. Nikdo nebude chtít, aby už utekla zima, neboť, jak se zpívá v té písni, po bídě této přijde věčné léto.

Babylonští čarodějové si však zvolili špatného krále – člověka. Od něj čekají, že bude bez proměny, že to s ním vždycky nějak skoulejí, uhrají. Když si lidé volí člověka za krále, volí si vlastně sami sebe. Člověk chce poslouchat člověka místo Boha, aby mohl poslouchat sám sebe. Dnešní doba říká „vše pro člověka“ a myslí tím „vše pro mě“. Stejně tak, když se říká „vláda nedělá nic pro lidi“, myslí se tím „vláda nedělá nic pro mě“. Marně ale čekáme, že z lidí vzejde dokonalá vláda, protože ani my sami nedovedeme vládnout sami nad sebou.

Babylonští čarodějové nečekali, že král také může mít sny. Že může toužit po něčem, co nemůže dostat – tentokrát aby mu někdo vysvětlil, co ho tak znepokojuje. Ale král není Bůh, ale jen člověk. Proto i jemu se zdají sny.

Babylonští čarodějové chtějí léčit duši krále tak, jak jsou zvyklí – řekni nám sen a my ti řekneme, co se ti zdálo. Takto postupuje každá kartářka: Během jakoby nezávazného hovoru z člověka vytáhne kde co osobního – a pak to člověku k jemu velkému překvapení sdělí. I moderní psychologie takto často postupuje: Řekněte mi, jak se cítíte – a já vám řeknu, jak se cítíte. I mnoha lidí, ba svým způsobem u každého z nás, tohle velmi zabírá. Protože každý z nás se považuje za výjimečného a tak trochu za jediného na světě. Proto míváme dojem, že do každého vidíme, ale nikdo nedovede prohlédnout nás; býváme tak překvapeni, když se to někomu podaří, i když jsme mu před tím sami řekli, jak se cítíme.

Tento trik však tentokráte nevyjde u Nebúkadnesara, babylónského krále. Neřekne totiž, co se mu zdálo, chce znát i ten sen samotný. Proč ho nechce říci, nám Písmo neříká a tak se můžeme jen dohadovat. Možná sen zapomněl, i tak jde text přeložit ale hlavně se to lidem občas stává: Víte, že se vám zdálo něco důležitého, ale už nevíte co. Ale i kdyby si sen pamatoval, v obou případech jeho podmínka vyzkouší jednu věc: Vědí jeho věštci PROČ se sen zdá? JAK se cítíme, JAK věci prožíváme, o tom je jistě příjemné si promluvit. Nezavrhujeme proto psychologii, která přece, na rozdíl od čarodějnic a kartářek, sama říká: Říkám jen to, co jste mi sami řekli. Je přímo křesťanskou ctností poslouchat pozorně, co nám druzí říkají a brát to vážně. A většině lidí udělá dobře, když se vypovídají ze svých starostí.

Ale co to všechno znamená před tváří Boží? Máme-li pocit, že trpíme, pak opravdu trpíme. Máme-li pocit radosti, pak opravdu máme radost. Ale trpíme právem, nebo neprávem? Je naše utrpení spravedlivý trest, nebo v něm bojujeme s ďáblem? Jak se na to dívá Bůh? Stojí v našem trápení za námi, nebo proti nám? A stejně, je naše radost dar od Boha, nebo se radujeme jako zloděj nad kořistí? To už nám může říci jen Soudce všeho světa, který odměňuje dobré a trestá zlé. Který si cení zápasu a bolesti svých věrných i dává šanci k obrácení těm, kteří žijí v zhoubné bezstarostnosti. Ten dal králi jeho sen. A král je rozezlen, říká: Neříkejte mi už, co vím, neříkejte mi, jak se cítím. Řekněte mi, jaký je smysl toho všeho.

Král poznal, co by měl znát i každý z nás. Není nejdůležitější, jak se nyní cítíme. Ale jak si stojíme před Bohem. Zdali jsme na té správné straně. A pak i naše soužení, i jen mrzutost, i jen pouhá nuda může být prostě součást správného zápasu. Může to být nesení kříže, může to být námaha, která předchází dobré sklizni. Vezměte si román nebo dobrý film. Každý hrdina tam prožívá strázně a jsou před ním překážky. Ale mi od počátku víme, že je to náš hrdina a v tom všem mu držíme palce. Tak musíme brát i vlastní život, sice že je knihou, kterou čte sám Bůh; kterou sám Bůh i píše. Co je teď, není to poslední – ale kam to všechno povede, jak to skončí, to je důležité, neboť v tomto světě se časy mění.

I náš král dostává sen, který není jen odrazem jeho pocitů. Ten, který odhaluje tajemství, ti oznámil, co se stane. Hleděl na sochu, která měla strašný vzhled. Ale její hlavou byl on sám, král. Nahlédl i sám sebe, ne jak se cítí sám, ale hrůzu, kterou vzbuzuje ve svých bližních. To, co nám přijde děsivé na světě, to je i v nás samých. Jeden duševní lékař kdysi poukázal na to, že lidé se nejvíce děsí takových šílenců, k jejichž nemoci mají sami trochu sklon, byť třeba jen v nepatrném zárodku. Na druhých nám, třeba i právem, vadí různé věci. Ale nejvíce nám vadí chyby, které máme sami a se kterými si ani u sebe nevíme rady.

Král Nebúkadnesar viděl i jiná království, než své. To stříbrné je podle učitelů církve Médie a Persie, nižší než Babylonie. To měděné je říše Alexandra Makedonského, zřejmě dosud největší království, jaké kdy bylo. To železné je římská říše, která sice měla železné legie, ale zašla na nesoudržnost. Mohl by ten král říci: Alexandr byl horší než já, více nenasytný. Nebo, Římané byli neústupnější ve svých bojích, více drtili. Ale hlavou toho všeho je pořád on sám. On a jeho Babylon je počátkem vlády člověka, který se obejde bez Boha, který chce být sám na světě. Tak i každý z nás může nalézt kořen každé zlé věci na světě i ve svém srdci.

S hůry, bez přičinění člověka však přichází Kámen, jejž zavrhli stavitelé, a stal se kamenem úhelným. Je to Kristus, prostý tesař z Judeje, narozený za vlády toho železného království, za vlády Římanů. Jeho církev se stala tou skálou, která postupně zaplnila celý svět a níž tak každý může stavět. Nejdříve tato skála nahradila říši Římanů. Římská říše skončila v rozvalinách a v jejích rozvalinách jen církev zůstala pevně stát a stala se všem oporou.

Král je rád, že poznal ten výklad. I když ten sen znamená konec všeho, čeho on je hlavou. Ale nezůstal trčet v tom snu a zírat sám na sebe. Nejhorší pro člověka je totiž být jen sám se sebou. Král se nejvíc děsil toho, že až řekne svůj sen, všichni mu řeknou „buď živ navěky“ a budou mu pochlebovat. Každý z nás je schopen pochválit sám sebe a snad i najít někoho, kdo by nám to potvrdil. Ale na věky živi nejsme. Budeme-li sami sebe jen chválit, s přibývajícím časem to bude znít stále falešněji. A tak raději čekejme na to poslední království, které zahubí to, co je i v nás samých obludné. Ale také vládne král, který konečně každého z nás pochválí, takže to už nebudeme slyšet ani z vlastních úst, ani z úst lidí. Ne od člověka, ale od Boha. Amen

Modlitba po kázání: 
275
Ohlášení: 
284, 1-2.7-10
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty, který jsi byl ukřižován, zemřel a sestoupil do pekelné propasti, Tebe prosíme, asi si nám byl na blízku a podpíral nás ve všech našich slabostech. Prosíme za naše město, abys navštívil všechny osamělé, prolomil jejich samotu a ukázal jim cestu do svého království, které je již blízko. Prosíme Tebe, krále králů, abys nám naklonil srdce vládců země a zachoval církvi pokojné časy. Prosíme za všechny lidi, zajaté povinnostmi, aby se jim dostalo odpočinutí. Prosíme za lidi dvojí tváře a pochlebníky, aby poznali svou bídu. Prosíme Tě za všechny oběti lichvářů, za všechny, které mají zlí lidé v moci, abys je vysvobodil. Prosíme za naše pronásledované bratry a sestry všude na světě, dej, ať se svět dozví o křivdách, které se jim dějí a vládcové země ať se za ně zasadí. Prosíme Tě, ať je čas adventu dobou, která všem ukáže k tvému slavnému vtělení i brzkému příchodu ve slávě. Modlíme se k Otci modlitbou, jež si nás naučil: Otče náš… Amen
Poslání: Zjevení 2, 17
Požehnání: Žalm 121
276