Introitus: Žalm 116, 12–17(19)
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Amen
259
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, ty jsi náš Pán a jiného už není. Veškerá naše pomoc je v tobě, a my nemáme, kam bychom šli – ty máš slova života věčného. Proto Tě prosíme, aby si milostivě shlédl na svou církev, která se před tebou shromáždila. Kéž svatá neviná krev tvého Syna smyje všechny naše hříchy, kéž jsme spojeni v jeho jediné svaté tělo, kéž je nám počítána zásluha toho, jenž za nás trpěl a naše hříchy ať jsou zapomenuty. Posvěť nás svým svatým Duchem a své slovo nám vlož do srdce. Amen
1. čtení: Marek 8, 31–38
264, 1–5
2. čtení: Daniel 3, 1–26

Jestli že nás Bůh bude chtít vysvobodit, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.

Mého kamaráda si jednou vzal otec stranou. Vedl s ním takový ten dospělý rozhovor, který málo kdo vyhledává; jen konec byl překvapivý. Ptal se ho: Už si měl holku? Už ses někdy opil? A sám věděl, jaká bude odpověď. Ale měl připraveny ještě dvě otázky: Už si někdy někoho srazil pěstí? Ale hlavně: Už někdy někdo TEBE srazil pěstí? Musel říci, že ne.

Pomiňme, že první tři zkoušky nic nedokazují, tak říkajíc, to umí každý. Přemítali jsme pak s kamarádem, že poslední naše vzpomínky na rvačku jsou z dětství. A tehdy to byl sport v nejlepším slova smyslu. Ve školní rvačce bylo zakázáno kousat, škrábat, tahat za košili. Byli přítomni četní sekundanti z řad spolužáků, kteří rozsuzovali, co je ještě sportovní a co už surové, případně rváče od sebe odtrhli. Když měl jeden ze zápasníků dost, boj tím skončil. Zápasníci si někdy i podali ruce. Neprali se ze zášti, ale spíš aby poměřili své síly. Ve světě dospělých to snad takhle ještě docela nedávno chodilo na venkovských tancovačkách. Skončili jsme tím, že rvát se dnes by bylo o život. Někdo by vás prostě utloukl.

Ale skončili jsme také tím, že na každém zápasu není nejdůležitější rány rozdávat – bouchnout si umí kde kdo – ale rány dostávat. A vydržet je. A možná vůbec nejtěžší je tu ránu očekávat a přitom neutéct ještě před zápasem.

Utéct se totiž dá skoro vždycky, nebo se nějak vyhnout. Ale když se člověk naučí utíkat, kde se zastaví? A když se naučí vyhýbat, kudy pak bude chodit? Města dnešní Evropy mají čtvrtě, kam jejich původní obyvatelé prostě nechodí. Ty čtvrti přitom byly postaveny pro ně. Jsou tu parky, jsou tu chodníky, jsou tu domy, které jejich předkové postavili. Ale protože se zde událo násilí, začali se těm místům všichni kromě násilníků vyhýbat. Nakonec, i u nás kde kdo nechodí po setmění ven. A přitom za nemalé peníze svítí v každé ulici lampy právě proto, aby zde lidé i po setmění mohli chodit bezstarostně. Jde však o to, koho na ulici potkáme.

Mluvíme dnes o ohnivé peci, mluvíme o násilí. O násilí, kterému nyní čelí tři mládenci: Šadrak, Méšak a Abed-nego. Násilí se dospělému člověku protiví a je to tak správně. Proto se většinou perou jen děti. Ale dospělí si cení odstupu a respektu, které k sobě dospělí mají. Každý dospělí totiž ví, že zápasníci jsou spolu tak trochu jedno tělo. S kým se poperete, toho máte ještě potom před očima. A s kým se pohádáte, toho máte potom ještě dlouho v hlavě a v žaludku. Dospělí proto nevyhledávají rvačky ani hádky: Protože už jsou v životě sami za sebe. Nepotřebují si v sobě nosit někoho jiného ani sami sebe vnucovat někomu druhému.

I v dospělém světě jsou však násilníci. A dotáhnou to obvykle daleko, jako Nebúkadnesar. Protože je na světě přece jen nesvornost a i dospělí se přeci jen spolu přetlačují, nakonec nad lidmi vládne ten nejnásilnější. Ten dovede přinést mír a jistou shodu mezi lidmi, protože si každý rozmyslí se s ním přetlačovat – protože ohnivá pec sálá plamenem.

A tak je královo slovo příkazem. Jako každý násilník, i tento je prázdný. Dospělí nikoho nestrkají do pece, to jen Jeníček s Mařenkou. Dospělí nikomu nenutí své názory pod pohrůžkou. Mají svůj život a své názory, přejí je tedy i druhým. Ale tento král žádný svůj život nemá. Nemá se čeho bát ani čeho si vážit. Nebojí se dát ránu, nemá co ztratit. Získal proto vládu nade všemi, kteří utečou nebo se vyhnou. Získal celý svět. Jen jedno nemá: sám sebe. Zůstává prázdný. Pravě proto potřebuje vládnout nad jinými, aby jimi sám sebe zaplnil. Vladce jako Nebúkadnesar je velká prázdnota, která sama sebe touží naplnit lidmi. Má v duši prázdno, proto potřebuje duše jiných. Proto staví sochu a proto jej všichni musí poslouchat.

A naopak, sám sebe touží otisknout do milionů duší, aby sám sebe přesvědčil, že nějakou duši má. Lidé, kteří se neperou a nehádají, jsou si jisti svou duší. Proto jsou i zvědaví na duše druhých. Vědí, že jinakostí druhých z nich nic neubude, mohou být jen zbohaceni. Vědí také, že všichni ostatní nějak cítí jejich duši za jejich pokojnými slovy a činy. Tento vládce se však marně staví sochu, aby se jeho duše do všech otiskla. Všechny nutí klekat, aby sám jejich duše získal.

Protože, co je to vlastně za sochu? Nevíme, zda je to socha Nebúkadnesara samého. Možná je to socha ze snu z minulé neděle, třeba ho tak nakonec Nebúkadnesar pochopil. Možná je to socha nějakého boha. Ale sám Nebúkadnesar si z bohů nic nedělá, říká „Kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“ A tak nejspíš i ta socha je jen prázdná skořápka, možná ta socha, ať už zobrazuje kohokoliv, je jen obrazem prázdné duše Nebúkadnesara, která chce všechny duše pohltit a do všech duší se otisknout.

Jsou tu však tři stateční mládenci Šadrak, Méšak a Abed-nego. Ti vědí proč jsou na světě: Aby ctili Boha, radovali se z něho a byli mu vděčni. Zbožný ví, proč je na světě, protože Bůh mu, každému z nás, bratři a sestry, řekl: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě“ Bůh chce, abychom, já i vy, žili. Dostatečný důvod všeho. A také abychom měli radost z lidí kolem nás a v posledku i z jeho stvoření. Vědí, že dosud vše dávalo smysl. Že život s Bohem dává smysl – a nemají proč to měnit za poklony prázdné modle. Nebudou se klanět prázdnotě, když mají plnost. Nedávalo by to smysl. Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď!

Ale jak správně říká Augustin, mučedníka nedělá jeho utrpení, ale jeho věc. S mučednictvím nikdy netřeba spěchat. Co je pro nás u tří mládenců nejcennější, je jejich první myšlenka: Bůh nás z toho může dostat. Křesťanství sice naplno hlásá nesmyslnou krutost světa, ale není ponuré. Tihle tři mládenci jsou pěkní výlupci a správní hejskové, protože si říkají: Třeba se z toho dostaneme. Pomáhal nám Hospodin, pomůže i dále.

Duševědci říkají takovému přístupu „životu prospěšné iluze“. Pokud jsme zcela duševně v kondici, nemyslíme na to, že by nás mohlo přejet auto, že bychom mohli smrtelně onemocnět atd. Ono se to může stát, ale žít se s tím nedá. Nakonec, většinu lidí auto nepřejede a většina těžce onemocní až ve stáří – kdyby tomu ak nebylo, nebylo by tolik lidí na ulici, ale všichni v nemocnici nebo na hřbitově. I když se nám může stát ledacos, lépe žít s tím, že se nestane. Je známá věc, že člověk na sebe přivolává, čeho se nejvíce bojí. A i v našem příběhu od pece chytnou jen nejochotnější přisluhovači krále babylónského, kteří jsou tak ochotní právě díky stálé myšlence na ohnivou pec.

Za zmínku stojí, že lidé obvykle smrt v plamenech považují za tu nejhorší, podle všeho však naopak člověk moc necítí. Jedna z prokázaně nejhorších bolestí je zánět žlučníku nebo porod – a to zažil kde kdo. A to prostě přijde a nevybereme si.

Nejvíc bolí věci, ze kterých se dostanete, ne ty, na které umřete. Každého z nás může potkat něco šeredného. Je to pravda, nevyhnutelná pravda. Ale jen blázen by na to myslel a čekal to. Zlo je právě proto zlo, že nemá pravidla, je nevyzpytatelné a tak se většina zlého stane lidem prostě bez důvodu.

Tři mládenci to berou tak, jak by měl každý z nás: Stalo se. Jsme ve špatnou dobu na špatném místě. Ale klanět se satanu není volba. Dávají nám na výběr mezi smrtí těla a smrtí duše. A to není volba, obojí je smrt. Takže nám vlastně nedávají volbu, chtějí nás zabít tak jako tak. Není třeba jim dávat odpověď. Měli jsme smůlu, někdo si prostě vybral, že nás zabije. Buď nás z toho ještě Bůh vyseká, nebo holt umřeme – my si o to neříkali, jejich modlu jsme jim nebrali. Trhlo to na nás.

Bratři a sestry, ne každý by se z té pece dostal, mnozí zemřeli jako mučedníci – a nevybrali si to. Ale u těchto mládenců se v peci objeví ještě čtvrtý. Král zvolal: „Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu.“ A také to byl Syn Boží. Jako minule onen kámen, který se dal do pohybu bez vůle člověka, i zde nám prorok ukazuje na Krista, Syna Božího od věčnosti. On jediný nepotřebuje říkat „to se ti nemůže stát“, protože on jediný nebyl k utrpení nucen, ale přišel mezi nás dobrovolně, dobrovolně se vydal do moci vládce země. Jedině on má moc život brát i dávat, usmrcovat i oživovat. Amen

Modlitba po kázání: 
264, 5–9
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: V rámci VP

Poslání 1. Janova 5, 1–6

Požehnání: Žalm 36, 10–13
272, 1.5–6