Introitus: Žalmy 119, 52–58
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle adventní.
119 IX
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, Pane nebe i země! V Tvé ruce jsou všichni vládcové země, co dáváš, to můžeš vzít zpět. Děkujeme Ti, že jsi nám dnes dal sejít se v pokoji, bez nebezpečí, pronásledování a každé újmy. Děkujeme Ti, že jsi nám dal svého jediného Syna, skrytý pramen života, který nám nikdo nemůže vzít. Dej nám, Pane, poznání nesmrtelnosti, dej nám útěchu ve své moudrosti, potěš a pozvedni nás v tomto čase, ať pevně stojíme v Tvém slovu, dokud nepřijdeš. Pane, přijď! Amen
1. čtení: Jan 12, 34–43
267, 1–434
2. čtení: Daniel 4

Vzpomeňme na předchozí kapitoly, kolikrát už Nebúkadnesar jednal svévolně a pak musel uznat Boží moc. Tohle není poprvé. Prostě mu toho prošlo nějak moc. Jako toho hodně prochází všem vládcům. Mnohý křesťan má občas pocit, že za, řekněme, středně velké provinění platí velkou cenu, že se s ním zlá věc, kterou ve chvilce udělal, táhne dlouhá léta. Ale dobrá, chápeme to. Boží Zákon je Boží Zákon. Kdo porušil jedno přikázání, porušil je všechna. Kdyby Bůh nevymáhal spravedlnost na nás samých, mohli bychom v něj opravdu věřit? Mohli bychom věřit, že je dobrý? A tak jsme nakonec smířeni s tím, že když Bůh u nás nesmlouvavě odsuzuje nějaký čin, když nás svědomí obviňuje, zbavuje nás Bůh toho, co sami na sobě nemáme rádi. Jak moudře řekl Pavel: Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Svědomí je dobrá věc. Dělá z nás lepší lidi, než ve skutečnosti jsme.

Ale Nebúkadnesar ve svém svědomí nijak nerozjímá, svou vinu neřeší. Teprv když je hodně zle, ptá se. A když se z toho pokaždé dostane, říká: No, díky Bohu. Koukám, že to náboženství funguje. Ale nic víc. Proč mu Bůh dal tolik šancí?

Ale možná je opak pravdou. Možná šanci nedostal. Možná se na něm naplňuje ono „hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali“. Spatřil velká Boží znamení a divy, poznal, že jsou od Boha, ale příliš ho to nezměnilo. Bratři a sestry, není tedy lepší ve svém srdci uvažovat o své cestě, není lepší hlídat svoje slova a svoje kroky, není lepší žít zdrženlivě? A to právě bez znamení a divů? Je to lepší. Protože ve správném jednání, mluvení i smýšlení jsme s Bohem v důvěrnějším společenství než ti, kdo bez pochopení hledí na jeho divy.Protože smýšlíme a jednáme stejně, jako On.

Když tedy král Nebúkadnesar vidí všechny ty divy a nehne to s ním? Pak si jej můžeme představit jako zatoulané tele, které zastaví provoz na úzké silnici. Auta troubí, tele pak vždy o kousek popojde, kolona zase popojede a tak pořád dokola, dokud tele někde nezabočí do pole a vše se opět pohne. Bůh Nebúkadnesarem takto všemi těmi divy postrkuje, tam, kde ho chce mít. Nebúkadnesar je jen figurka.

Na tom se zjevuje Boží sláva, že Bůh ustavil králem prostě někoho. Nýmanda, nejnižšího z lidí. Král žil sedm let jako dobytče, jako zvíře. A pak se stal váženým vládcem v paláci. Nenaznačuje tím Bůh, že takový byl vlastně už jeho první nástup k moci? Vždyť tento člověk o Bohu moc nepřemýšlí. „Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já Nebúkadnesar své oči k nebi a rozum se mi vrátil.“ Rozum se mu vrací s tím, že pozvedne oči k nebi, že alespoň trochu zauvažuje o Bohu. Jediný člověk ze všech tvorů se totiž dívá vzhůru; zvířata, třeba taková liška, žijí v podstatě jen v dvourozměrném světě sever-jih, východ-západ. Dívají se jen dopředu, dozadu, doleva nebo doprava, ale nikdy ne nahoru. Nebúkadnesar je nerozumný tvor v Boží ruce, kterým Bůh sune, kam chce.

A přece je Nebúkadnesar v tom snu zobrazen jako strom, který rostl a sílil, až jeho výška sahala k nebi a bylo ho vidět po celé zemi, který měl nádherné listí a mnoho plodů, na němž byla potrava pro všechny, pod nímž bydlela polní zvěř a v jehož větvích přebývali nebeští ptáci. Takhle hezky. A přece je Daniel zděšen z toho, že Nebúkadnesar bude po sedm let jako zvíře v divočině. Přece říká „kéž by sen platil tvým nepřátelům a jeho výklad tvým protivníkům“.

Znova se opakuje ponaučení z prvního příběhu: Člověk chce poslouchat jen sám sebe. Jeho přání se plní, když nad ním místo Boha vládne zase člověk, stejný, jako on sám. Pro naši svévoli je nejvyšší vláda nad zemí dána lidem. Když lidé nevidí Boha, potřebují vidět alespoň někoho, koho pokládají za dobrého a spravedlivého. Lidé vždy věřili: Král je dobrý, ale má kolem sebe špatné rádce. Car je dobrý, ale bojaři jsou špatní. Vědomí spravedlivého vládce na trůně přeci jen drží lidskou svévoli trochu na uzdě. Někdo totiž musí mít na zemi nejvyšší moc, jinak by se lidé navzájem sežrali. Vzpomeňme, v co se proměnila Jugoslávie po smrti diktátora Tita, v co Afrika po odchodu Evropských mocností. Konec konců, i s odchodem starých císařů a králů po první válce přibylo v Evropě násilí. Ve světové babylónské říši vládl pokoj, neměla už s kým bojovat. Není to ten pravý pokoj, který čekáme. Ale je to přeci jen nějaký pokoj a moudrý Daniel se děsí toho, až proti sobě po pádu Nebúkadnesara začnou všechny národy bojovat. Nebúkadnesar, nevědomý a svojský jako divoké zvíře, je nakonec pouhým nástrojem, jímž Bůh na světě brání tomu nejhoršímu.

V příběhu se několikrát opakuje, že strom měl krásné listí, že sám Nebúkadnesar byl pln svěžesti. A to je druhá věc: Lidé potřebují nejen vládu, ale také k někomu vzhlížet. Mají-li se sami zle, chtějí aby alespoň nějaký jejich idol za ně žil pln svěžesti a krásy. Vládcové uplynulých staletí žili v palácích a chodili ve zlatě – a přece obraz císaře pána visel v každé hospodě. Dnešní politikové se oblékají jako úředníci a po pravdě řečeno, kdejaký obchodník si žije lépe, než oni. A přesto – a nebo možná právě proto si jich nikdo neváží. Nejpopulárnějším politikem planety je zřejmě thajský král; jak jsem slyšel od očitého svědka, jeho narozeniny slaví Thajci s upřímnou láskou a radostí i v zahraničí. A je to právě ten král, který sedí na trůnu ze zlata. Mohli bychom pokračovat v tom, jak moc lidé touží vidět svatby princů a princezen a jak v zemi dělníků a rolníků vládla televizi markýza Angelika a hrabě Geoffrey de Peirak. Lidé prostě chtějí vidět někoho hezkého a ve skrytu srdce se vidět na jeho místě.

Dnešní příběh nás tak učí pokoře a pokojnému smýšlení. Vláda člověka bude vždy nějak svévolná, protože je jen nepatřičnou náhražkou Boží vlády. Neznepokojujme se jí tedy příliš; pravá moc je vládnou sám nad sebou, jak radí Daniel: „Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím“. Vládcové jsou jen figurky v Boží ruce. Může to nakonec dělat kdokoliv. Moc nemají ti lidé v sobě, ale je od Boha. Proto nezáviďme mocným, moc není v nich, jsou to jen nástroje. Buďme při vší poctivé kritice vděčni, že alespoň nějaká vláda je a neprobíhá boj města proti městu a vesnice proti vesnici, jako někde v Africe. Buďme vděčni, že naši vládcové nevydávají rozkazy jako „ať je rozsekán na kusy a jeho dům se změní v hnojiště“, což byla oblíbená věta Nebúkadnesara. Protože lidem až do skonání světa někdo vždy vládnout bude a lidé spíše poslechnou toho, kdo jim nedá vybrat, kdo je nenechá hlasovat – a ještě ho za to budou mít rádi. Žijeme tedy spíše ve výjimečné době a zemi. Přiznejme si, že každý z nás potřebuje vědomí nadřízené moci. A také ovšem vidět kolem sebe krásu.

A tak jsou mocní v Boží ruce. A také lidé krásní a podmaniví, lidé, na jejichž místě bychom chtěli být, jsou tak trochu náhražkou pravé nebeské krásy. Pravá moc je vládnout nad hříchem a vážit svá slova a činy; pravá moc je v srdci. Ani moc člověka, ani krása člověka se ovšem nemá zavrhovat. Je milé vidět člověka, který dokáže účinně jednat a je milé vidět člověka, který dobře vypadá. Ale pamatujme, že to vše nemá skutečnou váhu: Moc i krásu propůjčuje Hospodin, dává to vše i nejnižšímu z lidí. Prozatím je to potřeba, ale je to vše tak trochu jen jako. Pravá plnost teprve přijde. Amen, přijď Pane Ježíši!

Modlitba po kázání: 
267, 5--10
Ohlášení: 
274
Přímluvná modlitba: Hospodine zástupů, věčně živý, všemocný, prosíme Tě za naše vládce, abys spravedlivé posílil a střežil, nespravedlivé vedl k pokání. Prosíme Tě za všechny, kdo mají na starosti bezpečí a právo. Za soudce, policisty, vojáky a hasiče: Tomu, kdo má jednat, dej rozhodnost, posilni klesající kolena a váhavé ruce. Každému, kdo slouží, denně připomínej, že slouží, kdežto králem že jsi Ty. Dej, Pane, ať se dostane spravedlivé odměny všem, kteří slouží poctivě. Tomu, kdo štědře dává, rozmnož bohatství. Tomu, kdo pečuje o trpící, dopřej odpočinek a vnitřní osvěžení. Toho, kdo hlásá tvé slovo, vyzbroj důvtipem a jasnou myslí. Těm, kdo tě upřímně hledají, neodpírej vyšší poznání. Děti vychovej, mladé zachovej v čistotě, manžele obdař vzájemnou láskou a porozuměním, svobodným zachovej důstojnost, starce podepři. V tebe doufáme, k tobě se modlíme po způsobu Tvého Syna: Otče náš… Amen
Poslání: Přísloví 10,14–24
Požehnání: Hospodin dej… Efezským 3, 16–21
727, 6–7