Introitus: Žalm 48, 9–15
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle po Zjevení Páně.
411
Vstupní modlitba:
1. čtení: Matouš 18, 1–11
419
2. čtení: Deuteronomium 11, 18–23

Tato má slova si … přivažte jako znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima. Z těchto slov vychází zvyk židů mít při modlitbě levou ruku omotanou řemínkem, k němuž je připevněná krabička se slovy Písma. To jako to znamení na ruce. Druhou, nápadnější krabičku, pak mají upevněnu na čele – to je ten pásek na čele mezi očima.

Můžeme na to namítnout: Ten příkaz nebyl myšlen doslova. Pro to by svědčilo i to, že v Písmu se velmi často říká dvakrát totéž jinými slovy: „Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima.“ Takže přivažte na ruku jinými slovy znamená vložte do srdce a do své duše. Mohli bychom se tedy tomuto židovskému zvyku snadno posmívat.

Ale strom se pozná po ovoci. A jak se co chytrý nebo hloupý nápad se pozná podle výsledku. V současném Izraeli jsem viděl na parkovišti u jedné památky, jak se západem slunce, místo aby nasedli do svých aut, si všichni židovští muži přivázali ty řemínky a nasadili tu kraičku, všichni muži se shromáždili na jedno místě, všechny ženy na druhém a společně se modlili k Bohu. Naproti tomu, u nás jsem nikdy neviděl, že by se západem slunce na parkovišti všichni všeho nechali a začali se modlit. Takže, funguje to, nebo ne? Jsou židé hloupí, když si doslova přivazují slova Písma k ruce a my chytří, když jsme vše nechali jen na srdci a na duši?

Neboť je psáno: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ Sluší se navíc dodat, že srdcem Písmo nemyslí city, jak je zvykem v našem jazyce. Srdce v Písmu znamená rozum, uvažování člověka. Ani ten není spolehlivý. Řekkl bych každý člověk by ve svém životě našel chvíli, kdy si říkal: Tak tohle nikdy nezapomenu, na to si dám pozor, z toho se poučím. V tu chvíli byl rozumný. Ale stačil rok, možná jen měsíc a jako by se nic nestalo.

Říká se sice „chladný rozum“. Ale nic takového jako chladný rozum není. Kdyby byl rozum chladný, každý by musel rozumě dojít k tomu, že by se měl velmi věnovat matematice, která skutečně dovede vyřeešit naprostou většinu problémů. Tak tomu ale v praxi není, protože lidi to prostě nebaví. Rozum obvykle pohání to, čemu písmo říká „ledví“, vnitřnosti, prostě pudy. A naopak, matematice se věnuje jen těch pár lidí, kteří pro to skutečně mají vášeň.

Za rozumné tak člověk obvykle pokládá to, co ho dovede k jeho vášním. Pro někoho je rozumnost moci se vždy dobře najíst, pro jiného získat mnoho žen, pro jinou toho nejmocnějšího muže, pro jiného moci poroučet, pro dalšího zase moci zhlížet na druhé jako na hlupáky – ať si tedy jde každý cestou svého srdce. Ale konec je vždy soužení: Uříznutá noha po cukrovce, děti, kterým byste chtěli být otcem, ale jako otce vás neberou, to, že vás všichni pokládají za couru, to, že vás všichni nenávidí za všechno to pohhrdání. Nikdo není váš přítel, protože jste nikdy nikomu nevzdali čest. To je konec rozumu, to je konec lidského srdce – smrt. Lidské srce je nevyléčitelné.

Toto slovo nám zkrátka říká: Nespoléhej jen na sebe. Na to. co miluješ zrovna teď. Že se zrovna cítíš dobře, že máš silný pocit, ani náhaodou neznamená, že jsi v právu. Ale měj přivázaný k ruce zákon boží a jako pásku na čele mezi očima – doslova, pokud to neumíš jinak. Svým vlastním rozumem ani svým vlastním citem spravedlnosti nedosáhneš. Potřebuješ slovo z vnějšku, slovo od Boha. Potřebuješ vnější připomínku.

A musíme zmínit ještě jednu věc: To místo na ruce, místo na čele a místo na branách města nezůstane prázdné, když tam nebude slovo Boží. Na ruce se místo slova Božího objeví zlaté hodinky rolex – a ty nám a všem ostatním budou říkat, co je na světě důležité. Nebo tetování na celé paži, možná i na tom čele. Něco vnějšího stejně bude, aby člověk nakonec něco cítil, alespoň tu bolest, se kterou si to tetování pořídil. Aby alespoň něco trvalo a zůstvalo bez proměny.

Ani tedy městská brána, ani domy na náměstí nezůstanou prázdné. Mohlo by tam být třeba naspáno: „Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat. Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším. Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci.“ Ať to každý denně čte a pamatuje na to. Místo toho je ale na věřejném místě napsáno něco jako „denně čerstvé“ nebo „pomohu vám prodat váš dům“. A to je ještě ta lepší možnost. Stále častěji, myslím, ovidíme ten nápis, který je už teď vidět na věřejných místech: „První rok vlády – úspěch …“ v něčem. Když naše tělo nepatří Bohu, démoni si ho rádi vzemou. A když brány našeho města neoslavují Boha, vláda si je ráda pronajme k oslavě sebe sama. Nebo samoobsluha, aby mohla proda vybledlou zeleninu.

Zůstává, že Boha a jeho slovo musí člověku připomínat i něco z vnějšku. Pokud vsadíme – a to i u sebe – jen na lidské srdce, někdo jiný se bude lidem připomínat. A výsledek je ten, že místo do kostela půjdou v neděli vybírat ta pobledlá rajčata. A místo příchodu Krista a konečnou porážku smrti budou lidé nábožně očekávat výsledek každých voleb. A pokud se nebude číst slovo Boží když se vstává a když se uléhá, když se nebude rozmlouvat o něm, bude se se vstáváním i uléháním mluvit o politice nebo o penězích.

Při tom, slovo Boží nakonec, mnohdy sice po časech strádání, mnohdy jistě s ostupem, ale nakonec vede k životu, vede k tomu, co trvá, o co člověk nepřijde. Vede nakonec i k tomu, že člověk řekne: Došlo na má slova. Či spíše: Naplnilo se Boží slovo. A tak, pokládáme-li se za moudré, čtěme Boží slovo, rozmlouvejme o něm. A držme si blízko srdci třeba i to, čemu nyní ještě nerozumíme, co nám třeba ještě dnes ani není milé. Pán praví: Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. Amen

Modlitba po kázání:
406
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání: Jakub 1, 12–27
Požehnání: Žalm 115, 9–18
448