Introitus: Žalm 92, 1–12
Pozdrav: Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 9. neděle po Trojici.
92
Vstupní modlitba: Bože, náš Otče, učinil jsi nás ve křtu dětmi světla. Nepřipouštěj, aby nad námi získaly moc temnoty bludu, pomoz nám však, abychom zůstali ve světle tvé pravdy, skrze našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Matouš 6, 1–13
217
2. čtení: Deuteronomium 3

Člověk na světě potkává tři druhy lidí. Za prvé: Ty nejbližší, u nichž má sklon si být jistý jejich souhlasem. Že budou dělat všechno, jak si představujeme. To byli v předchozím čtení ti Ezauoci a Amńovci, příbuzní Izraelců. Ovšem právě u těch nejbližších člověk musí vědět, že je skutečně přesvědčil, že se osvědčilo, co jim předložil. Ne že je jako tyran převálcoval. Protože, k čí duši, k rozhodování koho má mít člověk větší úctu, než k tomu, koho miluje. Dohodě s nejbližšími by člověk měl věnovat nejvíc duševních sil, ne nejméně.

Za druhé, lidi méně blízké, se kterými však ještě může nějak vyjednávat. To byl král Síchon, ke kterému Mojžíš vyslal s posly s poselstvím pokoje. Když zavoníte u sousedů, tak vám nejspíše otevřou – vídají vás denně z okna, vědí, že jste jejich soused. Vyhovět vám ale už úplně nemusejí. Není důvod chovat se k nim hrubě jen proto, že nejsou vaši. Každý člověk byl stvořen, aby byl obrazem Božím; krom toho, tito lidé jsou skuteční bližní: Ti, kteří jsou na blízku, taky je z okna vídáte denně. Ale také není důvod se jich bát víc, než svojí vlastní domáctnosti jen proto, že nemusí automaticky souhlasit. Mojžíš vyslal k Síchonovi poselství, jednal spravedlivě a uctivě, ale nebál se Síchona vydráždit k válce.

A pak jsou třetí lidé, u kterých člověk ví, že s nimi těžko vůbec bude jednat. Ti budou jednat dříve sami. Člověk má sklon takové lidi zaměňovat s přírodou, s danými podmínkami života. Je jisté, že to a to bude mít následek. Když hodím sirku do suché trávy, určitě bude hořet. Nahlédněme poctivě, jak sami přemýšlíme: Kdbych se měl ve městě utak s nějvštím boháčem, na soudu s nejelpším právníkem, na ulici s tím, kdo má přes dva metry, jak asi dopadnu? Ale nakonec, když bych se měl utkat se zástupcem státu, který ovšem má razítko a za tou pečetí je nakonec většina policie i vojska, jak dopadnu? A tak takového velikána bere člověk jako přírodu samu, jako řád světa.

Bášanský král Óg byl tohoto druhu. Byl z rodu obrů. „Hle, jeho lože, lože železné, je v Rabě Amónovců. Je dlouhé devět loket a široké čtyři lokte, měřeno běžným loktem.“ Měl asi tak čtyřmetrovou postel; když z toho ubereme těch pár desítek centrimentrů nad hlasou a pod nohama, ten člověk měl pořád tak asi tři metry. Největší člověk naší doby, Robert Wadlow, měl dva metry sedmdesát dva. Při této víšce potřeboval ortézy, aby mohl chodit. Zdá se nemožné, protože tohle je největší člověk, kterého známe, že by v minulosti někdo mohl být ještě větší a být král, nejsilnější ze všech.

Inu, dnešní ještěrky také nedorůstají velikosti dinosaurů, dříve to nejspíš šlo. A jako by lidé minulosti stěží věřili, že dnes máme elektřinu nebo létáme letadly, že něco nového bylo objeveno, podobně pro nás je těžké věřit, že něco starého bylo nenávratně ztraceno. Jako naše věci jsou pro staré zcela věcí budocnosti, tehdy nemožné, tak pro nás také jsou některé věci, ktřeba taková výška, zcela věcí minulosti, dnes nemožné. Ostatně Mojžíš říká, že tento rod obrů byl už tehdy věcí minulosti. Už tehdy se divli, že ještě stále přežívá několik lidí takové výšky – a v těchto kapitolách se o nich mluví hodně.

Jde nakonec o stále stejnou věc: Setkáme se v životě s lidmi po všech strákách silnějšími, než my. I ta samotná výška stačí: Dodnes mají lidé silný sklon více věřit lidem většího vzrůstu. Dokazují to mnohé výzkumy a lidé si to při tom ani neuvědomují. Ale i jinak, není tak málo lidí, u kterých zjistíte, že jim jde úplně všechno lépe, než vám. To je věc osobní. A pak, jak jsme už řekli, jsou lidé vybavení razítky, které v posledu poslouchají muži ve zbrani. Člověk tedy snadno spraží vlastní rodinu, souseda, ale na velikána už si netroufne.

Dnešní příběh nám ukazuje, že i obr je jen člověk. Ani lidský velikán není všemohoucí. Ano, jistě, může být ve všem o krok dopředu před námi, takže skutečně není v našich silách ho nějak přemluvit nebo převézt: Óg vytrhl prit Izraeli s vojskem dříve, než cokoliv sami podnikli. Jako šachový velmistr, který je několik tahů dopředu proti nám. Ano, my velikány našeho času nemůžeme porazit. Ale nejsou větší než Bůh. Že namají naše problémy – a nelze se utěšovat tím, že mají stejné problémy jako my, protože většinou nemají – neznamená, že nemají problémy. Mají jiné, ale nejsou bez hranic. Bůh dává hranice každému. Pokorný člověk, byť by byl sebevětší, je s pokorou přijme. A svévolného Bůh porazí, jako Óga. Stane se, že i velký člověk něco dlouhodobě podcení, protože prostě není vševědoucí. Stane se, že náhled padnou i města, opevněná vysokými hradbami s branami a závorami. Třeba nemají dost lidí, aby ty hrady hlídali, třeba už jsou líní hradby hlídat. I s velkým vojskem jde prohrát válku, ostatně v našem čase máme mnoho takových živoucích příkladů.

Jak jsme řekli, člověk může být velký a stejně přijmout své hranice. Konečně, sám Mojžíš byl jeden z největších lidí na zemi; čteme však také jinde, že byl nepokornější, ze všech lidí. Kromě Krista samého asi nevíme o větším člověku. Ale ani Mojžíš nemohl ovlivnit, s jakými lidmi pracuje. „ Hospodin proti mně kvůli vám vzplanul prchlivost“, čteme. Chápeme jistě, že chtěl vidět výsledek svého díla. Ale Bůh i jemu dal hranici: „Máš dost. O této věci už ke mně nemluv.“ A skutečně, dostal dost: Skoro všichni vědí, kdo byl Mojžíš; už trochu méně lidí bude vědět, kdo je Jozue, který přitom Izraelce do té země dovedl. Máš dost. Pro každého je dobré se podívat, co se mu všechno povedlo a povést nemuselo. Předvším, všimnout si všeho toho, čeho člověk dosáhl, aniž by se musel provinit a jít nějakou křivou zkratkou.

Po tom, co byl dávnověký obr Óg poražen, popisuje Mojžíš, jak různým kmotrům, předákům lidí, rozdělil zemi. Dnes slovo „kmotr“ bereme hanlivě, přitom je to původně vážený člověk, který je při křtu našeho dítěte. Lidi si takové lidi brali ke křtu proto, aby se nědko postaral o jejich dítě, kdyby náhodou zemřeli. Takovým lidem, předáklm, starším, rozděluje Mojžíš zemi. Aby ji rozdělili mezi další, kteří na ně spoléhají. Ukazuje se tu větší velikost, než velikost obrů: O kolik lidí se můžete postarat nebo jim alespoň nějak dlouhodobě můžete prospět, to určuje vaši velikost. Ani nemusíte být nejvyšší, nejkrásnější nebo nejchytřejší ze všech lidí. Dokonce ani nebohatší. Moc v Božím království patří těm, kteří se reálně dovedou o někoho postarat, na které se lze obrátit, i když jsou třeba neznámí, málo viditelní, jako Jaír nebo Makír, kteří tu dostali k rozdělení různým rodinám oblasti velikosti kraje.

Závěrem z těchto tří příběhů setkání s druhými lidmi plyne: K těm, kteří jdou nejblíže, buďme nejuctivější. Vždyť v těch, které máme rádi a za které odpovídáme, máme nejvíce vidět obraz Boží. Buďme zdvořilí i k těm, kteří nemají největší zájem nám vyhovět; ale proto, že nás nemusí hned poslechnout, se jich hned nebojme. Do třetice, jsou pak lidé daleko větší než my, obři proti nám. A zřízení větší než my, úřady, banky a jiné mocnosti. Bylo by bláhové si myslet, že je přelstíme a předběhneme, skutečně jako ten obr dělají větší kroky a jsou obvykle vždy pár kroků před námi. Ale to neznamená, že ohledům na ně máme dát přednost před ohledy na své nejbližší, dokonce ani ohledům na sousedy a nám rovné. Ale více se bojme ukřivdit menším, než jsme mi, nebo sobě rovným – jejich zastánce je totiž Bůh. Kdežto proti větším je Bůh náž zastánce. A každého člověka, i toho největšího, soudce. A každé lidské velikosti, i té největší, Bůh činí konec. Pohleďme na ty velké porážky velikánů naší doby! A ve své vlastní moci buďme pokorní. Neboť jediný je náš Pán, Kristus. My pak všichni jsme bratři. Amen

426
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Kazatel 5, 1–11
Požehnání: Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není! Požehnej vás Všemohoucí…
425