Introitus: Žalm 25
Pozdrav: Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Bratři a sestry, srdečně vás vítám na bohoslužbách 11. neděle po Trojici.
25
Vstupní modlitba: Bože, ty jsi náš cíl. Ty ukazuješ bloudícím světlo pravdy a vedeš je zpět po správné cestě.‘ Všem, kteří se nazývají křesťany, dej sílu vzepřít se tomu, co tvému jménu odporuje, a činit to, co odpovídá jejich víře. O to tě prosíme ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána a tvého Syna,‘ který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Lukáš 16, 10–31
493
2. čtení: Deuteronomium 4, 1–10

„slyš nařízení a práva, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu“ I věštině z nás budou ta slova „nařízení a práva“ znít na první poslech nepříjemně. To se máme nazpaměť naučit tohle dělej, tohle nědělej – to je snad život? I když se nám možná zdá, že tahle odpověď přirozeně vytryskla z našeho srdce, ve skutečnosti jsme to už slyšeli říkat někoho jiného; tuto myšlenku nám vštěpovaly televize, filmy i knihy našeho času, ba učila nás ji i školní docházka. Takto se to staví proti sobě: Dlouhý seznam údajně nesmyslných příkazů Starého Zákona a proti tomu neomylný pocit našeho srdce; jak to cítíme, to je pravda, to je spravedůnost. Ve snaze zavděčit se světu za každou cenu převládlo toto smýšlení v našem čase i napříč církvemi.

Jeden dosud velmi vlivný filosof 19. století zesměšňoval židovství, Starý Zákon a skrze to skrytě celé Písmo jako „náboženství záchodu“. A kvůli následující pasáži z naší dnešní knihy Deuteronomium: „Vně za táborem budeš mít vyhrazené místo, kam budeš chodit na stranu. Mezi svým nářadím budeš mít kolík. Než si venku dřepneš, vyhrabeš jím důlek a své výkaly zase přikryješ.“ Chtěl tím ukázat, že Boží Zákon jsou nějaké malichernosti a v naší nejmodernější době, v 19. století, jsme někde jinde.

Dobrá, a teď se zeptejme: Je to dobré nařízení, nebo ne? Kdo během prázdnin zastavil na nějakém zasutějším dálničním odpočívadle, již zná odpověď. Ano, nekálej tak, kde lidé odpočívají na cestě, v tábořišti. A ne, lidem takové věci nedojdou samy. Příkladem jsou zrovna dvě nejlidnatější země a zároveň nejstraší kultury na zemi, do Indie a Čína. Ty tuto biblickou tradici nemají, a zrovna u zmíněného příkazu je to návštěvníkům partné hned: V Číně a Indii je opravdu potřeba koukat, kam člověk šlape. Kupodivu, ve vysmívané a ovšem také křesťanské subsaharské Africe, můžete vykračovat člověk bez obav, jak jsem se sám přesvědčil, i když jsou to země podobnně hustě zalidněné a zároveň technicky méně rozvinuté. Soudím, že znakem vyspělosti je toto daleko spíše než to, že někdo dovede postavit obří zeď, jako v Číně, nebo gigantický hrob, jako Tádž Mahal v Indii.

Dobře, nařízení jsou tedy dobrá. Ale nešlo by to přeci jen nějak zjdnodušit? Zeptejme se: A ve srovnání s čím? Židé celkem ve shodě napočítali počet přikázání Zákona na 613. Tolik zákonů dal lidem krutý Bůh doby bronzové. Kdežto morálka založená na rozumu konkrétně nám v ČR přinesla 3080 paragrafů občanského zákoníku, 412 paragrafů trestního zákonníku, 396 paragrafů zákonníku práce, 266 paragrafů daňového řádu, 198 paragarfů stavebního Zákona – a když už jsme u toho udržování čistoy, 11 paragarfů zákona o odpadech; to je jen zlomek u nás platných zákonů. Ty se kterými se setkáme každý den; nemám čas je ani všechny spočítat. Třeba 36 paragrafů našeho zákona o Antarktidě.

Na rozdíl on Božího Zákona, který u mnoha věcí říká jen „to dělej/to nedělej“ a neukládá člověku nad provinilcem vykonat nějaký terst, u těchto pargrafů je nějaký postih téměř za všechno. Ano, jaký to pokrok nastane, když se místo náboženského tmářství ujme zákonodárství zdravý lidský rozum.

Za tyto tisíce paragrafů si můžeme ledatak poděkovat navzájem, nikdo nám je nevnutil, vznikly hlasy všech těch lékařů, starostů, profesorů, majitelů úspšných firem, které jsme zvolili jako své zástupce. Nesnižuji tím naše představitele – právě naopak, oproti většině lidí si myslím, že naši poslanci stále ve schopnostech i odpovědnosti představují nadprůměr obyvatelstva. Chci však říci, že zjevně a opakovaně vidíme, že člověk není schopen vytvořit lepší spravedlnost, než Bůh. Nevěřící nám stále předhazují, že morálka je možná i bez Boha. A skutečně je – a vypadá takto. Deset tisíc paragrafů, z nichž nějaký porušil zřejmě každý z nás. Zákon, před kterým jsme všichni vini; ale místo vykpoupení v Kristu můžeme jen doufat, že si nás Zákon nevšimne nebo že nás soused neudá, že máme doma o dva stupně tepleji,

Mojžíš říká, že následkem dodržování Božího Zákona bude, že lidská pokolení řeknou: „Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme?“ Boží Zákon působí, že je Bůh člověku blízko. Lidské zákony působí, že člověk doufá, že od něj stát bude co nejdál, že si ho snad nevšimne. Že si ze všeho bejvíc přeje, aby ho prostě nehcali na pokoji. Někdy by nejraději odje,l třeba do Antarktidy. Ale i tam ho zákon č. 276/2003 Sb. zde dne 6. srpna 2003, zákon o Antarktidě, nejspíš dostihne.

Hospodin dále řekl: „K tomu, co vám přikazuji, nic nepřidáte a nic z toho neuberete“. Ta první věc, která by nás při naší zkušenosti měla zaujmout, je to „nic nepřidáte“. I když to tak na první pohled nevypadá, lidský zákon v posledu trestá více věcí a často tvrdším způsobem, než Zákon Boží. Zhruba polovina odsouzených v naší zemi sedí ve vězení za mejtkové trestné činy, za které Boží zákon ukládá pouze pěti/sedminásobnou náhradu. Jednak by tedy vůbec neměli být trestány věci, které Bůh za trestné vyhlásil. A za ty, které postihuje, by neměly být úkládány tvrší tresty, než ukládá sám Bůh. To především.

V případě nenapravitelných zločinů se lidský zákon naopak tváří, jako by je mohlo narovnat několik let odnětí svobody: Za násilnění ukládá od šesti měsíců do pěti let, za vraždu deset až osmnáct let a prodej do člověka do otroctví od dvou do deseti let. Často vás pustí na půlku za dobré chování.

Zkuste si naproti tomu nepřečíst něco napsaného drobným písmem ve smlouvě nebo zapomenou zapltit sociální či zdravotní pojištění. Otrokem lichvářů a exkutorů budete do konce života. Znám takové lidi. A naproti tomu, moje vlastní spolužačka potkává denně v domě, kde bydlí, vraha svého vlastního otce. Dluh společnosti už totiž splatil. Nevím sice jak a ani nevěřím, že by mi kdy něco takového mohl někdo vysvětlit. Ale takto to v praxi vypadá: Zákony, ke kterým Boha přece nepotřebujeme.

Myslím, že do nebe volající nepsravedlnost našeho práva není ani tolik dána lidskou svévolí jako lidskou neschopností; praktickou neschopností lidského rozumu najít skutčnou spravedlnost, trest, odpovídající zločinu. Sebelepší zákonodárci toho nikdy nebudou schopni, protože člověk není schopen být nestranným soudcem lidských činů, jako Bůh.

Ale sepisuje vždy zákony podle toho, co ho zrovna nejvíce svrbí. Podle toho, co nejvíce svrbí především jeho samého, dále podle toho, co postihuje dostatečný počet lidí na to, aby jejich hlas mohl být slyšet v ulicích. Téměř každému z nás něco ukradli, proto se tento čin neřeší náhradou, ale vězením. Abychom si vilili vztek. Ale jen málokdo má v rodině někoho zavražděného, nebo nějakou oběť únosu. A proto, v tom, co se nás samotných nedotklo, co se nedotklo většiny lidí, si můžeme najednou dovolit být velmi shovívaví a odpouštějící.

Právo pak také podléhá zrovna převládajícímu strachu té které doby. Někdy od poloviny devadesátých let šel člověk za pěstování marihuny do vězení, což do té doby nebylo. Když strach z drog opadl, úpně stejný čin najednou nebyl hoden vězení. Když obrazovky televize zaplnily obrázky teroristických útokú, najednou se i se slovního schvalování teroristického činu stal terstný čin. Kdo ví, možná, až nás budeou víc trápit jiné věci, zase se ten zákon odvolá. Tedy, v lidském právu skutečně žádná logika, systém, není. Není ani plodem rozumu, ale plodem okamžitých nálad a pocitů.

Nejsme to tedy mi, kdo by se měl před světem stydět za Boží zákon, nejsme to my, kdo by se za Boží zákon měl omlouvat. Spíše ať pohané a nevěřící obhájí své nahodilé zákony. Právo založené na člověku, nikoliv na Boho, vytvořilo změť zákonů, ve které mají problém se vyznat i samotní soudci. Vtvořilo právo, které zřetelně podléhá náladám doby – a často velmi krátkodobým náladám. Vytvořilo právo, které v nějvětší míře řeší problémy většiny, nikoliv aby učinilo zadost těm, kterých není mnoho.

Když my jako křesťané mluvíme o dobrém Božím Zákonu, nemluvíme o něm jako ti, kteří jej naplnili. Ale jako ti, kteří se proti němu provinili. Jako ti, kterým je třeba a kterým se dostalo odpuštění v Kristu. Nemáme potřebu stavět na odiv vlastní bezúhonnost – naopak, právě to často vidíme u nevěřících, potřebu neustále obhajovat vlastní mravnost. My jsme přestupníci Zákona, ti, kteří se proti Zákonu provinili a kterým bylo v Kristu odpuštěno. PAne Ježíši, smiluj se nad námi hříšnými! Amen

67
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Zjevení 21, 1–9
Požehnání: Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Požehnej vás Všemohoucí…
103, 1–2