Introitus: Žalm 82
Pozdrav: Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 12. neděle po Trojici.
434, 1–4
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, ochránce všech, kdo v tebe doufají, bez tebe není nic silné ani svaté. Rozhojni při nás svou milost, abychom pod tvou vládou a vedením tak prošli věcmi pozemskými, že neztratíme nakonec věci věčné. Skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen.
1. čtení: Marek 5, 1–20
434, 5–9
2. čtení: Deuteronomium 4, 9–19

„Hora planula ohněm až do samých nebes a kolem byla tma, oblak a mrákota.“ Člověk by řekl, že na něco takového nejde zapomenout. Ale jde to velmi snadno, jinak by Mojžíš nemusel říkat: „velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života“.

Člověk může spatřit věci, ze kterých pozná, že není pánem světa. Může spatřit věci, které nemůže vzít do ruky, se kterými nemůže pohnout, které přitom nezůstávají na místě jako polaha nebo stěna, sice větší, než on, ale nehybné. Po pravdě řečeno, s věcmi mimo své rozměry se nesetkává tak často, svět je skutečně tak stvořen, že nám jakoby všechno padne do ruky, že nám vše slouží jako příbytek.

A paměť slouží člověku k tomu, aby věděl, jak z věcmi z minula naložit do budoucna. Pamatuje si ovšem také chvíle, kdy byl zranitelný a byl zraněn, co dosud vyřešit nedokázal. Na to se snaží zapomenout. Zkrátka, protože je paměť spíše praktická než pravdivá, na horu, která plane ohněm, zapomene člověk snadno – protože, co s tím do budoucna? Ví sice, že nemá nadevším moc, ale co s tím? Řekněme, kdybyste dnes spatřili letět po obloze sedmihlavého draka, je to zajímavé – ale na co si to pamatovat do budoucnosti? Když druhý den vstanete, stejně budete muset zaplatit účty, koupit rohlíky – jak to s tím souvisí? Nijak. A tak to zapomenete, vymizí to z vašeho srdce.

Z toho ohně se však ozval hlas, promluvil z něj Hospodin. Ten oheň na jednu strabu ukazuje, že člověk nic nezmůže s Bohem. Bůh není věc z našeho světa: Hospodina nemůžeš vzít do ruky, otáčet jím a prohlížet si ho. Nemůžeš přemýšlet, jak ho využít, jako když přemýšlíš o věci, nebo co na něj postavit nebo o něj opřít, jako když se díváš na podlahu nebo na strop. A zároveň ten hlas jasně říká, co má člověk dělat, aby žil. Není to jako nepříjemná vzpomínka na věc, kterou člověk neuměl řešit tehdy a neví, co s ní, ani do budoucnosti. Bůh řekl jasně: To dělej, to nedělej a budeš žít; řekl i všední věci, třeba na co dát pozor, když paseš krávy.

Mojžíš připomíná obojí: Horu hořící až do nebe – i to slovo. A tu horu první. I pro nás je asi lepší nejdříve nezapomenout na tu hořící horu. Že sice nemáme všechno v rukou a že si na všechno nemůžeme sáhnout. Nebo můžeme, ale jen jednou. Lidi našeho času dosud šokuje ten příběh o Uzovi, kterého Bůh zabil, protože sáhl na Boží schránu. Ale stejně tak každoročně zemře mnoho turistů ve velehorách nebo v hlubokých lesích, kam se vydali jen tak nalehko. Jako znamení času působí na nás skáza lidí, kteří se rozhodnou na kole projet územím někde ve střední Asii, ovládaným válečníky a bandity. V představě, že všechno se dá nějak zvládnout, s každým se dá domluvit, všude je to v podstatě stejné, jako když jede člověk na kolečkových bruslích do parku. Lidé, pro který byl život dosud tak pohodlný, že se nenaučili bát.

Příznačně podobný druh lidí – profesoři teologických fakult v krásných oblecích a s pěstěnými vousy devatenáctého století, kteří s přírody zažili tak tu procházku parkem – první začali zpochybňovat, že hora doslova planula ohněm až do samých nebes a kolem byla tma, oblak a mrákota. Vznik Zákona si dovedou představit jen podle zkušenosti svého života: Že někdo sebral nějaké starší knížky, něco se mu hodilo, něco ne. Nějak to slepil dohromady, přidal zkušenost svojí doby. A zkušené oko akademika umí poznat, kde co kdo opsal. Takový je dosud názor odborníků našeho času na vznik Písma. To je nápadně naivní, je to představa : Žádný text nemůže vzniknout jinak, než jak to dělám já v kanceláři. Je to stejné, jako kldybychom řekli, že Bůh stvořil člověka z hlíny úplně stejně, jako když mi uplácáme něco z modelíny – dětinská, soběstředná představa.

Biskupové a mniši dávných časů, kteří se při šíření evangelia museli prosekávat pralesem a někdy po nich při někdo házel oštěpy, hořící horu nezpochybňovali, protože o světě prostě prakticky věděli víc. Koněčně jako ji nezpochybňují ani misionáři, kteří se vydávají do pralesa dnes. Lidé, kteří nezažili strach, kteří se nesetkali s nebezepečím, vědí příliš málo, aby Písmu rozuměli. Konečně, můžeme sledovat, že jak ubývá víry, ubývá souběžně praktických schopností přežití. A čím umělejší je svět, ve kterém člověk žije, tím obvykle méně víry.

„Velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu, žádné sochařské zpodobení: zobrazení mužství nebo ženství.“ Toto je tedy zvrhlost, která říká: Bůh mluvil, ale hora nehořela. Bůh mluvil skrze přemýšlení lidí v pohodlném křesle a mluví tak dodnes. 19. století nám konečně vystavělo většinu těch soch, které dodnes vídáme na veřejných místech. Podle tehdějších lidí mluvil bůh spíše skrze to mužství, mužské zájmy: Skrze politiku, soupeření národů, skrze vědecké a technické, skrze filozofické spisy. Spíše mužské zájmy, které byly pro ten čas tím posledním argumentem, poslední pravdou.

Není divu, že v našem století tak zase podle lidí mluví spíše skrze to ženství – skrze sociální sítě, což je víceméně to samé, jako když se dříve ženy sešly u kašny a sdíleli novinky a dojmy, mluví skrze naše city, mluví skrze potřebného, bezmocného jako dítě, nebo terapeuta, který jako maminka a režisér má vždycky pravdu, protože ničím jiným než pacientem nebo léčitelem v tomto vidění světa ani nejde být.

Jak která doba vládne, má bůh v ruce buď logaritmické pravítko, nebo cibulový čaj, ale ani jedno, ani druhé není všelék a po pravdě řečno není ani nijak přitažlivé. Přitom obojí, sklon dosahovat cílů a objevů, sklon překonávat hranice i sklon dávat pozor na vztahy ve svém okolí, sklon pečovat, obojí vložil Bůh do člověka k dobrým cílům. Ale Bůh není ani zobrazením mužství, ani ženství; žádnou jednostranností, vlastní člověku, jej nevystihneme.

Jedna zvrhlost je tedy víra, že Bůh sice mluvil, ale ne z ohně, protože žádný oheň až do nebes nebyl a ani být nemůže, protože nic mimo moc člověka existovat nemůže. Podle této víry Bůh mluvil a dosud mluví pouze skrze lidi; každý problém se dá vyřešit a když se náhodou narazí na něco, co vyřešit nejde, vyhlásí se, že to není problém, není nemoc, není chyba, ale žádoucí stav.

Druhá zvrhlost je, že hora sice hořela, ale Bůh nepromluvil. Víra méně běžná v našem čase, víra více vlastní lidem, kteří něco jako horu hořící do nebe už viděli. Je to víra lidí, kteří mají větší praktickou zkušenost, než člověk, který tráví život u klávesnice. Ano, mohli bychom říci, je to víra těch, kteří na toho misionáře, co nese víru i do pralesa, hážou oštěpy. Víra divochů, barbarů.

Tato víra nevěří v člověka, protože zná z vlastní zkušenosti jeho křehkost a slabost. Ale nechce uposlechnout toho hlasu, co promlouvá z ohně, raději řekne, že ten hlas je nesrozumitelný. A místo toho se obrací k tomu, co je jednoduché. Co je jednodušší než člověk. Za obraz Boha jí slouží zvíře – i když mnohá zvířata zřejmě vůbec nejsou jednoduchá, pro nás tak vypadají. V uctívání zvířat uctívají ani ne člověka, ale pouze jedinou lidskou vlastnost. Ne náhodou dovedeme skoro každou vlastnost srovnat s nějakým zvířetem: Pyšný, jako páv. Lstivý, jako liška, silný jako medvěd, líný jako prase, lakomý jako křeček – a tak dále. Podstatou života a bohem se tak pro člověka stane moc nad druhými, sláva, schopnost všechny převést a ze všeho vyváznout, hromadění majetku, hledání pohodlí, dobře se najíst a napít atd. Bohové pohanů i tehdy, kdy mají lidskou podobu jako u Řeků, nakonec vyhlížejí jako zosobnění toho nebo onoho přání člověka, jako oživlé vášne – láska, válka, obchod atd.

Jako jsme řekli, že mužství či ženství je samo o sobě od Boha a míří k dobrým cílům, tak i tyto touhy, silné sklony člověka míří původně k dobrým věcem, které i Bůh zaslibuje. Např. na Davidovi je docela dobře vidět, že do boje s Golijášem jej vede touha být známý, touha po polovici království i po sňatku s královskou dcerou – ale to vše čeká jako dar od Boha, jehož jméno se v boji s Goliášem vydá hájit. Jak řekl Kristus: Váš nebeský Otce přece ví, že to všechno potřebujete. Právě proto člověk nemůže podřídit svůj život jedinému přání, své jediné vlastnosti. Při tom jedna silná vlastnost má moc člověka zcela ovládnout; souhlasili by, myslím, i neurologové a psychiatři. Říkáme tomu celkem trefně posedlost. Pravdu má pak apoštol Pavel, když píše: „to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu“.

Nemůžeme tedy podřídit svůj život něčemu jen proto, že je to silné; nemůžeme Boha připodobnit ke zvířeti, i když je silnější než mi, nebo třeba umí létat. Nemůžeme si ani říci: Bůh by určitě chtěl to nebo ono, protože zrovna v tu dobu chce většina lidí, nebo se nám to zdá mužné či naopak mateřsky laskavé. Nemůžeme vymýšlet Zákon na místě Boha. K čemu tedy připodobníme Boha? Ne, tak otázka nestojí. To my sami se máme stávat Božím obrazem a to tím, že budeme plnit jeho přikázání. Až ve chvíli, kdy začneme Boží vůli plnit, začneme ji i chápat.

Pravým Božím obrazem Boha je tak jeho Syn, Pán Ježíš Kristus, který řekl: „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“ V něm není Bůh vzdálen, protože se nám nepodařilo konat, co Bůh žádal. V něm není Bůh vzdálen protože jsme jeho vůli neplnili a tak jí také nerozumíme. V něm, v Kristu, je odpuštění hříchů pro každého, kdo v něj věří. Kdo věří v jeho oběť a vzkříšení. Amen

523
křest Žatec
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 2 Korinstkým 4, 1–10
Požehnání: Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede. Požehnej vás Všemohoucí…
438