Introitus: Žalm 113
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách Hodu svaté Trojice.
157
Vstupní modlitba: Bože nevýstižné podstaty, Trojice přesvatá, Otče, Synu i Duchu svatý. Chválíme Tě za to, jak podivuhodně jsi vše učinil, za to, že jsi nás vykoupil, za to že si nás podpíral a přivedl nás v tuto svatou hodinu. Chválíme tě spolu s tvými anděly, se všemi praotci, prokroky, apoštoly i mučedníky, spolu s církví všech časů i všech čtyř úhlů světa, všech národů, jazyků a ras, protože i nás si přijal za své děti. Buť tobě sláva od věků na věky i ve všech církvích na tváři země. Amen
1. čtení: Numeri 6, 22–27
161
2. čtení: Efezským 1, 3–14

Dnes slavíme Hod sv. Trojice, svátek Božího tajemství, svátek pravého poznání. Je těžké mluvit o Bohu, který nemá ani začátek, ani konec, protože je věčný. O každé pozemské věci se dá mluvit buď od začátku: Třeba o tom, jak se někdo narodil a jak dál žil a jak umřel. A nebo od konce: Skončí se život člověka a my se snažíme rozluštit, proč žil, jak žil, co ho k tomu vedlo a dostaneme se až k narození. Ale Bůh nemá počátek ani konec. Jak rozmotat uzel, který nemá počátek ani konec? Vidíme ho sice, cítíme se ale bezradní, protože ho rozplést nedovedeme. Můžeme jen říci: Drží pevně při sobě.

Tak je to i s Božím tajemstvím: Zažíváme ho, můžeme mluvit o své zkušenosti, o svých dojmech, ale vysvětlit je nedovedeme. Proto asi apoštol Jan použil jednou ve svém listě ten příměr, že Bůh je láska: Když někoho milujeme, nebo, jak bychom my češi střízlivěji řekli, máme rádi, tak ten čas, kdy jsme ho neznali, jako by pro nás nebyl. A ani nechceme myslet na nějakou budoucí dobu, kdy by ta láska přestala.

Proto Bůh dává Izraeli poznat své pravé jméno skrze požehnání, které jsme slyšeli v prvním čtení – Tak vloží mé jméno na Izraelce – píše se tam. Je tam třikrát „ať!“, tři přání. Tři přání, která si přeje člověk, která si ale dříve přeje Bůh a proto se určitě stanou. Bůh chce, člověk chce – a stane se. To je požehnání. Není tu žádné místo pro lidskou volbu, pro náhodu – ale komu by to vadilo?

Plněji vykládá Boží tajemství apoštol Pavel ve svém listě do Efezu. Jak si všiml i apoštol Petr, Pavlův styl je obtížný. I jeho oslavu trojjediného Boha ale můžeme rozdělit do tří „abychom!“, do tří přání, stejných a přece rozdílných, která se určitě stanou. V těch třech přáních se dozvídáme o Bohu, jediném ve třech osobách. Ale tak, že se dozvídáme něco o sobě, o svých vlastních přáních, o tom, jak bychom měli jednat a kým bychom se měli stát:

„V něm nás již před stvořením světa vyvolil, ABYCHOM byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří“ Lidé mají sklon brát hřích jako něco, co z nich dělá lidi, bez čeho by nebyli lidmi. A začíná se už od Adama a Evy. Že totiž kdyby první lidé nejedli zakázané ovoce, nebyli bychom na světě. Trochu si tak oslazujeme často smutný život na zemi. Adam a Eva ztratili ráj, ale díky nim jsme na světě. Ale příkaz „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ předchází ještě pádu člověka. Adam s Evou neměli ani v ráji zůstat sami, ale mělo nás tam být mnoho. Adam a Eva nám svým přetoupením nepřinesli nic navíc, byli bychom tu i bez jejich přestoupení. Nic nám nepřidali, jen nám ubrali. Když někdo řekne: „Kde bys byl, kdyby Eva nekousla do toho ovoce?“, křesťan by měl odpovědět „V ráji!“.

Přitom nejde Boha vinit z lidského hříchu. Adamovi a Evě přece zakázal jíst z toho stromu a řekl jim i přesně, jak to dopadne: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ A tak se i stalo.

Ale nechme stranou prehistorii, kterou můžeme pochopit jen skrz takové obrazy a symboly. I dnes se přece říká „kdybychom nechybovali, nebyli bychom lidi“. A myslí se to tak, že kdo by nikdy neudělal nic zlého, neví nic o životě. Jako by nám různé chyby lidi polidšťovaly. Je nám nějak sympatické, když pro vlastní pohodlí člověk zanedbá nějakou povinnost a pak to zamaskuje lží. Tedy do chvíle, než sami na někoho spoléháme – a on nepřijde. Je nám sympatický lupič – džentlmen, který obere boháče. Do chvíle, než my sami se někomu zdáme natolik bohatí, aby nás obral. Všem je nám sympatické, že jde někdo za hlasem svého srdcem jako v románu – pokud za hlasem svého srdce neodchází od nás a od našich blízkých.

Pro hřích máme ve skutečnosti pochopení jen proto, že chápeme jeho motiv. Protože všichni rádi spíme a odpočíváme nebo se věnujeme svým zálibám. Všichni bychom se chtěli mít dobře a mít hezké věci. Ale na těchto přáních samotných ještě není nic hříšného. Už na začátku postavil Bůh člověka do zahardy, kde měl všechno. Žalmy se hemží zaslíbeními dobrého jídla, skvostného oblečení, osobní slávy – člověk tohle všechno chce, protože i Bůh to chce pro něj. Bůh chce a člověk chce a stane se – z nebe sestoupí nový Jeruzlamém. A není v něm už místo pro hřích a lidskou svévoli, pro lidskou vůli: Ale komu to vadí? Kdo z nás by chtěl být podveden, okraden? Komu z nás je příjemné, když jsou na něj lidé naštvaní, když mu vyčítají, když ho stále dohánějí staré chyby?

„Ve své lásce nás předem určil, ABYCHOM rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny“ Boží dobrota, slyší člověk – a hned se rozčílí. A hned ho napadne, co zlého se stalo jemu, co zlého se stalo lidem kolem něj a o čem zlém slyšel. Chci spravedlnost, chci, aby za to všechno někdo zaplatil, volá člověk. Ale před nm už takto volá Zákon i všichni proroci. Spravedlnost. Bez té je každá řeč o Boží dobrotě výsměchem. Spravedlnost, to je stejně silná potřeba jako jídlo, spánek, něha. Vždyť naštvanému člověku nechutná jíst, nemůže spát, dráždí ho i, když na něj někdo sáhne. Každý člověk se také touží sám ospravedlnit; pro svoje jednání každý dovede najít výmluvu. Chyba je vždy někde jinde: V druhých lidech, v prostředí, nebo případně za hřích může tělo a jeho potřeby – ale nikdo sám od sebe neoznačí pravý zdroj hříchu, duši. Zlé nitro, zlou vůli. Nikdo neřekne: Chtěl jsem udělat něco zlého – i když chtěl.

Lidé obžalovali Boha, že je nespravedlivý, protože nědovedou obžalovat sami sebe. Lidé obžalovali soudce, že je nespravedlivý, ale přitom stále vyhlžejí spravedlnost. Proto jsou lidé tak chtiví katastrof. Proto lidé dychtí po zprávách o válkách a zemětřeseních, po konci světa. Ale nějak jim nedochází, že taková katastrofa by zničila i je. Lidé touží po vládě silné ruky, touží po tom, aby někdo udělal pořádek, aby zabavoval, zavíral a věšel. Ale nějakjim nedochází, že velmi snadno zabaví i jim, nebo je zavře či pověsí.

Nicméně, člověk chce spravedlnost, Bůh chce spravedlnost – a stalo se. Lidé obnivili Boha – a Bůh Syn přišel na svět. Všechen soud byl v jeho rukou a nechal odsoudit sám sebe. Jako prvorozený, nejstarší v rodině, podstoupil trest za všechny. Všichni souhlasí, že za hřích by měl člověk zapltit – a Kristus, pravý Bůh i pravý člověk zaplatil. A každý z nás ví, že za svůj hřích platit nechce, že by byl raději prohlášen za sparvedlivého – a Kristus ospravedlňuje každého, kdo v něj věří.

Jsme skrze něj přijati za Boží děti. Nikomu se nechce před lidmi přiznávat své chyby. Ale Otec, laskavý Otec, abychom to nějak lidsky přiblížili, říká „přiznej se a nic se ti nestane. Kristus, tvůj Pán a prvorozený bratr, už zaplatil“. Před Otcem, pro Kristovu zásluhu, člověk svou vinu doznat dovede. Dovede posoudit i sám sebe, potože už se nebojí trestu ani hanby. Dovede rozeznat Boží dobrou a svůj hřích.

Bůh chce spraedlnost i zcáhranu člověka, člověk chce spravedlnost i svou záchranu – a stalo se. Bez našeho přispění – ale komu to vadí, kdo v Krista věřit nehce, tomu zbývá zase jen soud nad celým světem i nad ním samým.

„On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, ABYCHOM my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy.“ A tak k Bohu není co přidat, ani od něj ubrat. Nebeský Otec dal člověku vše dobré už na počátku, řekl mu i kam vede hříhc – a vše se stalo. Když nás ve svém Synu zachraňuje, není to nějaké přiznání chyby, nějaká oprava z Boží strany – zachraňuje nás pro NAŠE chyby a hříchy, to MY to potřebujeme – Syn Boží jistě kříž nepotřeboval. K Bohu není co přidat ani co od něj ubrat. Proto ho chceme oslavovat a chceme s ním být. Ale i Bůh sám chce být oslavován – protože je jediný bez chyb, protože on jediný má na slávu skutečný nárok. A tak, i když se vlastně vše dobré a podstatné děje jen z Boží, nikoliv lidské vůle, přece sám Bůh nás zve, abychom byli součástí toho všeho, souástí Boha samého.

Když nás volá k dobrému jednání, působí je v nás svým slovem – a přece jsme to my, kdo jedná. Když nás v Kristu zachraňuje, je to Kristus kdo zemřel a vstal z mrtvých – a přece se jeho zásluha počítá nám. A tak, skrze Ducha svatého dostáváme porozumění toho všeho, dostáváme chuť dobře jednat a máme z dobrého jednání radost, naplňuje nás touha Bohu zpívat a jeho chválit – a člověk to chce, a Bůh tochce – a právě teď, v tento den, v tuto hodinu se to děje.

A tak tajemství sv. Trojice proniknou nelze; ale kdo Boha Otce, Syna i Ducha svatého vyznává a podle svého vyznání i jedná, ten je součástí toho všeho, součástí lásky, která byla jž před založením světa.

Modlitba po kázání: Sláva Tobě, Otče, Synu i Duchu svatý, tobě, jenž jsi ve třech jeden, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, navěky. Amen
158
Ohlášení: 
411
Přímluvná modlitba: Hospodine zástupů, v důvěře se na tebe obracíme. Prosíme, zachovej pokoj v církvi, v našich rodinách i v naší zemi. Zachovej nám své požehnání, prosíme Tě o tvé dary duchovní, o vše, co prospívá duši a vysvbozuje od ďábla i o dary časné, které působí radost tělu, takže Tě celý člověk oslavuje. Voláme k Tobě o spravedlnost. Dej, ať spatříme již v tomto čase odměnu pro spravedlivé i potrestání hříchu. Dej, ať všem, kteří pracují, je dána spravedlivá mzda. Ať ti, kdo upřímně pracovat chtějí, právi naleznou. Ať ti, kterří trpí nouzi, naleznou blahosklonná srdce. Požehnej všem, kteří pmatují na tvou církev, dej, ať ti, kdo přicházejí do tvých shromáždění nejsou nikdy sami, rozmnož bohatství těch, kteří dovedou dávat, pomáhej jejich životech všem, kdo v tvé církvi slouží. Na Tebe se, Pane, obracíme v tichých modlitbách, dej, ať si vžviotě víme rady … Voláme k tobě, poz způsobu Pána Ježíše Krista: Otče náš…
Poslání: Přísloví 13, 9–14
Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen
489