Introitus: Žalm 89, 47–53
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 12. neděle po Trojici.
67
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, stojíme před Tebou, před trůnem Tvé moci. Ty kraluješ uprostřed kruhu svých služebníků, nesčetných andělů i všech spravedlivých od založení světa. Uznáváme tvou moc a sílu, uznáváme i svou nepatrnost před Tebou. Vyznáváme i své viny. Tvůj Syn však přišel mezi nás a stal se jedním z nás. Trpěl spolu s námi a pro nás a místo nás. Pro jeho zásluhu a velkou spravedlnost Tě prosíme, přijmi i nás. Vysvoboď nás z každého sevření, dej nám lehko na duši a teplo u srdce, dej nám do očí světlo. Dej, ať se můžeme připojit k písni Tvého služebníka Mojžíše a písni Beránkově: Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Amen
1. čtení: Jan 21, 20–25
152
2. čtení: Exodus 10

Abys mohl vypravovat svým synům i vnukům. Skutečně si pamatujeme, tisíce let po tom, deset ran egyptských. Ten výraz znají i vzdělanější pohané. Ale hádám, že málokdo by deset ran bez větších obtíží vyjmenoval. Jak totiž sami zakoušíte v posledních nedělích, vyprávění o ranách je dosti dlouhé. Dost únavné číst ho celé v kuse, protože se vše desetkrát opakuje, skoro s žádnou proměnou.

A ještě se dozvídáme, že se vše protahuje vlastně uměle. „Já jsem totiž učinil jeho srdce i srdce jeho služebníků neoblomné“, říká sám Hospodin. Já jsem způsobil, že to pořád nekončí, že musí přijít další a další rána.

A to sice proto, „abych mohl uprostřed nich provést tato svá znamení“. Nestačí jedno znamení, musí jich být nadbytek. Tolik znamení, tolik katastrof za sebou, že už se to nijak nepodobá tomu, jak to na světě chodí. Tolik katastrof najednou, že už to vlastně ani nejde poutavě vyprávět.

Vidět katastrofu, to lidi téměř neodolatelně přitahuje. Když jsou povodně, kouká na televizi každý. V katastrofě se setkáváme s mocí, větší než je člověk. Než je celá lidská společnost, i nad jej síly jsou velké vichřice a povodně. V katastrofě se setkáváme s něčím větším než běžný běh života, příroda, než běžný běh událostí. Ale jedna katastrofa na příběh stačí.

Vypráví se pak, jak se nejdřív nedělo nic, pak se objevily první varovné známky, pak se živly rozběsnily, pak ustoupily. Takové a takové byly škody, život se vrátil do normálu. Prst Boží se ukázal – ale zase zmizel. Viděli jsme, že je něco většího, než člověk – dobré, ale každý den to vidět nemusíme.

Ale tady jde rána za ranou. Dobytek, který vydržel mor, potloukly kroupy. Obilí a plody, které nezničily kroupy, teď dorazí kobylky. Jaksi, ničení zažíná být „na čisto“. Dobře to poznáváme, když patolízalští faraonovi rádci najednou nemůžou jinak než v děsu shodit svou mnohaletou pochlebnickou masku a říci: Copak jsi doteď nepoznal, že hrozí Egyptu zánik? Tohle je na čisto, tohle neskončí, dokud nebude po nás po všech.

To všechno se děje, aby bylo poznat: Já Hospodin jsem tady. Nepřišel jsem se jen na chvíli ukázat. Jsem tu, abych zůstal se svým lidem. Už se od něj nehnu. Moje vůle se bude plnit. Jsem tu – a mých ran je tolik, že už to není zábavné vyprávět. Co se děje, je váš konec, váš zánik, už nebudete.

Otázka, kterou kladou rány egyptské, zní: Proč by měl vlastně být na světě člověk? Proč by mělo být jakékoliv stvoření? Po pravdě řečeno, bratři a sestry, co jsem já, co je kdokoliv z vás, aby musel nutně být? Není v Bohu už všechna dokonalost, všechna krása, všechna moudrost a každá odpověď? Není, a to je nejdůležitější, v Bohu už i všechna láska?! – Láska Otce k Synu a Syna k Otci, v Duchu svatém? Dá se láska kohokoliv z nás srovnat s láskou, kterou má Kristus ke svému Otci a Otec ke svému Synu, Kristu? Nedá.

Máme však každý den prožívat takovou závrať? Je pro nás snesitelné každý den žít s pocitem „Bůh je všechno, já jsem nic?“ Vždyť každý z nás, ať jakkoliv upřímně uznává Boží velikost a vlastní nepatrnost, přece každý z nás chce mít to své, chce mít něco sám o sobě. Každý z nás má sám na sobě něco rád – kdo myslí, že nemá, ten sám sebe klame. Každý z nás má radost z nějakého dobrého skutku, který udělal. Každý z nás má svůj vkus, některé knihy, filmy, květiny, auta, krajiny, hrady, písně – kdo ví co všechno považuje za krásné, tak krásné, že chce, aby si toho i ostatní všimli, že o tom mluví. Chceme mít něco o sobě. A i Bůh ovšem chtěl, aby člověk měl něco svého na světě. Při stvoření mu přece ukázal všechny tvory, aby je sám pojmenoval. Postavil ho do té zahrady, kterou pro něj vysadil.

Takže, není to záležitost na každý den, poznávat nicotu člověka a velikost Boží. Bůh člověka stvořit nemusel a nic by mu to nebralo na velikosti ani dobrotě, kdyby nic nestvořil. Ani lásky by neměl méně, neboť je ve třech jeden. Ale Bůh chtěl. Milost se tomu říká, z milosti stvořil svět. Proto poznávat, že Bůh je vše a stvoření nic, to není věc, kterou bychom měli dělat každý den. To stačí vědět jednou. Jednou to bohatě stačí, i z Božího pohledu.

A takové poznání přichází právě nyní, s deseti ranami Egyptskými. Dopadají na faraona a jeho služebníky, kteří říkají: „To tak! Myslíte si, že Hospodin bude s vámi, když vás propustím s dětmi? To jste si zamanuli špatnou věc. Kdepak! Vy muži si jděte a služte Hospodinu, když o to tak stojíte.“ Že je to povědomé?! V minulých těžkých dobách mohlo člověka zvěstování evangelia dětem mimo úzce vymezený prostor církve vést do vězení. A ač se doba podstatně zlepšila, stále žijeme v padlém světě. Mysl lidí i dnes ovládá ta samá myšlenka: „Ať si tedy do těch kostelů chodí dospělí, když o to tak stojí. Ale dětem ať to nikdo nevnucuje.“ Když přijde řeč na náboženskou výchovu dětí, až člověka zarazí, že běžní lidé používají skoro tu samou větu jako farao. Vlastně i lidi, kteří nejsou vyloženě proti křesťanství, které třeba i trochu zajímá, přímo děsí myšlenka, že by se víře měli učit děti. Skutečně, říkají něco jako: To se přece nemůže Bohu líbit, když se děti učí modlit, když se učí o bibli, když chodí do kostela.

Co svět světem stojí, tahle myšlenka vládne: Ať je víra jenom něco jako zájmový kroužek. Ať je víra jenom jako takový astronomický kroužek, kde sledujeme Boha jako kometu na nebesích, která se na krátko objeví a ovšem pak zase na dlouho zmizí. Nechte si to v sobě. S nikým o tom nemluvte, ani v rodině, nikoho o tom nepřesvědčujte. Pak vás necháme mezi sebou žít. Pak vás možná necháme i sloužit Hospodinu, ale jen dospělé. Někam stranou si na to zajděte. Tak mluví svět a ďábel.

Ale Bůh je král, „Dieu Le Roi“ – jak stálo i na vlajkách odpůrců francouzské revoluce, prvního moderního pokusu vytlačit Boha někam do soukromí. Bůh je král a církev je jeho království. Církev je obec: Půjdeme se svou mládeží i se starci, půjdeme se svými syny i dcerami, se svým bravem i skotem, neboť máme slavnost Hospodinovu, vyhlašuje Mojžíš.

A tak na jednu stranu, není třeba, aby byl člověk stále vystaven Boží přítomnosti a velikosti, jako tomu bylo v těch deseti ranách. I těch deset egyptských ran je jenom zlomkem Boží moci a velikosti. A už tak je Egypt téměř zničen. Ty rány přišly tehdy, aby se pak o nich později pořád vyprávělo. Jednou to stačilo.

Na druhou stranu, Boží jméno, vyprávění o jeho moci, má být stále přítomno mezi lidmi. „ty abys mohl vypravovat svým synům i vnukům o tom, co jsem v Egyptě dokázal, i o znameních, která jsem mezi nimi udělal, ať víte, že já jsem Hospodin.“

Když se na Boha myslí v modlitbě i v jednání, když se jeho lid schází ke slyšení slova, svátostem a modlitbě, není nutné, aby se děly věci mimo běžný běh světa, na který je člověk uzpůsoben. Aby člověk prožíval kdovíjak zvláštní duševní stavy. Protože všechno, co vybočuje z obvyklého běhu světa, vše, čím Bůh sám sebe připomíná pro malou víru a nevěru lidí, budí v člověku děs, jak to Písmo vždy ukazuje. Je to otřes, který má následky, ze kterého se člověk dlouho vzpamatovává.

Vždyť i jen to, že člověk uvěří, v mládí a v dospělosti, ho na čas rozhodí. Na čas se chová dosti nerozumě, obrací všechny na víru tak, že spíše odrazuje, zastává na čas extrémní názory. Je lépe, když víra roste ve společenství. Když v ní člověk vyrůstá a nebo když ho na počátku jeho víry někdo vede, když ho lidé podpírají. Je lepší, když je moc Boží mezi lidmi, v církvi a rodině, než když musí na lidi z nenadála spadnout z nebe.

Tím bychom mohli skončit: Je lepší, když je moc Boží mezi lidmi, v církvi a rodině, než když musí na lidi z nenadála spadnout z nebe. A je tu přeci jen ještě malý dovětek: Když už farao chce Izrael pustit i s dětmi a starci, dá si ještě jednu podmínku: „Zanechte tu jenom svůj brav a skot.“ Mojžíš odpovídá: „Půjdou s námi i naše stáda — My ještě nevíme, čím budeme Hospodinu sloužit, dokud tam nepřijdeme.“

Víře nejde dopředu uložit prostě žádnou podmínku: Služte Hospodinu, ale nesmíte na to mít majetek. Služte Hospodinu, ale nesmíte mít vlastní školy. Služte Hospodinu, ale nesmíte mít vlastní nemocnice. Služte Hospodinu, ale do práce si nesmíte vzít křížek na krk. Služte Hospodinu, ale nesmíte kritizovat jiná náboženství.

Ne, takové nabídky církev dostává a spíš jsou jí vnuceny už po celá staletí. „My ještě nevíme, čím budeme Hospodinu sloužit“, je naše odpověď. Nemůžeme být spokojení, pokud nám někdo vykáže jen nějaké vymezené místo. Takové dohody neuzavíráme. Bůh má nárok na naše děti, na naše statky a na naše jednání kdekoliv. Soli Deo gloria – Samému Bohu sláva! Amen

Modlitba po kázání: 
157
Ohlášení: Chomutov 2. září od 14 hodin.
477
Přímluvná modlitba: Ty máš slova života věčného, Pane, za kým bychom šli. V Tebe věříme, pomoz naší nedověře. K tobě se modlíme, Pane, vyslyš nás. Modlíme se za všechny své bratry a sestry, kterým docházejí síly a už nevědí, jak dál. Dej jim, Pane, napít z pramene života, osvěž je, dej jim odpočinout. Ať tví věrní nabudou nové síly a vzdávají Ti chválu. Prosíme i za každého mimo tvůj lid, kdo hledá sílu vytrvat v dobrém rozhodnutí. Prosíme i za ty, kdo mají sil nadbytek a plýtvají silami v marnostech. Dej, Pane, ať spatříme ve světě více pokory a rozumnosti. Dej, ať je Tvé slovo slyšet mezi lidmi, v plné hloubce a důstojnosti. Prosíme za ty, kdo dělají hanbu tvému jménu a tvé církvi, aby došli poznání. Zachovej nám, Pane, pokoj v našich časech, dej, ať si jej dovedeme vážit a využít času, který jsi nám na zemi dal. (tiché modlitby) Otče náš…
Poslání: Římanům 5, 17–19
Požehnání: Bůh ze tvých svatyň vzbuzuje bázeň, Bůh Izraele. On dává moc a udatnost lidu. Požehnej vás Všemohoucí…
244, 1–2