Introitus: Žalm 72, 1–14
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce — jemu sláva i moc navěky. Amen. Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 15. neděle po hodu sv. Trojice.
72
Vstupní modlitba: Hospodine, náš králi, Tebe se nic nedotkne, není v Tobě temnota, Tebe nic nesvede ke zlému. V Tobě jen světlo a dobrota; tvůj Syn přišel mezi nás hříšné, trpěl hladem a žízní na poušti, byl pokoušen, byl obtížen starostmi trpících, trpěl urážky, pronásledování, zradu, nespravedlnost, ponížení i bolest a přece se nedal pohnout ke zlému. Nás udolává mnohá slabost, ale i vlastní zlá vůle a chtění. Děkujeme Ti, že se nás Tvůj Syn zastal, spravedlivý nespravedlivých. Děkujeme Ti, že jsi s námi dnes ve Svém svatém Duchu, i když je v nás ještě mnoho slabosti a tmy. Odpusť nám, Pane, naše viny a nauč nás odpuštění. Sláva Tobě, jenž jsi nás stvořil, jež nás udržuješ při životě a jenž nám dáš i povstat! Amen
1. čtení: Lukáš 15, 11–32
371
2. čtení: Exodus 11

Prvorozený. Něco to určitě znamená, ale není jednoduché říci, co. Prvorozený Kain je první vrah, závidí svému bratru přízeň – konec konců, s tím se trochu zápasí podnes, když se v rodině narodí druhé dítě. Šém je zase spravedlivý, ve kterém má otec zastání. Druhorozený Jákob prvorozenství ukradne, ale už mu zůstane. Jeho prvorozený Rúben se jediný snaží zachránit Josefa. A v podobenství o marnotratném synu doma zůstává a o otce pečuje ten prvorozený.

Skoro nám ten krátký výčet biblických postav dává jistou představu, co od koho čekat. Prvorozený je trochu jedináček, i když má sourozence. Mohlo by nás být méně, třeba jen já, něco ho trochu ponouká. Zároveň bývá odpovědnější, jako Rúben, když jde o Josefa. Bývá vážnější – jako Šém, který nesnesl, aby někdo zesměšňoval otce; pomalejší – a mrzutější, jako starší bratr z podobenství.

Mladší děti bývají podnikavější a společenštější – jako Josef, který udělal kariéru v Egyptě, jako David, který ještě jako mladíček zabil soubojového zápasníka – a vůbec.

A proto prvorozený zdědí grunt a mladšího pošleme do světa na zkušenou. S tím se nějak počítá. To je právě to – počítá se s tím, že prvorozený bude ten spolehlivý, druhorozený možná ten do světa. Bývá to tak opravdu? To se nedá moc změřit. Věda tu jednou říká, že to tak je. Podruhé, že to tak vůbec není – nejspíš proto, že duše se měřit nedá a věda o duši žádná věda není. Musíme se spokojit s tím, že to tak někdy je. Někdy je starší bratr jako Rúben a mladší jako Josef a lidé se za staletí naučili být na to připraveni.

A tak v poslední ráně, vybití egyptských prvorozených, také jde více o to, co se od prvorozených čeká. Možná je opravdu, když uplyne pár let, už úplně jedno, kdo se narodil první a kdo druhý třetí. Nakonec, každou duši stvořil Bůh. Nejde o prvorozené samotné, nejde o to, jak se kdo z nás cítí jako první nebo třeba čtvrté dítě v řadě. Jde o to, co druzí čekají.

A tak mám za to, že smrt egyptských prvorozených má vyšší duchovní význam, který se týká života každého člověka, bez rozdílu.

Co se dá o očekávání od prvního dítěte říci s jistotou, je: Vždycky je to očekávání naivní, nezkušené. Rodiče u prvního dítěte ještě nevědí, co jde a co nejde. Jaksi, ještě si to na něm zkoušejí. Jak říkají matky: Prvnímu dítěti se dudlík vyvařuje, u druhého se jen otře, u třetího dítěte uvítáme, když nám dudlík podá chytrý pes. O další děti už se pečuje méně úzkostně – ale také s větší pohodou. Co je lepší? Tak otázka nestojí. Jde jen a pouze o tu naivitu, nezkušenost – o ideály, vzdušné zámky – o dobrodružství. O dobrodružství, které je, s dobrým i zlým, spojeno se vším, co je poprvé.

To Hospodin Egyptu bere. Bere mu generaci, o které se ještě nedá říci jaká bude, na co přijde, kterým směrem se vydá, jak to povede. Teď už mu zbývá jen druhá generace, která bude vyrůstat dost možná ve stínu té ztracené. V Egyptě zbude jen generace, ve které každý bude vyrůstat s tím, že tu byl nějaký starší bratr, zkušenější, který první chodil, první mluvil, první se všechno naučil – ale už není. A můžeme jen hádat, co by všechno dokázal nebo nedokázal. Vyroste generace, které si nejspíš budou o něco méně všímat, protože se pořád bude trochu myslet na ty, kteří již odešli, kteří již nejsou. Hospodin vzal sny, nezkušenost, dobrodružství Egypta k sobě. Ta generace nebude ani dobrá, ani zlá – už je u Boha.

Druhorození zůstali. Rodiče, kteří mají rozumné srdce, je budou mít rádi stejně. Ti, jejichž srdce je pošetilé, by bývali byli zklamáni i z těch prvorozených, kdyby jich bylo. Nejde o to, že něčeho teď bude méně. Jde o to, že to bude podruhé.

Dnes jsme četli, „ať si vyžádá každý muž od svého souseda a každá žena od své sousedky stříbrné a zlaté šperky. A Hospodin zjednal lidu v očích Egypťanů přízeň.“. Slyšeli jsme to už dnes, ale Izraelci tak učinili až po té noci, kdy zemřeli prvorození. Možná nás překvapí ochota, přízeň Egypťanů k Izraeli. Egypťané však nepotřebují ozdoby. Z jejich života se ztratil ten slavnostní pocit, že je něco poprvé. Nezmizela naděje, protože nezemřely všechny děti v Egyptě, nezmizela láska. Ale víra v budoucnost je pryč, ta chuť pokračovat dál. Ten slavnostní pocit, pro který se člověk i zdobí, ten je pryč. Je a není. Víra v budoucnost zůstává v Izraeli, který je celý Boží prvorozený. Izraelci odcházejí a Egypťané se za nimi dívají se steskem – protože v Izraeli pořád trvá to „poprvé“, to dobrodružství se vším dobrým i zlým. Duše Egypťanů se dívají za Izraelem ne s nenávistí, ale se zálibnou lítostí: Asi s takovou, s jako se díváme na fotografii z lepších časů nebo třeba z dob, kdy nám to slušelo.

A jako se Egypt dívá za Izraelem, podobně se musel cítit i marnotratný syn z dnešního podobenství, když po letech znovu viděl otcovský dům. Tam mu kyne naděje, Otcova láska nezemřela. Ale něco nenávratně zničil, už to nebude, jak to bývalo.

Důležitější než trest pro Egypt je však v dnešním příběhu vykoupení Izraele. Beránek, ten obětovaný, jeho krev je zachránila od noci zhouby, od toho, co je nevratné. Izrael je Boží prvorozený a prvorození z Izraele náležejí Hospodinu.

Poslední část kázání patří morálnímu smyslu tohoto příběhu: Nebuďme jako marnotratný syn, který musel všechno zkusit. Byla pro něj naděje, byl přijat zpět – ale za ty ztráty to nestálo. Nebuďme jako Egypt, který musí desetkrát odepřít Bohu, desetkrát zrušit dané slovo, aby se pak nakonec smířil s Izraelem, s lidem Božím a obětoval skrz ně Bohu své ozdoby.

Važme si toho, co je v našich životech pořád ještě poprvé, třeba i ve stáří. Totiž, važme si těch pár dobrých věcí, které jsme vždy dělali. Dvou tří zásad, které jsme alespoň nikdy neporušili. Velmi cenné je v našich životech vše, z čeho ještě nebyl setřen pel. Říká se dětem, že nemají sahat motýlům na křídla, aby z nich nesetřeli prášek, bez kterého motýli nemohou létat. Je dobré mít něco, co člověk nikdy neudělal, alespoň v něčem si zachovat nevinnost. Vytrvejme v dobrém, to je poselství dnešního příběhu. Hříchů máme každý dost a nemusíme zhřešit ještě ve všem ostatním, co jsme ještě nestihli. Opravdu, nemusí člověk zkusit vše zlé, co je na světě, každé přikázání porušit, aby se něco dozvěděl. Dozví se jen, že to byla pěkná hloupost. A tak, v čem jsme ještě neselhali, tak v tom neselhávejme ani do budoucna.

A co víc, jako prvorozené v Izraeli zachránila krev obětovaného beránka, tak i nás krev pravého Beránka Božího, Krista Pána, skrz křest umyla od toho, co jsme zkazili. Jeho krev pijeme a jeho tělem se sytíme při svaté Večeři a tak jsme ujišťováni, že i v tom, co jsme opravdu zničili a zkazili můžeme začít, jako by to bylo na novo, protože stará vina je odpuštěna – i když je těžké si to představit a tomu uvěřit.

Modlitba po kázání: Milostivý Otče, posilni naši chabou víru, narovnej, co je pokřiveno a postav nás na cestu spravedlnosti. Amen
391
Ohlášení: 
408
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, Ty jsi za nás zápasil na poušti, snášel si všechny těžkosti a obstál jsi. Prosíme Tě dnes především za děti, aby rostly v dobrém, abys od nich zaháněl ďábla v každém čase, aby se jim dostávalo duchovní potravy. Prosíme Tě za všechny rodiče, v jejich únavě, ve všech starostech o živobytí. Prosíme zvláště za ty, kteří jsou na vše sami, bez tvého protějšku. Ty sám jim buď zastáncem a učitelem, nazvi je, Pane, svými přáteli. Prosíme Tě za svornost mezi manželi, ať jsou dětem odrazem tvé lásky, kterou máš k církvi, své nevěstě. Dej, ať najdou pravou míru laskavosti i přísnosti. Prosíme za mladé lidi, aby i bez zkušenosti rozeznali, co je správné – vždyť v Tobě je všechna moudrost, Ty jsi sestoupil z nebe a v nebi usedl po pravici svého Otce. Dej, Pane, vyrůst novému pokolení, které Tě bude následovat, lépe, než my. Prosíme Tě za všechny staré, kteří Ti zachovali věrnost, abys jim dal ještě dlouhý věk ve zdraví, aby mohli svědčit o Tvé věrnosti a Tvých divech všem, kteří přijdou. Smiluj se, Pane, nad svou církví, vykup jí ze všech zmatků, každý blud ať zažene světlo Tvé pravdy. Voláme k Otci, jak jsi nás naučil: Otče náš…
Poslání: Ozeáš 11, 7–11
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.
417, 1.6–7