Introitus: Žalm 111
Pozdrav: 
111
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, ty přebýváš v nepřístupném světle, nebesa nebes tě nepojmou a svět tě nikdy nespatřil. Proto ti v pokoře děkujeme, že jsi se nám zjevil ve svém Synu, Kristu Ježíši, Pánu. Kdo jej vidí, tebe vidí, jak vyznáváme. Pravý Bůh z pravého Boha, přišel k nám jako člověk. My, Pane, neznáme svůj život. Nevíme, jak dlouhý bude, nevíme, co nám ještě přinese, nevíme ani, co máme dělat a co je správné. Tvůj Syn nečinil nic, než co viděl u tebe. A my se mu přece vzpíráme, tebe samého bychom chtěli poučovat, ač nic nevíme. Odpust nám, Pane, naši troufalost. Každé slovo o čin, kterým jsme uráželi tvé jméno; každý rychlý soud nad člověkem, kterým jsme se stavěli na tvé místo. Všechnu lhostejnost i zoufalství, ve kterém jsme zapomněli, že ty jsi vládcem světa skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh navěky. Amen
1. čtení: Jan 6, 34–40
440
2. čtení: Exodus 12, 1–17

Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. Kéž by i na nás sestoupila nesmlouvavá, osvobodivá síla těchto slov. Neslyšíme tu, co ve svém životě obvykle slýcháme: „Tak co, necháš toho už?“ To nám říkají druzí na naše nectnosti a zlozvyky. Na věci, které už dlouho leží mezi námi a jimi. Na různé chyby, otravné nebo přímko zlé činy, které se pořád vracejí. V malém nebo ve velkém, v každém životě je nějaká otravná, únavná věc, která se víceméně pravidelně vrací. Hloupé nápady, nesmyslné plány, záchvaty vzteku, opilství, zbytečná podezírání, spory o maličkosti, utrácení za hlouposti, zbytečná starání a přehnané strachy. Věci, kterým už se ani neříká jménem, které se vracejí jako nevítaní ale důvěrní hosté. Člověk si řekne: Běda, už je TO zase tady.

„Necháš toho už?“ Ale otázka je zbytečná. Každá odpověď je špatná. „Dej mi pokoj, ještě naposledy, budu se snažit, tentokrát to bylo naposledy.“ Otázka nic nenapraví. I když se nad ní člověk zamyslí, i když si řekne „ano, měl bych se změnit“ vynoří se hned nová otázka: „Kdy už začneš?“ A když člověk s nápravou opravdu začne, říká si zase: „Už jsem napravený dost dlouho, abych tomu sám mohl věřit?“ A když selže, zase si řekne: „Začal jsem s nápravou vůbec, myslel jsem to vůbec vážně?“

Jako vratká opora přicházejí na pomoc člověku alespoň hodiny a kalendář. Když má štěstí a zem je obstojně zpravována, nemusí se alespoň ptát: Přijede už autobus? Dostanu už své peníze za měsíc práce, svůj důchod? Když se nedočká, může svůj nárok předložit alespoň soudu a opět, když má štěstí, svého nároku se domůže. Ale to jsou jen autobusy, peníze, odvedená práce, dodávky zboží — samé mrtvé věci. S lidmi to tak snadno nejde. Protože ovšem ve většině lidí ještě nevyhasla alespoň ochablá touha být laskavý a spravedlivý a tak se podobat Bohu, potřebují lidé i sami pro sebe nějaký začátek všech měsíců. Čas, na který by se mohli odvolat a říci: „Tak od teď, od nového roku už jistě to a to napravím.“ Jenomže sám sebe člověk k soudu nedá. A tak je už velmi dobře ozkoušeno, že novoroční předsevzetí prostě nefungují.

Bůh dává spásu, naději, jedinou účinnou pomoc. Bůh se totiž neptá Mojžíše a Izraele: „Tak přestanete už otročit faraonovi? Kdy si tak zhruba představujete, že byste vyšli z Egypta a od kdy tak, až si dáte věci do pořádku, mi začnete sloužit.“ Bůh se neptá, říká: Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. To je to, co potřebujeme slyšet: Chtěl jsi skončit? Tedy nyní končíš. Chtěl jsi začít? Tedy teď začínáš. Není to jednání panovačné, despotické, diktátorské? A třebas ano. Jenže co bylo předtím? Na člověka stále ze všech stran dorážely otázky „Kdy už skončíš?“ „Kdy už začneš.“ Až k zhnusení a vyčerpání si dával předsevzetí a nepomohlo to. Toto je tedy ona očekávaná pomoc: Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Dokonáno jest.

Staré končí a nové začíná hodem Beránka. Všechen Izrael spojuje tělo Beránkovo. Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. Vy víte, bratři a sestry, kdo je ten Beránek, ten Obětovaný. Je to Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. A tělo Beránkovo je prostě tělo Beránkovo, tělo Kristovo; tato večeře je Večeře Páně.

Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. Tedy, kolik lidí bude u stolu neurčují sami lidé, ale beránek. Nepořizuje se jen půl beránka pro malou rodinu. Beránek musí být u stolu celý. A rodina si musí nějak poradit, aby na něj stačila. Také církev může být celá jako jedna rodina. Všichni se mohou ve sboru od mala znát, spolu vyrůstat, spolu procházet všemi těžkostmi. Ale musí stačit na beránka. To je pěkné, ale není to to hlavní. Hlavní je, aby byl u stolu celý beránek. A tak úplně stejnou církev mohou tvořit lidé, kteří se ještě včera neznali.

Židé mohli alespoň nahrubo odhadnout, pro kolik lidí asi takový beránek bude. A stejně museli raději přibrat více lidí, než méně, protože nic nesmělo zbýt do rána. Náš Beránek je Kristus, vládce všeho světa, kterého svět nemůže pojmout. Proto zveme k jeho hostině všechny své sousedy a známé. Nevybíráme si lidi podle toho, zda jsou nám milí. U beránkovy večeře nikdo nerozhoduje: Toho bych tu rád viděl, toho ne.

A zároveň ovšem přišel Kristus v těle. Velmi hrubě řečeno, asi neměl více jak dva metry na výšku, byl vždy jen na jednom místě, v jednom těle ukřižován, v jednom těle vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Nepotkal každého, neprošel celý svět, byl mezi svými, byl omezen na rozměry člověka. Tato hostina něco jako vyvařování polévky pro chudé. Je to uzavřená společnost u stolu. Později o třicet veršů níže čteme, že beránka nemohli jíst neobřezaní.

A tak ani společenství stolu Kristova nezáleží vůbec na lidech — kdo je nám od přirozenosti milý a kdo ne. Pro jistotu je třeba přibrat všechny kolem. Zároveň není naším úkolem nacpat do kostela všechny lidi na světě. Jednoduchým pravidlem by se dalo říci: Křesťan by neměl nikdy říci: Je nás málo. Měl by zvát ke Kristu všechny své sousedy a známé; a měl by je zvát tak, jak se zve na hostinu. K účasti na hostině přece nikdo nepřesvědčuje vemlouvavě a úpěnlivě: Účastnit se hostiny je velká čest, to se nevnucuje. Zveme všechny blízké. Ti, kdo přišli, měli přijít. Proto je nás dost. I zde, na tomto místě.

Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet.

Beránek v kterém je nový začátek všech věcí, je výtečný. Roční samec bez vady, takový kus je ve stádu vzácností, je to to nejlepší z celého stáda, jak by každý chovatel potvrdil. A hned na to: Může být z ovcí nebo z koz. Při tom všem je to obyčejný beránek, jaký se najde i ve stádu koz. Tak i Kristus je prvotinou všeho stvoření, nejvýtečnější ze všech. A přitom se zrodil v zasuté zemi uprostřed bezvýznamného národa. Pokud my následujeme Krista, vítězného Beránka, máme být také takoví: Bez ohledu na místo, na stádo, ve kterém žijeme, výteční a bez vady. Velikost nedělá místo, povolání, postavení, ve kterém člověk je, ale zda-li je na tom místě, v tom povolání, bez vady. Bez vady není sice nikdo, ale tu je alespoň před námi cíl, za kterým můžeme jít.

Beránek zůstává s rodinou víry čtyři dny. Představme si každý, co pro nás, docela prostě, znamenají čtyři dny. Není to málo a není to zas hodně. Čtyři dny jsou dobrý čas na výlet nebo na dovolenou. Člověk zažije dost a přitom ještě na konci lituje, že už vše končí. Tak také Kristus žil na zemi dost dlouho, aby z jeho života pramenil náš život. A přitom musíme litovat, že zde nebyl déle; přeci jen trochu litujeme, že nám zde nestojí viditelně tváří v tvář. Byl na světě dost dlouho, abychom od něj dostali vše; ne tak dlouho, že bychom si za ním přece nestýskali, dokud nepřijde.

Beránka zabilo celé shromáždění izraelské pospolitosti. To my jsme Izrael, a ač Krista milujeme, jsme také mi těmi, kteří ho zabili, protože Kristu zemřel za hříchy lidí a my jsme hříšní. A každým svým hříchem jsme jej také my přibili na kříž. A přitom: Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst. Ti samí, kteří beránka zabili, jsou chráněni jeho krví. Jen tak si jí potřou dveře, dají si jí do vývěsního štítu. Ano, bratři a sestry, jednoduchost naší spásy je až strašná. To my jsme ti, kvůli kterým byl zabit beránek. Kvůli Izraeli umírá beránek, ne kvůli Egyptu. Bůh nevydal svého syna na smrt, protože hřeší ti, na kterých zůstává jeho hněv a kteří jsou mu cizí. Beránek zemřel jen proto, že hřeší i ti, nad kterými se Bůh smiloval, které chce ušetřit a přijmout. Ale nebýt Beránkovy krve, vůbec by nás nepoznal, až přijde potrestat zemi, nijak se nelišíme.

Závěrem pohleďme, jak beránkova hostina, kol které se vše točí, vlastně vypadá: Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. Nebudete z něho jíst nic syrového ani vařeného ve vodě, nýbrž jen upečené na ohni s hlavou i s nohama a vnitřnostmi. Nic z něho nenecháte do rána. Co z něho zůstane do rána, spálíte ohněm. Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka.

Boží pokrm života si nikdo nechystá podle své vlastní chuti. Nemůžeme si navařit vlastní náboženství, marné je hledat nějakou syrovou, původní podobu víry. Víra vzniká v ohni! Ale buďme přímí: Jak asi chutná beránek upečený i s hlavou a vnitřnostmi? Ten výtečný roční beránek bez vady je pro svůj hod dokonale zkažen. K tomu nekvašený chléb, suchý jako papír, bez chuti. A hořké byliny. Stojím před touto hostinou zaražen. Napadá mne, že pospolu snad to podivné maso, papírový chléb a hořká omáčka mohou dělat zajímavou chuť. Nemohl jsem se ale žádného z Židů zeptat. Nakonec, jistě by asi nemluvili o svém svatém hodu jako člověk mluví o nedělní svíčkové. Je to nařízení.

A v tom je klíč k našemu životu. Náš křesťanský úděl je především nařízení. Podivné nařízení a podivný úděl. Byl za nás obětován výtečný beránek. Naproti tomu náš život je pokažené chuti, zajídá se chutí mdlou a suchou, topí se v hořkosti. V té divné chuti našeho života, spojené se mdlou suchostí a hořkou omáčkou navrch může mít své kouzlo. Vy víte, že mnozí prožili pro Krista po lidsku zkažený, suchý a hořký život. A přece, když se jich zeptáme, by jej znovu nežili jinak. A každý z nás hledá ve svém životu s Bohem, pokaženým, mdlým a hořkým jisté kouzlo, jistou neopakovatelnou chuť. Můžeme ji najít, také nemusíme, nehledáme ji za každou cenu. Neboť v jitru druhého příchodu Pána Ježíše Krista bude vše staré spáleno ohněm. Ti prvorození, do kterých se vždy vkládá největší naděje — tedy naděje světa zahyne. Ale z domů označených krví vyjdeme my všichni bez úrazu k blaženosti zaslíbené země. Amen

Modlitba po kázání: 
168
Ohlášení: 
425, 1–5
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Židům 12, 1–12
Požehnání: Židům 13, 20n
425, 6