Introitus: Žalm 5, 2–7
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího … Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 22. neděle po sv. Trojici.
Vstupní modlitba: Panovníku Hospodine, náš nebeský Otče, ty věčné světlo, které osvěcuješ každého člověka, který přichází na svět, jen v tobě je život a dokonalá blaženost. Proto tě prosíme, sejmi z našich očí slepotu našich vin, ve kterých se ženeme k záhubě. Dej nám pohledět na laskavou tvář svého Syna. Kéž jeho svaté rány obměkčí naše tvrdá srdce, kéž Tvůj Duch promění naše kamenná srdce v srdce z masa. Přijď k nám nyní, Pane. Zahřej naše duše, zažeň mráz smrti a beznaděje. Všechny chmury a děsy ať se v tuto svatou hodinu dají na útěk před světlem tvé přítomnosti, skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Lukáš 17, 51–10
373
2. čtení: Exodus 13, 11–17

Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá. Jistě se zeptá! Protože opravdu, co si o tom má dítě myslet? Ovečce se narodí první beránek. Je to poprvé. Poprvé dítě vidí, jak malý tvoreček přichází na svět. Sněhově bílý, nedotčený, ještě neorvaný životem, ještě neohrabaný. Neohrabanost dětí a mláďat naplňuje člověka něžnou radostí. Přitom se moc neliší od neohrabanosti starých a nemocných. Jak se říká: Kůň je jen jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. Jenže v této neohrabanosti spočívá čerstvá naděje. Beránek chodí nemotorně a už tou nemotornou chůzí jeho nožky sílí, už v tu chvíli se v něm skrývá mocný beran. Ještě stěží hledá matčin struk, aby se nakrmil, ale toto mateřské mléko jako by se v něm měnilo v horkou beraní krev. Ještě je všechno možné.

A tohoto malého beránka tatínek vezme a kamsi odnese. Odnese ho knězi, krásnému na pohled v jeho bílém rouchu a turbanu. Ale také děsivému. Protože to jenom on smí vejít do tajemného stanu, kam přichází sám Bůh. Když on mluví, všichni ostatní, i děti, musí mlčet. Tomu tatínek malého beránka odnese a zpátky přijde bez něj. A to ještě počítáme s tím, že dítě nevidí na vlastní oči, co se s beránkem stane. Jestli to tak bylo však není jisté.

Co to znamená, ptá se syn. Takovým chvílím se říká ztráta nevinnosti. Doteď na nebi bylo sluníčko, na zemi travička, doma večeře a táta s mámou, kteří si vždy vědí rady. Venku se pásly ovečky, mezi nimi jehňátka. Když se nějaké zatoulalo, bečelo odkudsi z křoví, kde se našlo a neslo se zpět ke stádu; jak jen k němu utíkalo, když jste je zas postavili na zem. A náhle se jedno zrovna narozené naopak nese ze stáda pryč.

Bůh uložil Izraelcům povinnost objasnit svým dětem, že tohle všechno není jen tak. Že je to spíš div, že mohou svobodně pobývat u svých stád pod modrým nebem. Že jen díky obětovanému beránkovi prošli vodou z Egypta do svobody. Že normální by bylo, aby pod egyptským bičem plácali v denním vedru cihly pro jiné. Že pro sebe by ve vzteku a zoufalství pracovali až někdy po večerech. Včetně dětí, aby se to stihlo. Takhle nakonec vypadá daleko jasněji, že říci dětem, jak to také mohlo být, je vlastně povinnost.

Svět kolem nás naopak bere za svou povinnost dětem co nejdéle tajit, že hezký svět jejich dětství není samozřejmost. Těmto světským způsobům se často podřizuje i církev. Ba církve, které sami sebe prohlašují za nejhorlivější nejhorlivěji přejímají za svou tuto bláhovou snahu: Udržet děti v nevědomosti o pravé povaze světa. Jen ať děti vidí vše bezpečné a krásné. Vždyť jsou ještě nevinné.

Nedělejme však z dětí hlupáky. Dnešní přikázání máme ostatně shrnuto v moudrém úsloví: Hloupý není ten, kdo něco neví, ale kdo se nezeptá. A i děti mají důvod se ptát. Zlé jim totiž není tak úplně neznámé. Děti se nerozhodují automaticky pro dobré: Nejdříve zkouší, jak je dobro silné. Zkouší, co si mohou dovolit proti nařízení rodičů. Když zjistí, že mnoho, že dobro je slabé, raději se rozhodnou pro zlé. V rodičích, kteří jim nakonec dovolí vše, nemají žádnou jistotu, protože jistotu dává pevnost. Rozhodnou se tedy raději pro vlastní cesty. Ty si mohou prosadit samy, protože, jak zakusili, rodiče jim v tom nezabrání. Zvolí raději sami sebe, protože v sobě mají větší jistotu. Děti umí pokořit slabého mezi sebou, protože pak se cítí silnější a jistější. Děti si umí vymoci přízeň dospělých na úkor méně jistého dítěte. Děti zkrátka vědí o podstatě zla zrovna tolik, co my.

Jejich nevinnost je jenom v tom, že je většinou někdo chrání od působení zla ze světa. Sami vědí, jak dělat zlé věci, ale zlo od druhých v těch šťastnějších případech nezakusí. Neměly by se ale ptát, jak je to možné? Sám dělám zlé — proč to nenapadlo i někoho jiného? Jsou i jiní lidé. Musí uvažovat stejně jako já: Proč se mi tedy nic zlého nestalo? To by se děti měli zeptat. Tak by se měl ptát každý. Protože hloupý není ten, kdo neví, ale kdo se nezeptá. A z hloupých dětí vyrostou hloupí dospělí.

A tak se děti Izraele dozvědí: Co zlého napadá tebe, napadá i jiné. Zlé bys jistě chtěl potrestat, zahnat pryč. Sám si připadáš lepší. Co tedy teprv ten, který je opravdu lepší. Ten, ve kterém není temnoty, Svatý Izraelský, Hospodin zástupů? Neměl by on zlé potrestat?

Už naši první rodiče, Adam s Evou, zkoušeli, zda je dobro dost silné. Okusili proto ze stromu poznání dobrého i zlého. Pak by se vidělo. Tak ztratili svou nevinnost. Tak se z rajské zahrady ocitli ve světě, který nepatří Bohu, ale lidem. Z tohoto světa se zdá, že je Bůh v dálce, že je slabý. Proto se každý zkouší prosadit na vlastní pěst, každý doufá a věří v sebe. Některým to vydrží po celý život.

To je skutečné prokletí, když člověk v životě nepozná bolest a porážku. Pak si může říkat jen jediné: Svět je zde kvůli mě. Vždyť pro mne je krásný. Dělám si co chci a nic zlého se mi nestane. Proto jsem já sám smyslem všeho a musím dále pevně věřit v sebe. Dobro však nakonec je silnější. Který zlý člověk vydržel na věky? Uplyne šedesát, sedmdesát let a země si od takových lidí oddychne nadobro.

Proto budoucnost paří těm, kteří pláčou, kteří hladoví a žízní, chudým, jak řekl Kristus Pán v kázání na hoře. Protože takový člověk se musí ptát: Proč je svět kolem mne tak tvrdý? To však nestačí. Když si člověk odpoví, že se proti němu spikl prostě celý svět, zase vidí smysl všeho sám v sobě. Takový chudý měl jen méně štětí. Ale kdyby dostal šanci, na nic by se neptal, jednal by jen sám pro sebe. Po mnohých převratech, kdy se k moci dostali chudí, ukázali se jako ještě větší sobci než bývalí bohatí a mocní.

Proč je svět kolem mne takový krutý? Nač by si člověk měl sám sobě odpovídat, když je tu hlas Písem. A ten v dnešním přikázání zaznívá takto:

Je-li ti zle, nejsi horší než druzí, neprovinil ses více. Provinil ses úplně stejně. Ale aspoň to vidíš už teď, ne až v hodině smrti, kdy je na vše pozdě. Je-li ti dobře, není to proto, že jsi lepší než druzí, neprovinil ses méně. Provinil ses stejně. Ale alespoň že už to teď víš. Jako se to dozvídaly ve své falešné nevinnosti děti Izraele. Zkrátka a dobře, všichni lidé myslí od přirozenosti hlavně na sebe, jako jejich prarodiče Adam a Evou. Proto jsou všichni lidé zlí a všichni do jednoho zasluhují zavržení a smrt. Tak a teď to víš, milý synku.

Nejsme, bratři a sestry, spokojení, i když žijeme v podmínkách, o které se většině světa ani nesní. Ale nějaké odkazy do minulosti nebo do cizích zemí nás spokojenějšími neudělají. Jiní jsou na tom hůř, ale to člověka jeho starostí a smutků nezbaví, to nefunguje. Protože je v nás stále ten Adamův jed: Já si zasloužím něco lepšího. Ostatně, proč by nás mělo utěšit, že jsou na tom jiní hůř: Je to snad pro nás nějaké vyznamenání? I když jsme na tom lépe než jiní, stejně nejsme spokojení. V tom je to prokletí. A sami s tím nic nemůžeme udělat, sami sebe spokojenějšími neuděláme.

Písmo nám přichází na pomoc. Říká: Zasloužíš trest. V tomto světě i na věčnosti. Jako všichni lidé. Izraeli, byl jsi v Egyptě. Dostal ses tam proto, že jsi tam ze žárlivosti prodal svého bratra. Proč by tě měl Bůh ušetřit? Ale když se rozhodl všechny ty prvorozené, co si myslí, že svět je tu kvůli nim, konečně pobít, tebe pro krev Beránkovu ušetřil. To si připomeň. Skutkem a obětí.

A tak Izraelci všechno prvorozené mužského pohlaví obětovali. Osel se obětovat nesměl, tak se mu musel zlomit vaz, aby z něj nic nebylo anebo jej vykoupit. I prvorozené syny bylo třeba vykoupit.

V poslední části tedy jak tento příkaz trvale mění náš život: Člověk si obvykle nejvíce cení toho, co je v životě poprvé. První lásky, prvního úspěchu, mladých let, první velké myšlenky, velkého poznání, které ho uchvátilo. Prvního bydliště, prvního pracoviště, prvních let manželství, prvních let s dětmi. I narkomani obvykle vzpomínají na své první opojení. To první bylo nejlepší a to dává pak smysl celému životu.

Funguje to i obráceně: Život jiných lidí určuje jejich první zklamání, jejich první prohra, první křivda, která se jim stala. Ta jim dává právo zůstat zahořklí.

Křesťan všechno první obětuje Bohu. Prvorozený Beránek, Kristus Pán, se za nás obětoval. On jediný ze všech lidí věděl stále, že není sám na světě. Jeho Otec s ním totiž byl stále. Ve svatém Duchu, v obecenství svaté Trojice. Otec dal vše Synu, Syn Otci.

Ve svatém Duchu si i my neochotně uvědomujeme, že nejsme na světě sami. Že zlé člověk koná, když na tohle zapomíná. Proto nad každým skutkem přemýšlíme, zda někomu neublíží. Anebo, častěji, po každém skutku přemýšlíme, zda už jsme někomu neublížili. A s tímhle se zkuste vrhnout do něčeho po hlavě! S tímhle zkuste užít první lásku, první úspěch v práci, s tímhle se zkuste fanaticky oddat nějaké myšlence. To nejde. O všechno první v životě přicházíme kvůli Bohu. Pokud máte stále o někoho starost, pokud se pořád musíte těžko rozhodovat, neklesejte na mysli a neochabujte — obětujete život Bohu. To proto, že máte stále na paměti oběť Beránkovu, která nás hříšné vyjmula ze záhuby, ke které spějí prvorození tohoto světa. Nezachránili jsme však sami sebe. Naše každodenní nepřekonatelná nespokojenost nám připomíná, že přirozeností náležíme sobectví jedináčků tohoto světa. Zachránil nás někdo jiný. A to, že nejsme bezhlaví, že se staráme a těžko rozhodujeme, to už je jenom přirozená připomínka této slavné velikonoční oběti. Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání! Amen

Modlitba po kázání: 
250
Ohlášení: 
623
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty znáš srdce každého z nás. Tento svět nás Buď sužuje, buď ohlupuje. Náš domov je u tebe. Proto k tobě voláme: Přijď. Dokud bojujeme v tomto světě, prosíme tě za tvou svatou církev, ať je solí a světlem. Ty sám se ujmi všech, které jsi postavil do služby a svátostí. Ty víš, že jí nikdo z lidí není hoden, proto se smiluj nad všemi duchovními své církve a svým duchem je ve všem voď za ruku jako nerozumné děti. Skryj světu jejich slabost i slabost nás všech, ukaž všem pouze svou sílu a moudrost, ať ti neděláme hanbu. Pomáhej nám, Pane, ve všem, co děláme z tvého příkazu, dej, ať neklesáme na mysli. Podpírej všechny naše nemocné a chudé, ať všichni naši usoužení a ponížení nesou před námi prapor Tvé slávy. Dnes tě zvláště prosíme: Zjev svou moc našim nově zvoleným předákům, pokoř je, ať se dají do tvé služby k prospěchu všech lidí. Překaz též, Pane, plány našich nepřátel, posilni v naší zemi spravedlnost a právo, vyslyš všechny, kteří trpí křivdy a násilí a volají k tobě. Daruj nám pokojné časy, pane, aby časné starosti nedusily naši víru a naše mysl se upínala jen k tobě, který nás očekáváš ve své nebeském království. Dej, ať odsud vyjdeme zmužile a v nadcházejících dnech tě následujeme bez poskvrny. Amen
Poslání: Přísloví 1, 7–19
Požehnání: Žalm 5, 12n … Požehnej vás Všemohoucí
158, 1