Introitus: Žalm 121, 1n
Pozdrav: Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 21. neděle po nejsv. Trojici.
190
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Mt 5, 33–46
161
2. čtení: Exodus 13, 17–14,5

Když farao lid propustil. Dnes se nacházíme v té zvláštní chvíli mezi dvěma světy „kdy farao lid propustil“. Dobře je řečeno, že je propustil. Farao jim skutečně dal je propustku – jako z práce k doktorovi. Jako dostanete dočasně propustku na území, kam se normálně nesmí. Jako dostanete ze školy omluvenku nebo na vojně opušťák.

Ať tak, nebo onak, pořád se počítá s tím, že se zase vrátíte. Že je to jen výjimka z pravidla. Farao počítá s tím, že se Izraelci ještě vrátí. Tak mu to nepřímo řekli Mojžíš s Áronem: Potkal se s námi Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu. Neřekli mu, pravda, nikdy, že se vrátí. Také farao tušil, že se nevrátí. Nicméně, řekli mu na vzdálenost tří dnů cesty. Proč by vůbec říkali, jak daleko jdou, kdyby se neměli vrátit? Farao na jednu stranu nevěří tomu, že by se vrátili. Na druhou stranu bere jejich řeč tak, že mu slibují, že se vrátí.

A teď se nacházíme ve chvíli, kdy se z pouhé propustky stává vyvedení na svobodu. Mojžíš s Áronem přitom nijak faraona nepodvedli. Neřekli mu tak, ani tak. Ani že se vrátí, ani že se nevrátí. To farao sám to vzal tak, že mu lid utekl. To farao sám vzal lidu cestu zpět, postavil je před hotovou věc. Tak se z bohoslužby, která je jen na svátek, najednou stala změna života. Izrael se proměnil a už se nemůže vrátit zpět.

Za co se bojovalo mocnými znameními, strašnými divy, co znamenalo velké ztráty – se najednou stane tak, že ani není pořádně možné zpozorovat, od kdy jde lid jen na slavnost a kdy už odchází do zaslíbené země.

Tak i v životě křesťana – a i když to říkám často, stejně je to pravda – začíná vše tím zdánlivým vytržením pro čas bohoslužby. I u té je okolí, svět, znepokojen, že u ní nezůstane. Svět tuší, že bohoslužba nekončí bez proměny. Stává se sice, že se člověk zatvrdí proti slovu, jako i Izraelci po vyjití mnohokrát Bohu odporovali, i sám Mojžíš s Áronem. Ale přece, všichni tuší, že u té neděle nezůstane, všimněte si.

Boží slavnost je počátek. Nejde o to, že by jí vždy muselo něco začít – jde o to, že bez ní najisto nic trvalého nezačne. Nelze být křesťanem a přitom Boha neslavit, když ta možnost je.

Ale jde ještě o daleko obecnější zkušenost křesťana. Tu nám odhaluje dnešní první verš: Když farao lid propustil, nevedl je Bůh cestou směřující do země Pelištejců, i když byla kratší. Bůh totiž řekl: „Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu hrozí válka, a nevrátil se do Egypta.“ Na válku s Pelištejci časem ale dojde. David jako předobraz Krista porazí Golijáše, který značí ďábla samého, aby se mohlo zpívat: Golijáš oloupen, veselme se, člověk jest vykoupen, radujme se. Ale to už jsme hodně daleko.

Kdyby měl mít křesťan před očima, že se má utkat s ďáblem a všemi jeho anděly, i když by veděl, že jsou ty zástupy předem poraženy, i kdyby stokrát věděl, že Boj vede Kristus sám a člověk vlastně jen přihlíží – stejně by se do toho nepustil. Ďábel sice vládne světu, sice opravdu ledaskde číhá – ale s takovou myšlenkou se nedá ani v klidu jíst, ani spát, ani nic. A Bůh nechce, abychom se na svět dívali takto. V Písmu je sice mnoho míst o boji se zlem – ale až když na něj dojde. Až po tom, co člověk projde takovou proměnou, že už ho ta slova neděsí tak, že by raději všechno vzdal. Krátce, takovými místy příběh víry nezačíná.

Bůh vede svůj lid oklikou. Věština Písma není přímo burcující. Z mnoha míst máme pocit, že čteme příběh někoho jiného – který se nás sice týká, ale nijak teď hned – je o tom čas mluvit a přemýšlet.

Izrael na počátku své cesty udělá jediné; čteme: Izraelci vytáhli z egyptské země rozděleni do bojových útvarů. Přitom ale Hospodin nechtěl, aby lit litoval, že mu hrozí válka. Ani nevíme, zda byli Izraelci ozbrojeni, spíše nebyli. Na co se řadit do řad a zástupů, když o nic nejde? Tohle většině lidí vadí na vojně. A navíc, ve skutečné válce, až ná pár výjimečných období, se nebojuje v řádách a zástupech. Celé se to rozpadne a člověk prostě dělá, co umí. Ani dnes se vojáci neučí pochodovat v sevřených útvarech, aby tím vyhráli válku.

Ale taková masa lidí, asi šest set tisíc, se prostě nesmí ušlapat. Izraelci neutíkají jako zloděj, neutíkají jako vyděšený dav. Jdou za svobodou. A když jde za svobodou mnoho tak různcýh lidí, různého pohlaví, věku, povahy, musí se všichni nějak srovnat, jinak by se ušlapali.

Tím omšem má začínat cesta člověka ke spáse. Jednoduše tím, že si dává pozor, aby druhým nešlapal na nohy. Chce-li kdo dojít proměny a svobody, musí začít tím, že není sám na světě. Slýchali jsme to stokrát jako děti, ale stejně to často nebylo dost: Zdrav lidi. Podávej ruku. Dívej se do očí. Neskákej do řeči. Zavírej za sebou: Krátce: Nešlapej druhým na nohy. Jsou to maličkosti, ale na maličkostech nakonec v životě začíná nejvíce zloby. Ne náhodou právě křesťanská civilizace přišla na takové věci, že ženu nebo staršího člověka pouštíme do dveří první. Nebuď netečný, říká později zákon. Kdo chce vyjít z jakéhokoliv otroctví, musí si opravdu navyknout: Jsou ještě jiní lidé na světě, a některé věci prostě vadí každému. Proto i před Kristem přišel Jan Křtitel, který přes veškerou svou ohnivost nakonec kázal docela všední slušnost.

Možná proto jsou v příběhu zmíněny Josefovy kosti. Počátek cesty víry vždy znamená přitakat alespoň nějakému moudru z dětství. Třeba i od lidí, kteří se jím sami neřídili. Ale možná proto nám to tolik opakovali – co sami nesvedli, to si moc přáli od nás. Josef věděl, že se už nevrátí do země zaslíbení – vy tam ale dojděte. Nemáme přání rodičů a vychovatelů naplňovat ve všem; máme ale usposlechnout toho, co je z jejich odkazu jasně dobré, ne vzdorovat všemu jen proto, abychom dokázali svou nezávistlost.

Když se tedy izraelci takto srovnají, když berou ohled na to, že jsou zde ještě jiní lidé, třeba i neznámí, pak je vede sloup ohnivý a oblakový. Oblakový proto, že když všechno vidíme, ještě neznamená, že všechno víme. Je jasný den, ale něco, to nejdůležitější, je stejně skryto. To zase musím říci, nikdy není cílem to, že se jde v sevřených řadách. Tím se má začínat, s ohledy k druhým, jistým sebeomezením, ale to samozřejmě nemůže být cíl. Když je vše jasné, to hlavní pořád zůstává skryto.

V noci pak vede slou ohnivý. Protože, tak věci zas nikdy nejsou úplně nejasné. Taková tma nikdy není, aby člověk nevěděl, co je v zásadě správné. V ohnivém sloupu nakonec nevidíte nic úplně zřetelného úplně stejně, jako v oblakovém. Ohnivá výheň září moc na to, aby v ní člověk něco úplně jasně rozeznal – ale je to jediné svtělo ve tmě.

Tak i v tomto světě, když jsme na vrcholu svých dní, stejně si máme říci: Hezké, ale tohle opravdu ještě není všechno. Je tu při všem ještě něco skrytého a v tom je ten hlavní smysl, při vší jasnosti tohoto času. A žádný čas zase není tak temný, aby člověk nemohl říci: Toto je správné – aniž by znal smysl, obrys, cíl toho všeho.

Když Izraelci takto rozumně, možná trochu nudně, ale přece docela příjemně jdou, v tom přijde ten zlom: Rozkaž Izraelcům, aby se obrátili a utábořili před Pí-chírotem mezi Migdólem a mořem; utáboříte se před Baal-sefónem, přímo proti němu při moři. Tedy, po tom, jak všechno hladce jde, posuňte se ještě o kousek. O trochu navíc udělejte, tolik vás to nestojí.

A to je ten zlom! Kdo jednou zkusí udělat jednu, jen jednu dobrou věc navíc – tedy ne kdoví jak se obětovat, ale kdo proti své vůli přeci jen udělá něco navíc – ten vstoupil už do jiného světa. Najednou ho ďábel nechce. Najednou je ďábel zděšen – proč jen to udělal. Člověk mu ve skutečnosti vůbec ještě neutekl – ale to ďábel neví, protože je při vší lstivosti zásadně hloupý.

A tak, bratři a sestry, každý udělejme jeden dobrý krok, když se nám úplně nechce – a pak už se na svět nebudeme dívat úplně stejnýma očima. ďábel už nás nebude chtít, už proti nám bude útočit. Neudělali jsme skoro nic – ale už jsme najednou, bez vlastního přičinění, na jiné straně. Vzpomeňte na Krista, který věděl, že bude v zahradě zrazen. Ale šel tam. Maličký krok najednou převáží tak mnoho.

A tak každý, má-li být slovo z tohoto místa jasné, buďme dnes především klidní a radujme se z tohoto svatého dne. A ve chvíli, až se od nás bude chtít o trošku víc, udělejme to – to je nastoupení cesty.

Modlitba po kázání: Kriste, nebeský králi, ty jsi každé naše malé rozhodnutí draze vykoupil. Ty jsi pro nás dobyl vše, ty jsi byl maličký mezi námi. Podpírej nás v našich maličkostech a chraň nás od ďábla zlého. Amen
195
Ohlášení: 
505
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Korinstakým 10, 1–13
Požehnání: Ty věrnému osvědčuješ věrnost, muži dokonalému svou dokonalost, ryzímu svou ryzost osvědčuješ, s neupřímným se však pouštíš do zápasu. Ty lid ponížený zachraňuješ, ale povýšené nutíš sklopit oči. Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu. Požehnej vás Všemohoucí…
485