Introitus: Žalm 68, 33–36
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího …
210
Vstupní modlitba: Nebeský Bože, náš Otče, Ty jsi byl na počátku a jsi i na konci, Ty všemu vládneš a Tobě patří všechno. My nemáme ve svých rukou ani vlastní život. Jsme před tebou jen prach a bláto. A přece jsme poznali Tvou lásku a v ní jsme ožili, v ní je náš život. My jsme jenom děti a ty jsi nám ve svém Synu dal zvítězit nad satanem, tím lstivým hadem. My jsme jenom žebráci a přece máš pro nás připravené dědictví nesmrtelnosti. Proto nám, pokorně Tě prosíme, pro rány Kristovy, odpusť naše podlé, krátkozraké a nicotné činy, které jsme učinili v předchozích dnech, ač jsme do nich vešli ve Tvém jménu. Pozvedni nyní naše srdce vzhůru k sobě, abychom se radovali ve světlu tváře tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh na věky a na vždy. Amen
1. čtení: Marek 8, 13–21
433
2. čtení: Exodus 13, 3–10

Neboť pevnou rukou nás vyvedl Hospodin z Egypta. Jako když se vede dítě po přechodu přes rušnou silnici. Drapne se a táhne, skoro za rodičem vlaje. Vypadá to docela hrubě. Ale přejít se musí rychle a hned, dokud to jde. Musí se využít ten okamžik, kdy je možné přejít. Tak se to dělá.

Tak proto jíme nekvašené chleby. Protože jsme byly hosty v Egyptě. Nebyl to náš domov. Za chvilku jsme měli odejít. Jen ať si člověk zkusí, jaké by to bylo, když by měl někde mimo domov narychlo napéci chleba na cestu. Na kvašený chleba je potřeba kvásek. Ten se dělá z žitné mouky a vody. Nechává se několik dní zrát tak, že se každý den přikrmuje novým přídavkem mouky a vody. Chce to prostě domácí prostředí. Tam se s pečením počítá, hospodyně už má kvásek nachystaný od minula, pořád nějaký má. Takovým způsobem se dokonce kvásek v pekařstvích udržoval často po celé generace. Podle různého kvásku měl pak chleba svou typickou chuť. Podobné věci chtějí čas. Doma si na ně člověk rád počká. Izraelci nebyli doma. To si měli připomínat rok co rok.

Měli zakusit, jaké to je, když vás někdo drapne za ruku a vytrhne ze smrtelného ohrožení. Ovšem takto se obvykle neslaví. O vánocích nenocujeme venku jako pastýři, o velikonocích se všichni neschováme, jako učedníci. Svátek nekvašených chlebů připomíná více než oslavu spíše požární poplach: Zkušenost ukazuje, jaké to je při požáru. Hořelo už dřív. Ukázalo se, že při požáru je třeba jednat rychle. Takže při cvičení se lidé chovají, jako by opravdu hořelo. Aby byli připraveni, až bude jednou hořet doopravdy.

Izrael byl pevnou rukou Boží vytržen z Egypta a vyveden do zaslíbené země, konečně jejich vlastní země. To už se jednou stalo. A od té chvíle se měl každoročně cvičit, neboť mělo přijít druhé vytržení. Jako byl Izrael náhle vyrván z rukou pozemského vládce faraona a uveden do zaslíbené země, tak Kristus vyrval své vyvolené z moci nadzemského ducha zla, satana, a uvede je do života věčného.

To se děje právě teď. Bratři a sestry, my všichni, jak jsme tu teď shromážděni, jsme vytrženi z moci satana, toho faraona celého světa. Jsme ve vytržení. Podle toho též vypadají naše životy, nedivme se tomu. Izrael se na vytržení sedm dní v roce pouze cvičil. Nyní je tady. Jako je tenkrát Bůh popadl a táhl pryč z Egypta, tak nás nyní Kristus táhne všechny k sobě do nebeského království.

My jsme nyní také Izrael. Chléb našeho života je také nekvašený. Protože — vraťme se k tomu kvásku. Jak jsem řekl, v pekařství se dříve stálým doléváním a dosypáváním udržoval po celé generace. Najdeme zde v Lounech pekařství, které otvírá rok co rok už po šedesát let? Pokud ano, je to pozoruhodná výjimka. Protože jinak, když dnes taková živnost funguje byť jen deset let, dá se už mluvit slušné tradici. Dnešní svět ukazuje otevřeněji svou pravou tvář. Člověk není nikde doma a nic dlouho netrvá. Když tohle ví dnes každý, co teprve my, kterým je svěřeno Tajemství?

Stále překvapující tajemství našeho života je, že jsme byli vytrženi z moci smrti a ďábla zlého a vodou křtu jdeme do zaslíbené země věčného života. Pokaždé nás to překvapuje, ale neměli bychom zůstat překvapení. V čem je náš život překvapivý:

Jsme vytržení. Na nikoho nenavazujeme. Nedostali jsme od předků žádný kvásek. Jistě, byli jsme někým, kdo byl před námi, přivedeni k chlebu života, ke Kristu. Všichni jsme uváděni do víry dědictvím proroků, apoštolů a mučedníků, někdo měl na vrch věřící rodiče nebo jiné příbuzné. Ale nikdo z nich za nás nevěří, víra nanovo klíčí v srdci každého z nás. Je to velmi tvrdé pro mladé věřící, kteří náhle, jako by na zelené louce, přestavují své smýšlení a svůj život podle víry. Myslí, jak nikdy nemysleli, jednají takovým způsobem, jakým nikdy nejednali. A navíc se nemohou opřít o žádnou zkušenost, nemohou silácky odtušit: Život mě naučil. A tak musí snášet z každé strany zlehčování. Víra nutí mladé do hrdinství, stojí ve víře všem navzdory. Ale obstojí, protože vědí, kdo je táhne k sobě.

Tvrdé to mají lidé středního věku. Hlavně jejich smýšlení, slova a skutky právě teď píší dějiny víry. Dějiny jsou vždycky slavné. Ale vždycky až potom. Některé dějiny jsou slavné mocnými činy. Ale co když právě úkolem mé generace je prostá vytrvalost, co když jediné, co se ode mne čeká, je prostě vytrvat. Doby, kdy lidé po dlouhé a dlouhé generace přes celkovou nepřízeň udrželi víru, jsou nyní slavné. Ale až nyní, až teď, tehdy to tak nebylo. Ale mnohý člověk, já spíše také, by byl nejraději, aby všechno zůstalo tak, jak je. Ale co když za chvíli přijde čas na velké činy? Jenže velké činy jsou velké, až když se udělají. Když se dělají, vypadají malé a beznadějné. Až když je hotovo, jsou slavné, ne když se na nich zrovna pracuje. Ale člověk středního věku nějak obstojí. Co mu zbývá? Není nikdy po jeho. Jednou by rád něco dělal, ale nejde to. Jindy se mu nic dělat nechce a najednou musí. Kdyby měl alespoň jedno nebo druhé: Na stálou akci by si nějak zvykl. I na stálý klid. Jenže pořád jen to jinak: Jednou je potřeba to, jindy ono. Člověk by si řekl, že když je dospělý, už jeho život dostane nějakou přehlednou podobu. Nedostane.

Tvrdé to mají starší lidé. Už jsou na odpočinku, chce se po nich méně. Jenže na to „méně“ už také mají méně sil. Chce se po nich třeba, aby jen s úsměvem kývli nové, protože se vše změnilo. Ale to chce hodně síly, zvykat si na poslední chvíli na něco nového. Ale co když se po nich chce, aby zrovna z těch posledních sil ještě ubránili staré, už jen slovy, které svět nechce slyšet, ale není nikdo jiný, kdo by mu je řekl. Na konci svého věku, se slábnoucím zrakem, musí se člověk dát na poslední opatrný tanec mezi vejci.

Náš život se právě utváří a my teď ještě nevíme, v jaké to vlastně žijeme době. Jsou slavní vítězové, ale jsou i stejně slavní poražení. Co je nakonec Kristus? Proslavil se ve světě jako vítěz nad démony a vítěz v debatách s učenci a kněžími. Proslavil se jako dokonale poražený král Židů na kříži. Je pohodlné vítězit? Je snesitelnější porážka? Spravedlivý vede na pohled marný boj. To je samo o sobě statečné. Jenže statečné je to proto, že v tomto životě skutečně prohrát může.

Tento svět, ten odvěký Egypt, míchá život se svým kvasem. S tím kváskem, který se předává z pokolení do pokolení. Omlouvá hříchy mládí, protože „tehdy jsme byli prostě mladí.“ Omlouvá hřích středního věku, protože „taková je dneska doba.“ Ve stáří se stahuje, vzdává a mlčí, nebo naopak zatvrzuje a druhé dusí, protože „takhle to dřív nebylo.“ Co lidem tohoto světa zůstává: Vím, co dělám. A co jsem udělal, musel jsem udělat. Nic nemohlo být jinak, protože vše je prokvašeno tím odvěkým kvasem.

Vím, co dělám, říká celý svět. Je my, křesťané, to nevíme. Nový křesťan se podívá zpátky a vidí: Jak jsem to myslel a co jsem to dělal ještě před rokem? Teď myslím, jak jsem nikdy nemyslel, teď dělám, co bych předtím nedělal. Dospělý křesťan se podívá zpět a řekne si: Co jsem to ještě pře rokem chtěl udělat? Ale nakonec bylo všechno jinak, bylo potřeba něco jiného. Kdy už budu mít jasno? Starý křesťan si řekne: To to uteklo. Bůh mě vedl životem, ale jak rychle mě vedl? A hlavně kudy mě vedl? To bych se nenadál. Jsem na konci cesty a vlastně nemám nic, co bych Bohu ukázal. Ještě že on mě vedl, on ví, proč jsem tím vším prošel.

Co jsem udělal, musel jsem udělat, říká svět. Je my, křesťané, víme, že jsme mnoho věcí udělat nemuseli. Že jsme je měli udělat jinak. Jen my nemáme žádnou výmluvu za svoje špatné činy. Zlé jsme udělali, protože prostě jsme zlí. Tečka. Jak má ale člověk jít dál životem, když ví, že udělal něco zlého? Na co má navázat ze svého života? Nemá na co navázat. Každý den, každou hodinu začíná znovu, Boží milostí lépe.

Kvašený chleba drží pohromadě, nekvašený se drolí a láme. Také život křesťana nedrží pohromadě. Každý může vyprávět příběh svého života, jen křesťan ne. Jen my neumíme posoudit, co bylo v našem životě velké, co malé. Na to máme jiného soudce. Častokrát udělá křesťan to nejlepší v životě zrovna ve chvíli, kdy vede nejhorší život. Jindy provede to nejhorší, když už si právem připadá jednou nohou v nebi. Svého nejlepšího skutku v životě jsme si třeba ani nevšimli, čeho si nejvíce vážíme, třeba Bůh prostě jen přelétne zrakem. Nemáme kvásek tohoto světa, kterým se celý život falešně pojí v nutnost, kterým každý skutek nakyne v jedinou možnost. Náš život jsou zatím je zlomky a drobky, které nakonec sebere Kristus k sobě. A teprve tehdy se ukáže, že se toho sebralo mnohem víc, než se nalámalo. Amen

Modlitba po kázání: 
442
Ohlášení: 
378
Přímluvná modlitba: Izáka Sahaga (Agenda II)
Poslání: Jan 12, 31–36
Požehnání: Žalm 121
489