Introitus: Žalm 67, 1–6
Pozdrav: 
67
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, děkujeme Ti, že přivádíš lidi k sobě. Děkujeme Ti, že jsi nás všechny přivedl na toto místo. Ty jsi to, kdo zapaluje plamen lásky, ty jsi ten který stráží každý slib věrnosti, ty vedeš lidi ke smíru. Ty jsi i s tím, kdo je od lidí opuštěn. Celý svět si, Pane stvořil svým slovem, vše Tě poslouchá, nám však musíš stále domlouvat, protože Tě často nechceme slyšet. Proto Tě prosíme za odpuštění. Pane Ježíši Kriste, ty jsi dobrý pastýř. Ty jsi shromáždil svých dvanáct učedníků, ty jsi za své přátele zemřel, ale i za své nepřátele, takže každý, kdo slyší tvůj hlas, může k tobě a ty nikoho nevyženeš. V tobě není žádné rozdělení, dej, ať ctíme Tvá přikázání a není rozdělení ani v našem srdci. Nauč nás odpouštět a pomáhej našemu odhodlání odpustit. Duchu svatý, přijď k nám v tuto hodinu a učiň ji svatou. Nauč každého z nás vládnout sami nad sebou a druhým sloužit s hrdostí a z radostného srdce. Ty, jenž jsi ve třech jeden Bůh, Všemohoucí, přijmi naši chválu: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, na věky. Amen
1. čtení: Matouš 19, 1–8
690
2. čtení: Exodus 21, 1–11

Stal-li se někdo v těch dobách otrokem, narodil-li se jako otrok, otrokem většinou zůstal do konce života. Neměl již mnoho naděje, že bude někdy sám sebou. Člověkem svobodným. Stal se napůl věcí v rukou svého majitele.

Byl-li však z hebrejského národa, od samého Boha dostal průkaz svobody. Nad takovým člověkem Bůh vyhlásil: Svět je tvrdý. Vím to. I na dlouhých sedm let může člověk pozbýt svobody, stát se věcí v rukou někoho jiného. Až na sedm let. To je dlouhá doba. Ale těch sedm let je jen odklad. Jen přestávka jeho svobody, jen takové zakletí na sedm let, kdy se zdá, že je člověk někým jiným. Ale pak se zas musí všechno vrátit zpátky. Protože já, já Bůh sám určuji, kdo je svobodný. Svůj lid jsem vyvedl z otroctví. Všechny jsem je vysvobodil, v zásadě jsou tedy všichni svobodní, i když to na chvíli může vypadat jinak.

Nečetli jste, že Stvořitel od počátku `muže a ženu učinil je´? To Bůh přece neřekl do větru, tak to prostě je. To je skutečnost: Muž a jeho žena jsou jedno tělo. Takže měl-li otrok ženu, ona musí jít s ním. Někdo by řekl: Manželství je taková vzájemná dohoda, taková smlouva. Důležitá, ale přeci jen jde o dva lidi. Ale Bůh si myslí něco jiného: Ne, jsou jedno tělo. Kdo se bude hádat s Bohem? Kdo mu řekne: Ty tomu nerozumíš? Jeho žena odejde s ním.

Ale když přijdou děti, najednou jako by to se svobodou a s nerozdělitelností manželství bylo úplně jinak. Vlastnické právo najednou jako by stálo nad svobodou člověka, ba nad samotným řádem stvoření. Nečekaný zádrhel. Jako se popíralo vše, co bylo dosud řečeno.

V čem jsou děti jiné než dospělý muž nebo dospělá žena, kteří mají průkaz svobody? Muže nebo ženu koupil jejich majitel za jistou cenu na sedm let. Jen co je koupil, začali pro něj pracovat a tak to ještě sedm let bude. Ale od kdy můžete svěřit práci dítěti? Bůh stvořil svět dobře a i když jej hřích pokazil, přece zůstává to pravidlo, že co je kruté bývá také nerozumné a neúčinné. Ano, můžete být krutí a nutit do práce třeba už šestileté dítě. Můžete mu upřít to svaté právo hrát si a tím se učit, můžete mu upřít to svaté právo, aby pro něj učení byla napínavá hra. Můžete nutit dítě do práce a tím z něj udělat pouhý stín člověka. Ale jak asi bude vypadat práce, kterou koná stín? Proto by asi ani tehdy prozíravý hospodář nesvěřil dítěti práci dříve než v takových dvanácti letech, tehdy na prahu dospělosti. Ale i kdyby jej nutil do práce už v šesti letech, stejně by do konce jeho otroctví zbýval pouhý rok. Otrok se přece propouští po sedmi letech.

A z toho plyne, že když měl otrok děti, znamenaly ty děti pro jejich majitele šest sedm let pouze dávat, pouze se o ně starat a nic z toho nemít. Kdo by pak dovolil otrokům vůbec děti mít? Dnes otroctví stíhá zákon. Národní i mezinárodní. Svobodu máme všichni zákonem zaručenu. A přece se mnohý zaměstnavatel zdráhá zaměstnat byť jen mladou ženu, protože by brzy mohla mít děti a musel by jí platit mateřskou. Uplynuly čtyři tisíce let. Všichni jsme svobodní, za práci se platí. Nežijeme ve stanech, nečekáme každý den přepad nějakých kočovníků. Máme elektřinu, mobily a počítače. Zaměstnavatel nevlastní své zaměstnance, nemusí kompletně živit jejich děti. Ale děti znamenají stejný problém, stejné zdráhání jako tehdy. I když k takovému zdráhání máme mnohem méně důvodů, v té věci se nic nezměnilo.

A nyní rovnou k tomu, co z toho plyne:

Zaprvé: Bůh ví, jak to na světě chodí. Nežije ve věži ze slonoviny, ale je živý, stále přítomný, stále s námi. Vidí, jak to mezi námi chodí a k tomu mluví. Ne k tomu, co bylo kdysi, ale k tomu, co bylo vždy, co je teď a co vždy bude. V tomto případě: Starat se jen tak o cizí děti se bude většina lidí vždy zdráhat.

Zadruhé: Kdo se nedokáže postarat sám o sebe, musí se také vzdát svobody. Šlo by to říci i obráceně slovy jednoho moudrého pravidla: Poroučet mi smí jen ten, kdo mě dokáže ochránit, kdo se o mne dokáže postarat. Kdo se nedokáže postarat sám o sebe, musí se také vzdát svobody. Nic není platno, že děti nemohou za to, že se narodili otrokyni. Jejich majitel je živí a tak mu také patří. Všimněme si dnes, jak jsou na tom lidé, kteří žijí ze státních dávek: Je jedno, zda za to mohou nebo ne. Je jedno, zda by mohli pracovat, nebo opravdu nemohou. Jsou odkázáni na to, co dostanou. Jejich život určuje to, co se jim stát rozhodne dát, co jim většina společnosti přizná. Mohou na stát nadávat, ale je to jen bezmocná zlost: Nakonec stejně musí pokorně čekat, co dostanou. Jedno, zda pracovat mohou nebo nemohou, zda jsou zdraví nebo nemohoucí. Spravedlivé to není, ale tak to chodí: Kdo je závislý na pomoci druhých, ztrácí zároveň svobodu.

Neplatí to jen, pokud jde o celou obživu. Každý z nás, i zcela nezávislý, zdravý a bohatý, pokud potřebuje pomoc, nemůže si vyskakovat. Pokud přijímáme pomoc, vzdáváme se v té věci zároveň svobody. Na to je pro změnu přísloví: Darovanému koni na zuby nekoukej. Nejde žádat pomoc a zároveň být pyšný. Pomoci lze jen tomu, kdo je pokorný, kdo se nestydí pomoc přijmout, kdo si nechá poradit a nechá se chvíli vést. Jak lze pomoci někomu, kdo žádá pomoc, ale pak ucukne: Takto se mi to nelíbí, vím sám nejlépe, co dělat.

Zatřetí: Mít děti není jen tak. To známe i z různých příběhů o mafiánech a gangsterech. Člověk může být kdovíjak neohrožený, skutečně statečný. Ale když mu řeknou: „Víme, kam chodí tvoje dcera do školy, asi bys nebyl rád, aby se jí něco stalo“ když tohle někomu řeknou, mají ho skoro jistě v hrsti. Každý tyran takto udržuje svou vládu: Nechceš poslouchat? Pomstím se na dětech. Je to odporné a zavrženíhodné. Ale chodí to tak. Ale můžeme mluvme o daleko přítomnějších věcech, než jsou gangsteři a tyrani. Prostých věcech: Kdo má děti, nemůže už zcela svobodně nakládat se svými penězi. Musí je živit. Nemůže si jen tak odcestovat, kam se mu zachce. Nemůže si dělat plány a na děti se neohlížet. Kdo se rozhoduje, zda má mít děti, musí s tímto počítat. Musí vědět, že tím odkrývá na svém těle slabinu. Protože to věděl dopředu, nemůže se potom vymlouvat: To já kvůli dětem, nemohl jsem jinak.

Ano, vše co jsme se dnes dozvěděli, nemá sloužit jako výmluva. Naopak. My všichni jsme na tom spíš jako ten otrok, který si nechal probodnout ucho. Nejsme úplně jako on, ale jsme podobnější jemu, než tomu, který odchází. Každý z nás je částečně na někom závislý. Každý z nás má někoho rád. I svobodný má alespoň rodiče. Jako to měl vyznat ten otrok, i my to vyznáváme. Vzdali jsme se volnosti pro to, co máme rádi, nikdo nás nenutil. Proto se na vnější okolnosti nemůžeme vymlouvat. Pro otroka nebylo tak snadné naplnit Boží vůli. Měl spoustu jiných závazků. Ale sám si to vybral, proto se po něm žádá to samé, jako po svobodném. Ač má závazky do konce života, je to jen jeho volba. Bůh jej stále vidí jako svobodného, jeho průkazka svobody nepřestala platit.

I podle Zákona se každých padesát let propouštějí všichni otroci i s rodinami, jak přikazuje třetí kniha Mojžíšova. Padesát let, to je skoro věk lidského života. Ale i když je to hrozně dlouhá doba, vidíme, že žádné otroctví není věčné. Že Bůh stejně počítá s každým jako se svobodným, i když s milostivým létem dlouho čeká. Je tu však ten, který si nás, své bratry a sestry zamiloval tak, že byl pře Bohem přibodnut ke dřevu kříže. Který zemřel smrtí, vyhrazenou otrokům. Jeho rada nám dá svobodu i uprostřed všech závazků, jeho rada nám otvírá milostivé léto bez konce. Kdo chce být velkým, kdo chce být pánem a ne otrokem, buď otrokem všech. Otrok totiž vždy někomu patří. Ale kdo slouží všem, nepatří nikomu, ale již nyní kraluje spolu s Kristem. Amen

Modlitba po kázání: 
195
Ohlášení: 
198
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Kazatel 7, 15–22
Požehnání: 
487