Introitus: Žalm 139, 1–18
164
1. čtení: Lukáš 12, 1–7(10)
Vstupní modlitba: 
479, 1–3.10
2. čtení: Exodus 22, 15–27

Nikoho nenecháte samotného. Tak by se daly shrnout dnešní příkazy. Ovšem týkají se věcí velmi důvěrných, velmi hrubých a velmi temných. A nejen já si jistě říkám: Proč bychom takové věci měli vůbec slyšet. I když v našem čtení příkazů Zákona zrovna přišly na řadu, proč je ze zřetelných důvodů nepřeskočit.

Přesto tyto příkazy patří k bezprostřednímu výkladu desatera. Když Hospodin mluví o plnění svého Zákona, tedy také toto je jeho Zákon. Jak už jsem naznačil minule, Zákon pro drsnou dobu a drsné prostřední. Zákon pro dobu, kdy lidé žijí ve svých jednotlivých rodinách a klanech, kdy se ve stanech přesouvají z místa na místo za chudou pastvou nebo žijí v hliněných vesnicích vznosně nazývaných města. Zákon pro dobu, kdy jsou všichni proti všem, kdy není žádná ústřední vláda, žádná policie, žádná státní osvěta. Člověk může spoléhat jedině na svůj klan.

A v takovém prostředí jistě platí: Pokud něco zakazuje zákon, tak vždy proto, že se to mezi lidmi děje. Zakazuje se jen to, co už se děje. Co s tím však máme společného my, kteří žijeme v daleko jemnější době? Přesněji řečeno, žijeme v jemnější společnosti. Jednoduché a drsné poměry však vládnou ledaskde i v naší době. Bratr farář Ogola, kterého mnozí znáte, kdysi mým kolegům vyprávěl, jak končívá v Africe konflikt mezi dvěma kmeny: Muži poraženého kmene jsou do jednoho pobiti, ženy, děti a dobytek poražených převezmou vítězové, zcela podle dnešních slov: Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci. Je to ta nejjednodušší rovnice boje o moc, o místo na slunci. Ale také u nás jsou celé vesnice a celé čtvrti, kam byli v průběhu let sestěhováni nepohodlní lidé. Život tam možná není tak přímočarý, jako v Africe. Ale přece jsem slyšel mnoho příběhů z takových zakletých vsí, které se nacházely zcela mimo rovinu toho, co normálně člověk považuje za možné ve svém prostředí.

A proč o tom mluvím? Kdyby mezi nás přišel někdo z takového prostředí, mohl by snadno říci: Co vy víte o životě? Co vy ve svém spořádaném městě, ve svých rodinách, v tomto pěkném sboru, co vy víte o životě. A někdy, když se k člověku donese nějaká zvěst o lidech mimo jeho svět, o lidech z nejdrsnějších míst, musí si člověk říci: Co jen pro něj může znamenat evangelium? Nemusí jít zcela mimo něj, není to řeč, které vůbec nemůže rozumět?

Hospodin, Bůh všemohoucí, náš nebeský Otec však nenechá nikoho uniknout před odpovědností. Proto jeho Zákon začíná na té vůbec nejnižší rovině. Proto svůj Zákon vydal právě v té nejsurovější, nejpřízemnější, válečné době. Není žádné místo tak temné, že by tam jeho slovo nedávalo smysl, že by tam jeho nesmlouvavý nárok na člověka nedosahoval. Jako první neoslovuje Hospodin ty nejjemnější a nejspořádanější, ale ty nejhrubší a nejpřízemnější. Jemnějším pak zbývá si jeho příkazy vyložit jemněji, přizpůsobit své zkušenosti. To jde. Opačně by to nešlo. Bůh nemůže nejprve mluvit o jemných odstínech života a nechat hrubé, ať si ty věci převedou do svého prostředí, kde jde především o holý život a základní pudy. Pak by nebyl vládcem všech, ale jen těch nejcitlivějších. A to není možné.

Na co tedy ve svých příkazech Zákon pamatuje; příkaz první: Vlastní tělo je to jediné, co má člověk jisté. V těle prožívá celý život od narození až po smrt. Člověk ani neví, jaké je být bez těla. Všechny smysly, kterými sledujeme okolní svět, nás mohou klamat. Naše mysl se může mýlit ještě snáze. Jediné, co u člověka nejde nijak logicky vyvrátit, jsou jeho pocity bolesti či slasti, nejvlastnější pocity těla. Proto člověk své tělo chrání. V každé kultuře je jistá hranice, jak blízko smíte při běžném hovoru stát u druhého člověka. Španělé a Rusové obvykle chodí k lidem blíž, Češi, Němci, Skandinávci a další stojí spíše dále od člověka. Přesto si člověk z každého národa udržuje nějaký tělesný odstup od druhých, větší či menší. Zároveň stále toužíme po větší blízkosti. Ale ta patří jen tomu, komu můžeme plně důvěřovat. Kdo s námi bude střežit tajemství důvěrnosti po celý život. Poslední stupeň důvěrnosti, tajemství úplné tělesné blízkosti nazýváme manželstvím. Když člověk překročí tuto hranici, už se nejde vrátit zpět. Člověku bylo dovoleno vstoupit za všechny hradby, které chrání tajemství druhého. Není proto možné riskovat, aby potom zase odešel. Není možné riskovat, aby po světě roznášel tajemství druhého. Nic jiného, než tajemství vlastního těla, člověk nemá. Toto tajemství může sdílet jen s jedním člověkem, se svým protějškem, se svou druhou polovinou. Když takový člověk odejde, nemá pak člověk už ani sám sebe, někdo odešel s jeho tajemstvím. Proto Zákon stanovuje svatbu, slavnost, na které všichni hosté slavnostně dosvědčí, že dva lidé od teď spolu sdílí tajemství a že to tajemství tajemstvím zůstane a všichni je budou respektovat. Přítomná rodina se vzdává vlastní krve: Svého dítěte, někoho velmi jim podobného a tedy blízkého. Od teď toto tělo patří jinému. Proto má také otec rodiny právo do svatby mluvit. Pokud se rozhodně zdráhá nevěstu dát, musí být zaplaceno věno. Věno bylo jakési životní pojištění — obnos, který měl nevěstu zajistit na celý život, pro případ, že zůstane sama. Sehnat dostatečné věno pro nevěstu byl pro muže často nejtěžší životní úkol. A právě tuto těžko nastřádanou částku má nehodný ženich odevzdat. A musí pak začínat od nuly. Zůstává to, o čem jsme mluvili na začátku: Nikdo nesmí zůstat opuštěný, každé nebezpečí, že by někdo zůstal oloupen o důvěrnost se stává veřejnou věcí.

Co si však počít s čarodějnicí, o níž se pouze úsečně dozvídáme, že nesmí zůstat na živu. Ekumenický koncil konaný v Paderbornu v roce 785 zakazuje pod trestem vyobcování z církve vůbec věřit, že čarodějnice existují. Domnívám se, že toto rozhodnutí se stalo z Ducha a tak je pro nás stále platné. Ba to je klíč k celé věci: Čarodějnice nemůže ublížit někomu, kdo na ni nevěří. Ten příkaz znamená: Nedáš místo čarodějnici, nedopustíš, aby měla z čeho žít. Když přicházeli první křesťanští misionáři, prokázali se jako mocnější než staré čarodějnice. Z věcí tajných, jako je třeba právě důvěrný styk mezi mužem a ženou, učinili věci veřejné. Měli autoritu u celého společenství, ne jen u jednotlivců, kteří je právě potřebovali, protože jednali veřejně. Zničili domácí bůžky a přivedli, často i nahnali, všechny lidi do kostela. Všechny čarodějnice, kartářky a astrologové přitom těží z lidské samoty. Sami pracují o samotě a v tajnosti. Za svou krátkou praxi jsem se setkal již s mnoha opuštěnými, zoufalými lidmi. Zajít se svým problémem za kartářkou pro ně byla často ta první volba. Přišlo jim přirozené poddat se údajnému osudu, který jim tyto zlé ženy přisoudily. Jedna žena mi nedávno se značným smutkem řekla: Není mi souzeno dožít se šedesátky, vím to od kartářky. Velká hanba padá na církev za to, že pozbyla natolik důvěry, že se lidé od svých bratří a sester a od svých duchovních zejména na počátku osvícenství odvrátili na tolik, že opět propadli vlivu takových pověr. Kde spolu lidé jednají přímo, kde vládne blízkost a důvěra, tam čarodějnice nemá z čeho žít. Hony na čarodějnice, které ve většině postihují zcela nevinné, však důvěře mezi lidmi nepřidávají, působí pravý opak. A spirála násilí a nespravedlnosti se roztáčí.

To samé platí o různých pohlavních zvrácenostech, o kterých je neslušné se zmiňovat. Jak je možné, že jsou lidé natolik sami, že se na takové věci nepřijde. Jak je možné, že lidé mají tak málo veřejné zodpovědnosti, že se mohou v tajnosti takové věci dít. Jak je možné, že někoho znamená více jeho zvrhlá touha, než lidské společenství, které takové věci právem odsuzuje? Jak je možné, že je mezi lidmi tak málo vřelosti a něhy, že na jejich místě vítězí zvrácenost?

Písmo dává odpověď: Protože lidé obětují Bohům a ne samotnému Hospodinu. Protože soukromým zájmům člověka se přiznává větší důležitost než společné Bohoslužbě všeho lidu. Nejdříve je můj soukromý život, kostel pak jako jakýsi přívažek, pokud vůbec. Tak tomu ovšem bylo často i ve středověku, i na počátku novověku, i když se to málo ví.

Písmo však přichází i s lékem: Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi. Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat. Nikoho nenechte samotného! Písmo mluví i o člověku, kterému je zabaven přes noc plášť, jeho jediná přikrývka. Právě tělo, které se za noci chvěje chladem, v samotě uprostřed lidí, právě takové tělo pak bude hledat jen svůj zájem, když jej lidé opustili.

Zbývá dodat, že samotný Zákon ještě není všelékem. I kdyby nikdo nebyl od lidí opuštěn, přesto se najde mnohý, kdo vyhledá samotu sám. Takový, který ve svém sobectví naloží věrolomně se ženou. Takový, kdo se bude raději o samotě zabývat čarováním. Kdo postaví věci a zvířata výše, než sobě rovné, než lidi. Jediným spolehlivým lékem pro duši člověka je Pán Ježíš Kristus. Pastýř, který nese ztracenou ovci na ramenou zpátky ke stádu. Ten, který nás všechny vede zpátky k lidem, i kdyby nám třeba byli zrovna protivní, který nás nenechává samotné. Proto náš text končí: Nebudeš zlořečit Bohu ani nebudeš proklínat předáka ve svém lidu. Dobrá vůle u člověka nikdy nestačí. Dobrou vůli lze vždy ošálit. I největší zločinec se dokáže ospravedlnit ve svých očích. Každý potřebuje vnější autoritu, kterou poslouchá hlavně proto, že chce, ale někdy také i když nechce. Předákem našeho lidu je sám Pán Ježíš Kristus. Ale také každý, komu svěří nějakou pravomoc: Presbyter, farář, bratr či sestra, kteří mají o nás starost. A nakonec i světská vrchnost. Ani ti všichni nesmí zůstat se svou odpovědností sami před Bohem. Vždyť jsou sami slabí, sami nic nedokáží. A tak je správné být kritický ke všem autoritám. Zavrhovat je však a proklínat rozvrací lidské společenství, otevírá dveře samotě, zoufalství a hříchu.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, dej, abychom Tě rádi poslouchali, abychom ti s radostí běželi vstříc. Amen
379
Ohlášení: Vzdělávání laiků příští sobota 9h, ekum. bohoslužba, sbor. shrom., návštěva z Německa.
210, 1–2.6–7
Poslání: Římanům 8, 5–11
Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.
550