Introitus: Žalm 89, 6–12
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího… Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle po sv. Trojici.
1. čtení: Lukáš 17, 7–10
2. čtení: Exodus 22, 27–30

Svaté jméno Hospodin má stejný kořen jako hospodář. Řecky se hospodář řekne despótés. Despota, někdo by tajně, na půl úst odtušil po vyslechnutí dnešních příkazů. A proti despotovi stojí ve vzdoru někdo, kdo je nám lidsky milý. Malý člověk. Malý člověk, s kterým si zanadáváme na všechny naše předáky. Hospodinu snad nadávat nebudeme. Ale když malého člověka něco skřípne, když se dostane do úzkých a neví kudy kam, tehdy snad budeme mít i pochopení pro to, že zlořečí Hospodinu. Neví už, jak dál, chudák.

Malý člověk, co ten má na světě za radost? Živí se rukama a přichází sklizeň. Něco člověk vypěstuje snadno: Ředkvičky si zasadí i dítě, o bramborách se říká: Čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Něco jde snadno a škoda to tedy nezkusit. Každý pak může říci: My máme letos brambor, že nevíme kam s nimi. Ale vinná réva? To je umění se o ni postarat. Každý rok se prostřihává, okopává, vyvazuje. A to ještě neroste všude. Kdo se v ní vyzná, jako by byl zasvěcen nějakému tajemství. Nejde jen tak snadno někoho naučit, jak pěstovat víno. A olivovníky? Žijí prý někdy i přes tisíc let, v zahradě Getsemanské jsou prý ještě některé, které pamatují Krista. Přes tisíc let žijí. Ovšem opět, když se to s nimi umí.

A z těchto vypiplaných rostlin se pak získává lisováním to nejlepší. Taková smetana se z nich slízne: Vylisuje se vinný mošt a olivový olej. Nu, člověk se nadře a jen co to nejlepší opatrně přelije do lahví a pečlivě uskladní, už by s tím měl běžet do kostela. I ten méně schopný, po tom co celý den běhal s kýbly jablek nebo brambor nebo čeho všeho do sklepa, hned aby z toho zase odebral a nesl to Hospodinu. Vždyť právě sklidil! A tak později něco dá, no, když zjistí, že je dost. Trochu se opozdí, no, co se stalo, to přece není žádná tragédie. Bude nám lidsky blízký; lidé se jedni druhým s úsměvem svěřují, jak dělají vše na poslední chvíli, jací jsou opozdilci. I to je nám lidsky milé.

To tedy máme: nebudeš zlořečit, neopozdíš se s dávkami vylisované šťávy. A jakoby mimochodem se připojuje: Dáš mi prvorozeného ze svých synů. Nu, představte si někoho ze svého okolí, komu se narodilo první dítě, v tomto případě kluk. Jděte za maminkou do porodnice a toto jí přečtěte. Bude-li se bouřit, bude-li se i novopečený tatínek bouřit, kdo se bude divit? Spíše bychom se divili, kdyby se nebouřili, to by nám přišlo až nelidské. Naopak, spíše se budeme snažit toto místo nějak odvysvětlit, omluvit. Nedej Bože aby tohle zaznělo v kostele, když tam novopečená maminka přijde. Ono se sice nobětovalo to dítě, ale jen zástupná oběť za něj, jistě. Ale samotná ta myšlenka! Co bylo s dítětem strachu, úzkostí a bolesti. A teď jen: „Dáš mi prvorozeného ze svých synů.“ Vůbec se lidsky chápe, když někdo nechává děti o víře rozhodnout samotné. Hlavně je do kostela nenuťe, přijdou si na to sami, říkají dnes i faráři.

Našemu člověku pak už zbývá jen příkaz: „Buďte mými muži svatými. Maso zvířete rozsápaného na poli nebudete jíst, hodíte je psovi.“ Na první pohled žádný problém. Ale když přejedete autem srnku? Tak je to normální porážka od řezníka? Nebo se dá říci, že jste ji autem ulovili? Technicky je to dost podobné, jako by ji něco v lese zadávilo a pak to uteklo. Auto do ní vrazí a pak zastaví. Objede ji a jedeme dál? Vydáme se lesem v dešti hledat hajného? Budeme se na něj vyptávat v hostinci ve vsi? Zavoláme policii? Kdepak, šup se srnkou do kufru a ještě cestou můžeme zatelefonovat přátelům pozvání na srnčí guláš.

To bych udělal i já, bez výčitek. Nejde o to za takové a podobné věci lidi stíhat. Nakonec, Zákon nad námi nevládne, jsme svobodní od Zákona. Ale ze Zákona sami sebe poznáváme. A tedy, co to v nás je, že porušení každého z těch příkazů má naše velké pochopení, až souhlas. Proč by nás nic z toho nehněvalo, proč bychom si sami sebe vždy dovedli představit na místě toho, kdo ta pravidla porušuje?

Buďte mými muži svatými. Že je někdo svatý jsem si vždycky, nemohu si pomoci, představoval tak, že je čerstvě vykoupaný. Svatý rovná se vymydlený, čerstvě vykoupaný. A na sobě čisté šaty, dobře padnoucí, na míru ušité. Takže na něm nic neplandá, a zase se ven ze šatů nedere třeba břicho nebo ramena. Vymydlený a vhodně oblečený, to jsem si vždy představil při slově svatý. A asi to není zas až tak od věci. Staří Izraelci se většinou očišťovali koupelí, čteme to v Zákoně. A teď si představme takového vykoupaného, dobře oblečeného, jak cpe zakrvácenou srnku do kufru auta, funí u toho a celý se zamaže. Ta představa je hned pryč. Představme si, jak jde družina apoštolů lesem a vidí zakousnutého zajíce. A vida, ten se bude hodit, řeknou si a strčí ho do batohu. To nějak nejde.

To je smysl dnešního čtení. Hospodin říká: To přece dělat nebudete. To přece dělat nebudete; Buďte mými muži svatými. Maso zvířete rozsápaného na poli nebudete jíst, hodíte je psovi. Udržíte si určitou úroveň. Je to tak těžké? Někdo řekne: Bůh je despota. Stavěl by člověka do latě, proháněl by ho, nemá pochopení. Ale Bůh má soucit i se zvířetem, myslí i na detail. Četli jsme ještě jedno přikázání, které jsme pak už nezmínili: Se svým skotem a bravem naložíš tak, že zůstane sedm dní u matky, osmého dne jej dáš mně. Bůh naopak přesně ví, jak to chodí, i u zvířat. Ani koťata se neberou od matky hned po narození. Bohu je předepsána oběť, Bůh předepsal oběť. Ale sám král vesmíru, sám Ten, který pouhým slovem stvořil galaxie a nedozírné hloubky, sám Král všehomíra počká s obětí, dokud stračena neolíže své telátko, dokud ho sedm dní nebude kojit. Bůh bude čekat, dokud se kravka nepostará o tele. Bude člověk, o tolik menší, čekat bez hněvu, se stejnou trpělivostí, dokud se pes voříšek neodvalí ze silnice před jeho autem? Bude v klidu, když vlak zastaví uprostřed polí, protože přes trať přechází stádo krav? Jeden člověk zmůže jen málo a přesto je netrpělivý. Bůh vše řídí a přece čeká kvůli obyčejné krávě.

Bude někdo dál tvrdit, že Bůh nemá pochopení? Myslí i na němého tvora. A tak se teď spíše budeme ptát člověka: Musíš zlořečit Bohu? Vždyť se mu můžeš se vším svěřit, postěžovat si mu můžeše, plakat před ním můžeš. Podívej se na praotce a na proroky: Abraham smlouval s Bohem o deset spravedlivých v sodomě. Začal na padesáti, pak postupně snižoval až na deset. A hněval se Bůh snad proto na něj? Ne, požehnal mu, učinil jej otcem víry. Job naříkal ve strašných bolestech, proklel i den, kdy se narodil. Ale nedal na radu své ženy „zlořeč Bohu a zemři.“ Jeremijáš se nestyděl Bohu říci: Přemlouval si mne, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. A v žalmu se zpívá: Kde zůstalo někdejší tvé milosrdenství, ó Panovníku, jež jsi odpřisáhl Davidovi na svou věrnost? To je velmi hořká výčitka. Ale hned na to čteme: Požehnán buď Hospodin navěky. Amen, amen. Když smí člověk říci Bohu všechno, proč by mu zlořečil? To je malé a takové umaštěné.

Že jen sotva kdy vládne dobrý vládce, to není třeba připomínat. Ale můžeme jmenovat pár zemí bez vládců: Somálsko, Afghanistan, Kolumbie; nemusíme ani pokračovat, z těch zemí přicházejí ty nejhorší zprávy. Lepší ti špatní vládci zde, než žádní, jako tam. A kdo se zachová dospěle, jako svatý muž, jako ten, kdo je vykoupán a dobře oblečen, takže může předstoupit před krále? Musí se vládci zlořečit? Dnes každý může říci: To a to dělá vládce špatně. Může se pídit po jednotlivých chybách vládce a připomínat je lidem. Právě to dělali proroci. I v dobách, kdy to bylo zakázané, říkali opravdu stateční lidé všem a veřejně jen: To a to dělá vláda špatně. Méně stateční jen potichu nadávali. Musíme zlořečit, když raději můžeme říci, jako proroci: To a to je špatně? Kdo to vládcům řekne, takže si dají víc pozor, kdo za nimi takto stojí? Přitom, kdo by si přál, aby žádná vláda nebyla a po ulicích se proháněly ozbrojené bandy podle libosti?

Když někdo sklidí, když už má všechno hotovo, nezvládne už po té dřině ještě trochu odebrat a dát Hospodinu? Když už máme svou dřinu za sebou, když jsme z práce doma, nenajdeme už laskavé slovo pro své blízké, nezvládneme se už ani trochu zajímat o lidi kolem? Po vší dřině ještě jednou vstát z kanape a vyslechnout čísi prosbu, to by mohl zvládnout každý.

Stejně i s dětmi: Když už rozhodujeme i o tom, zda mají mít na podzim na hlavě čepici, jestli si mohou dát po obědě bonbon nebo ne, je tak zarážející, že je dáme pokřtít a vedeme je k víře a modlitbě? Přece to ani netrvá dlouho — přijde nějaký patnáctý osmnáctý rok a děti si dělají, co chtějí, i kdybychom se rozkrájeli. Ale na počátku, je něco divného na tom, že je vede k víře, kterou sami pro sebe máme za to nejlepší?

A tak bych snad nakonec ještě řekl, že ten příkaz nejíst mršiny je skoro nejmíň pochopitelný. Nic, co do člověka vchází, nemůže jej znesvětit. To platí. Ale zase je to příkaz názorný; skutečně si člověk těžko představí třeba apoštola Jana, jak jí přejetého zajíce. Zkrátka, dnes jsme se dozvěděli: Dát si na pár věcí pozor není tak těžké. Pár věcí si člověk musí hlídat, když už se o většinu dalších stará Bůh. Není to nic přísného, je to normální a přirozené. Kdo nadává na všechny a na všechno, kdo si syslí svůj čas a svou námahu jen pro sebe, kdo děti komanduje ve všem, jen ne v tom nejdůležitějším, ten nebude mít trpělivost s žádným tvorem, natož s kravkou. Ten nebude způsobilý důstojně obstát před Bohem, bude žít z různých mršin, zmršených věcí života. Jistě, my v běhu dní také selháváme snad v každém z těch příkazů. Ale nemusíme se bát, opřeni o odpuštení v Kristu, můžeme každý den růst ve svatosti, protože se chceme Bohu líbit. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 2. Korinstkým 5, 13–21
Požehnání: Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu! Požehnej vás Všemohoucí…