Introitus: Žalm 111, 1–4
Pozdrav: Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy! Amen Vítám vás, bratři se sestry, na bohoslužbách druhé neděle v půstu.
111
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, Stvořiteli a Vládče všeho viditelného i neviditelného, náš Otče. Ty kraluješ na výsostech a na zemi víš o každém malém kvítku. Z tvé milosti nepomíjí střídání ročních dob a všechny divy jara dávno připravila tvá moudrost. And čím člověk žasne, to je ti ničím, kým lidé pohrdají, toho pozvedáš. Před tvým trůnem skládáme své díky za vše dobré, co jsi nám dal. V bázni a naději tě pro tvého Syna prosíme za odpuštění za nše hříchy. Za to, že jsme vzhlíželi k tomu, čím ty pohrdáš, za to, když jsme pohrdali tím, co se nám zdálo malé a těmi nejmenšími, když nám tvůj Syn přce řekl, že co jsme učinili tomu nejmenšímu, jemu samému jsme učinili. Odpusť nám, jak se na tvém synu proviňujeme, očisť naše ruce a naše srdce, neboť i ony jej přibily na kříž. Jeho krví nás obmij, svým Duchem proměň naše srdce a obleč nás v roucha ctnosti, abychom mohli vejít na tvou věčnou slavnost. Skrze Ježíše Krista, Pána a Spasitele našeho. Amen
1. čtení: Matouš 5, 27–35
161
2. čtení: Exodus 23, 14–26

Turista často jen valí oči, když přicestuje do jiné země. Co teprve, kdybychom jako turisté mohli cestovat časem! Kdybychom se jako turisté podívali do Svaté země v době starého Izraele. Do cizí země se často doporučuje cestovat na svátky. Člověk se pak může účastnit různých slavností, sledovat místní obyčeje. Často jen valí oči.

Cestujme tedy nyní časem do doby, kdy měla být naplněna dnešní přikázání. Řekněme o velikonocích, o svátku nekvašených chlebů, ten je nejblíže. U stanu setkávání je obrovská tlačenice, snad všichni muži s celého Izraele se sem rozhodli přijít. Jaké to ale výjevy útočí na náš jemnocit! Tu se podřezává dobytče, krev teče proudem pod oltář. Konají se však také bohaté obětní hostiny. I čekáme, že nás někdo z domorodců pozve ke stolu, abychom poznali místní lidi i zvyky z blízka. Nenápadně se téměř vnucujeme. Časem se nám od jakési menší rodiny pozvání dostane. Následuje však dosti důvěrná otázka, zda jsou muži z naší výpravy obřezáni. Když s rozpaky odpovídáme, že ne, jsme s úsměvem odmítnuti.

Rozladěni opouštíme místo slavnosti. Kam teď? Výlet se jaksi pokazil. Což se ještě podívat na území Kenaanců, zda tam nebude něco k vidění. I zde se slaví, dokonce jsme na slavnost bez okolků pozváni. Tančí se kolem jakési zajímavě vyřezávané sochy, tanečníci mají zajímavé kroje. Na mnoha lidech je vidět, že přebrali. Místy je vidět i věci hodně přes míru cudnosti. Zároveň je tu ale hodně zajímavého k vidění. Budou z toho úžasné fotky.

A celkový dojem z výletu? Jak u koho. Citlivějším povahám to všechno přišlo barbarské, pověrečné. Masová akce, najednou jako na povel musí být všichni na jednom místě, přinášejí nákladné dary, zmatek jak na pouti, tu drastické porážení zvířat, onde zase mravní nevázanost. Ti už jsou rádi, že jsou doma. Ti dobrodružnější se naopak cítí obohaceni. Poznali cizí zvyky. Jen jim není jasné, proč jsou ti Izraelci tak nepřátelští vůči svému okolí. Jen proto, že jiní mají sochy, oni zase tu svou zlatou truhlu. Jedni vylévají krev na kvašený chleba, oni k okraji oltáře. Jiní si tuk oběti schovávají na druhý den, oni ne. Má cenu vést války a nevražit na sebe kvůli takovým detailům? Jedni po návratu z výletu tvrdí: Proč má člověk slavit na povel? To si nemůže udělat hezký každý den, nemůže to nechat plynout přirozeně? Druzí říkají: Svátky a tradice jsou dobrá věc, ale musí kvůli nim lidé na sebe nevražit? Vždyť je to všechno vlastně dost podobné.

Řekněme teď, že ti cestovatelé časem nejsme mi, abychom jim mohli nestraně v něčem dát za pravdu, v něčem je pochválit. Ti první jsou poněkud úzkoprsí, ti druzí zase beznadějně naivní. Ti první mohou pravdivě poukázat na jednu věc: Kde nezáleží na lidech, tam záleží na slavnostech. A to je celkem pravda. Nejskvělejší slavnosti se konají v tyraniích, nejvíce slaví lidé v zaostalých, chudých, násilím zmítaných zemích. Ti dobrodružnější z výpravy zase namítnou: A žijeme my opravdu lépe? Ráno do práce, večer před televizi. Když už se něco slaví, tak je to jen nějaké povídání u chlebíčků se sklenicí vína. A všichni se omlouvají, že už budou muset dřív. Na co je nám všechno pohodlí a bohatství, když si ho nedokážeme užít?

Slavnost spočívá v tom, že je nějaká událost důležitější než jednotlivý člověk. Na slavnosti bývají všichni: Štastní i nešťastní, zdraví i nemocní, vážení i pohrdaní, malí i velcí. Sborem zpívají, sborem hodují, sborem jdou v nějakém průvodu. Úplně se zapomíná, že každý má jiný život, jiné pocity. Teď dělají všichni to samé a mají jeden pocit. A právě takovou slavnost Zákon třikrát do roka nařizuje. My křesťané jsme svobodní od všech povinností Zákona. Nikdo nás nemůže hnát na určité místo, k určitému místu u stolu, do nějakého průvodu. Povinnosti Zákona za nás cele splnil Kristus. On je smysl Zákona. Ale pokud jsme jeho, pak za ním jdeme. Pak jdeme za smyslem Zákona.

A ten je: Člověk se někdy musí zcela oddat radosti, zanícení, údivu nad nějakou věcí. Někdy na sebe musí zcela zapomenout, zapomenout na celý svůj život, svoje problémy a nějaké události se zcela oddat. To není dobrá rada, dobromyslné kamarádské doporučení, které se vyřídí pokrčením rameny. Tento příkaz Zákona znamená: Nikdo, ničí situace, ničí problémy, ničí společenské postavení, ničí duševní stavy nejsou tak důležité jako Bůh. Nikdo není tak důležitý, aby sám na sebe nemohl před Bohem zapomenout. To je příkaz a Boží vůle. Člověk musí někdy odpočinout sám od sebe. A musíme to mít od Boha nařízeno. Protože kdyby byl tento odpočinek ponechán na naší úvaze, neodpočívali bychom nikdy, podobni více strojům, než lidem. Vždy bychom si našli důvody, proč teď zrovna nemůžeme. Náš život totiž stále pokračuje, jedna starost střídá druhou, jeden důležitý úkol hned plodí další. Kdyby nám to sám Bůh nenařídil, nikdy bychom nedokázali odpočívat a radovat se s čistým svědomím, vždy bychom mysleli na nesplněné úkoly. A tak je tento příkaz Zákona velkou milostí. A milost si člověk nevybírá, té se jen podřizuje.

Naše svoboda je opět v tom, že nejsme nuceni k žádné určité podobě zanícené radosti. Všichni jistě známe trapné situace, kdy nějaká skupina naléhá na zmučeného nebožáka výkřiky: „Napij se, odvaž se přece.“ Krušné jsou i chvíle, ve kterých střídmější společenství nutí dospělého člověka do dětinské zábavy. Někde vás nutí pít, jinde sportovat, jinde hrát deskové hry. Bůh nikoho nenutí do toho, co mu nesvědčí. Ale svou slávu nikomu nedá. Nikdo není tak důležitý, aby na sebe někdy nemohl zapomenout: V rozhovoru s druhým o něčem zajímavém, při knize, filmu nebo hudbě, u skleničky, na procházce městem či přírodou, v dílně nebo na zahrádce. Ale především při chvalozpěvu, při slovech Písma, u Stolu Kristova, mezi bratry a sestrami. Ovšem opět: To nejde vždy. Zákon předepisuje alespoň třikrát do roka. A co znamená svoboda od Zákona? Že taková chvíle může přijít méně než třikrát do roka? A nebo že může přijít daleko častěji. Nemuset se stále radovat, být smutný většinu času, je stejně důležitá svoboda jako moci se radovat často. Neradovat se vůbec však již není svoboda; pak je člověk vlastním zajatcem. Jen Boží příkaz, jak jsme řekli, nás osvobozuje od nás samých; sami bychom to nedovedli.

Žít jen v radosti také není svoboda. Ostatně na to míří doplňující příkazy Zákona. Při slavnosti nesmí být nic kvašeného. Kvas znamená v Písmu hřích. Kristova krev, která nás vykoupila k radosti, nesmí být vylita na nic kvašeného. Odvolávání se na křesťanskou radost nesmí posvěcovat hřích. Třeba nátlak, o kterém jsme mluvili. Každé křesťanské společenství, každý kruh přátel by byl znesvěcen tím, kdyby byl do radosti někdo nucen, kdyby byla povinná. Křesťanská radost nesmí posvěcovat hřích vůbec.

Křesťanská radost také nemůže být nastavovaná. O obětním hodu vždy Hospodin nařizuje, že nesmí zůstat do rána. Tak i zde: „Nebudeš přechovávat tuk z mé slavnosti přes noc až do rána.“ Chvíle radosti se nemohou stát drogou. Nemohou být věcí vynucovanou. Ba v tom je právě podstata onoho odevzdání Bohu v radosti: Děje se teď a tady. Nelze se radovat a přitom přemýšlet, jak zážitek do nekonečna prodloužit. Jak jej učinit rafinovanějším. Radovat se a zároveň se strachovat konce radosti, to je skoro protimluv. V radosti se odevzdáváme Bohu, nestáváme se jejími vlastníky. Chvíle radosti nelze vyždímat do poslední kapky. To je skutečně jako vzít koze kůzle a ještě ji podojit a v tom mléce to kůzle uvařit. Věc dostatečně názorně odporná, aby nás varovala před snahou vše vyždímat do konce. Ostatně, na tom samém místě Bůh říká: Přineseš mi prvotiny. Jen to první a nejlepší patří ke chvílím radosti, ne všechno, ne celý život. V tom je půvab každé radostné chvíle: Je krásná a dobře víme, že by mohla být ještě krásnější. Ale nemusí a my po tom nemusíme toužit. Pro tu chvíli jsme spokojení.

Pro tento čas je radost na chvíli. Častěji nebo méně často. Posel Boží a Bůh sám nás však vede do zaslíbené země. Na té cestě nám přikazuje občas odpočívat, občerstvit se mimo sebe, mimo své starosti. Na konci přijde radost věčná a nad ni už nebude.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, veď nás do té blaženosti, do svého království. Dej, ať tě neztrácíme z očí, ani v nastávajícím týdnu. Amen
549
Ohlášení: Smolnice Bílá sobota 14.30, 29. března výroční shrom. 22. března Němci, br. Hampl.
406
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi dobrý pastýř. V tebe věříme a tebe uctíváme, proto Tě prosíme: Přiveď k sobě všechny, kteří pracují a dej jim odpočinutí. Dej, ať není dělníkům zadržována mzda, takže by nemohli z obav v noci usnout. Dej pookřát všem zarmouceným, nemocným ulev od bolesti a strádání, prosíme tě za naše nemocné, potěš je a dej jim uzdravení. Přiveď všechny ty, které sis vyvolil, ze samoty světa do tohoto tvého shromáždění. Nauč nás, abychom byli ke každému pozorní. Naplň svou církev Duchem střízlivé radosti, aby Ti vzdávala chválu i v těžkých časech. Daruj nám pokojné časy. Tebe, kterého poslouchá země i vody, prosíme: Uchraň naši zemi od záplav. Nastanou-li přece, učiň srdce lidí statečná, prozíravá, otevřená a připravená k pomoci. Otevři nám oči pro všechno, co jsi nám dal, učiň svou církev krásnou a všechny její správce veď cestou poctivosti a čistoty, aby nám pospolu bylo dobře. V tuto hodinu voláme společně k Otci tvému i našemu slovy, která si nás naučil: Otče náš…
Poslání: Římanům 14, 1–9
Požehnání: Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Požehnej vás…
450