Introitus: Žalm 37, 34–40
Pozdrav: Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle v půstu.
184
Vstupní modlitba: Agenda II (Jana Kalvína v půstu)
1. čtení: Marek 12, 18–27
2. čtení: Exodus 3

Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra. Zdá se na první pohled, že uběhl rok, dva — poledně jsme Mojžíše opustili, když se oženil se Siporou. Nu a teď pase ovce svého tchána, než si zařídí vlastní domácnost, řekli bychom si. Až v sedmé kapitole se dozvíme, že Mojžíšovi bylo osmdesát let, když mluvil s faraonem. Osmdesát!

Zapomeňme tedy na obraz mladého muže, který žene stáda a představme si osmdesátiletého starce, který se opírá o hůl. Je mu osmdesát, při tom však stále pase ovce svého tchána. Uběhlo snad šedesát let, řekli bychom celý život. A to život, ve kterém Mojžíš po celou dobu nestojí na vlastních nohou — je hostem tam.

Zkuste si tohle udělat v jiné knize — povědět dramatický příběh hrdinova mládí a pak jej vrhnout jen tak o šedesát let dopředu, vlastně na konec života. Ale jak nás poučuje apoštol: Mojžíš věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl. Mojžíš žil sto dvacet let, a když ho teď opět vidíme, dvě třetiny jeho života už uběhly. Většinu jeho života tvoří víra. Proto zůstává pevný a řekli bychom klidný. Netrápí se tím, že žije celý život u tchána — ba později uvidíme, že již jako vůdce Izraele s vděčností přijímá od Jitra rady. Jak smao Písmo říká „Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.“ Mojžíš byl klidný člověk.

I jeho Bůh, Hospodin, je klidný. Nebojí se, že jeho služebník Mojžíš zapomene na své bratry v Egyptě, přestane věřit. „Jsem, který jsem“, nebo též „Jsem, který jsem stále u toho“. Mojžíš možná stárne, ale Hospodin nestárne. Kdykoliv bude chtít, bude s Mojžíšem mluvit. Protože každý, s kým Hospodin mluví, je živý. Je to totiž slovo Boží, které obživuje. Na Mojžíše je spolehnutí a tak si může Bůh v příběhu, který píše, dovolit přeskočit šedesát let jeho pokorného a zřejmě i docela šťastného života — když se někdo celý život dovede snést s tchánem a zřejmě tedy i s tchýní, má šťastnou povahu.

Vidíme tedy nyní penzistu Mojžíše, jak jde stepí, opíraje se o hůl. Vidí keř, který hoří ohněm, ale není jím stráven. A to je půvab, který můžeme sledovat u starých mužů, kteří už mají své odžito; třeba když máme štěstí na hodného dědečka. Totiž takový člověk, s Bohem a tím i sám se sebou smířen, nevšímá si tolik sám sebe, ale při různých toulkách přírodou nebo třeba jen kolem domu si všímá neobvyklých přírodních jevů. Nemyslí na sebe, nemyslí na život, který utíká, ale dívá se na svět, který mu patří, který dostal od Boha darem. Představte si, bratři a sestry, starého pána, který z lesa přinese ptačí mládě, které vypadlo z hnízda a aniž by někomu moc co říkal, vypiplá z něj dospělého opeřence, který pak kolem něj poletuje. Takový je Mojžíš. Pokorný člověk, který se nesoustředí na sebe a tak mnohé vidí.

Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří. Tak blízko, aby zjistil, proč keř neshoří, však Mojžíš nikdy nedošel. Ani mi nevíme, proč keř neshoří. Hospodin řekl: Nepřibližuj se sem, místo, na kterém stojíš, je půda svatá.

Hořící keř je však příhodným znamením Boží přítomnosti. Hořící keř je znamením života, který nevyčerpává. Je znamením toho, že Hospodin se na nás nedívá jako my sami na sebe. My jsme vlastním životem unaveni, říkáme si pryč je děství, pryč je mládí, případně, pryč je i zralý věk. Už to mám nějak odžito. Sami sebe jaksi stále uspáváme. Sami sobě vystavujeme účet, protože vždy žijeme na úkor někoho či něčeho, vždy žijeme za cenu nějakého kompromisu.

Mojžíš je starý a už ospalý životem, ale Hospodin k němu mluví jako k mladíkovi. Mluví k němu jako ten, kdo nás burcuje po ránu, že vzešel nový den, že je třeba se osvěžit, vyjít z domu a dát se do díla. Hospodin k němu mluví stejně jako za mlada, Hospodin nezestárl, Hospodin se nezměnil.

Hospodin, jak čteme. dobře VIDĚL ujařmění svého lidu, SLYŠEL jeho úpění, ZNÁ jeho bolesti. Hospodin to celou dobu ví. Byl celou dobu při tom. A teď se rozhodl je vyvést. Proč ne dříve? Stejně bláhově bychom se mohli zeptat, proč ne později. Hospodin žije a jedná. A k tomu prostě patří, že jedná, kdy chce. To patří k jeho všemohoucnosti, že se může rozhodnout, kdy chce. A poslat si, koho chce. Třeba osmdesátiletého starce. Hospodin se nemusí nikomu zodpovídat a také nezodpovídá. To vzbuzuje děs a hrůzu — Mojžíš se bál na Boha pohledět. To také ale znamená, že mu nemůže nikdo zabránit, když řekne, že nás chce zachránit. Když dnes slyšíme, že nás Bůh chce spasit, i když známe svou slabost, když třeba ani sami sobě nejsme milí, ale spíše protivní — přesto, když Bůh řekl, že nás zachrání, nic mu nezabrání.

A tak oheň hoří, ale keř neshoří. Ten oheň hoří sám od sebe. Nepotřebuje ten keř, aby mohl hořet. Tak Bůh stále je, nestárne, nespí. Je u všeho, vše vidí, vše zlé je již odsouzeno, ještě dřív, než se zlý plán vykoná. Za vše dobré je již připravena odměna, i když se to ještě v bolestech rodí. Bůh vidí najednou počátek i konec, není zneklidněn. A my, my můžeme být u toho. Kdykoliv, třeba v osmdesáti, jako Mojžíš. V nás může a také bude, ba už je ten život, podobný onomu ohni z hořícího keře. Nový život, který nám Bůh ve křtu dává, není na ničí úkor, nevyčerpává se žádným kompromisem — ten nový život hoří i bez nás, ten nový život by byl i bez nás; proto nám nebere síly, neunavuje nás. Mohl by být i bez nás, přece však je v nás a my jsme jeho součástí.

Onen posel v hořícím keři je sám Pán Ježíš Kristus, který byl před založením světa, který byl i bez nás — a přece přišel k nám a učinil nás součástí života bez konce. Naučme se tedy Mojžíšově trpělivosti, pokoře a pokoji. Nepočítejme už svůj život podle prošlých, odžitých let. Ale naučme se brát život jako to, co k nám stále čerstvé proudí z Božího slova a svátostí a do čeho vejdeme naplno ve chvíli, kterou Pán sám rozhodne. Hospodin, Hospodin je stále přítomen to je jeho jméno. Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. Od dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. Amen

Modlitba po kázání: 
166
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 2. Petrova 3, 1–13
Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen