Introitus: Žalm 90, 14–16
Pozdrav: Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle v půstu.
90
Vstupní modlitba: Náš nebeský Otče a Králi, Ty vše obživuješ, Ty dáváš věcem pravý řád, Ty naplňuješ své stvoření radostí. Shromáždili jsme se před tebou v pokoře, my všichni, z kterých jsi skrze svého Provorozeného učinil jedinou rodinu víry. Před Tvým trůnem skládáme díky za vše radostné, zdravé a krásné předchozích dní. Před Tebou nemůžeme zamlčet ani co zlého za ten čas vzešlo z našich srdcí, ani své kolísání, ani svou hanbu; to vše vyznáváme. Prosíme Tě o odpuštění a věříme, že ty nám je dáváš. Skládáme před tebou i vše, co nás tíží, čekáme od tebe ve zmatku vyjasnění, prosíme Tě o tvé dobré dary, abychom se měli z čeho radovat tak, aby celé naše srdce mohlo zpívat píseň chvály Tobě: Svatý, svatý svatý jsi, Hospodine zástupů, plná jsou nebesa i země slávy tvé. Amen
1. čtení: Skutky 14, 8–18
210, 1–5
2. čtení: Exodus 4, 1–9

Mohli bychom říci: Tvrzení proti tvrzení. Mojžíš řekne: „Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův…“ A starší řeknou: „Hospodin se ti neukázal.“ Každý by mohl říci „ukázal se mi Bůh“.

Mojžíš se obává smýšlení své doby, které je vlastně stejné, jako v naší době. Nebojí se, že by mu řekli: Bůh není. To by mu možná řekli v devatenáctém století, v zaostalejších zemích ve století dvacátém. Ale dnes, stejně jako v době Mojžíšově, kdo by řekl „Bůh není“, vypadal by trochu tupě, trochu jako omezený člověk. Takoví lidé postupně vymírají i u nás. I dnes by většina lidí řekla Mojžíšovi: Bůh je, ale tobě se neukázal. Jak je všeobecně známo, lidé nemají problém s tím, zda Bůh je, nebo není. Problémem pro ně je, že by Bůh dokázal vést svůj lid. Problém pro dobu Mojžíšovu i pro naší dobu je, že by Bůh mohl lidi organizovat, jako organizoval do oddílů Izraelce, když vycházeli z Egyptské země. Problém pro Mojžíšovu i naši dobu je, že by Bůh dokázal organizovat lidi v církvi. Mluvit jim do života, jako jim mluvil skrze Mojžíše a Árona a dnes skrze starší církve. Že by je dokázal ve svůj den svolávat na jedno místo ke společné oslavě. — Jako v čase Mojžíše a stejně i v našem čase.

Ovšem je v podstatě jedno, jestli člověk řekne, že Bůh není, nebo jestli řekne, že Bůh je, ale bez církve. To je jinými slovy to samé. Bůh, který je, ale nemá žádnou moc nad lidmi, Bůh, který nemá žádnou moc, u toho už je úplně jedno, jestli je, nebo není. Může být, nemusí. Pravá bezbožnost je upírat Bohu jeho moc. To, jak se obává Mojžíš, udělají Izraelští starší: „Hospodin se ti neukázal.“

Možná se zeptáte, jako už se minule zeptal Mojžíš, jak to ti starší mají vědět, jak to mají poznat, že se Mojžíšovi ukázal Bůh. Každý by to přece mohl říci. Ne tak docela, měl říci, že ho posílá „Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Bůh živých, Bůh těch, kteří s Bohem něco zažili, udělali s ním nějakou zkušenost, kterou předávali svým potomkům. To by mohlo stačit. Dokonce i u rodičů, od kterých má člověk téměř povinnost se lišit, zjišťuje člověk časem, jak mnoho věcí neříkali jen tak, ale z docela pádných důvodů a nezbývá mu, než jim přiznat pravdu a jednat podle jejich příkladu. A to je přitom ještě docela krátká zkušenost jedné generace, která zas nemá takovou váhu. Ale Izraelce od praotců dělí čtyři sta let. Přes dvacet generací si předává Hospodinovo zaslíbení Abrahamovi: „Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem. Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu.“ Podobně naši současníci žijí v zemi, která je něco přes padesát generací křesťanská. A abychom to řekli ve zkratce, ve vsi, kde nemají kostel, můžou turistům ukázat tak akorát samoobsluhu. Když něco určuje denní rytmus, normy chování i snahy lidí po tisíc let, možná stojí za to se nad tím aspoň zamyslet.

Ovšem, a to je bohužel smutná skutečnost, většina lidí moc nemyslí. Ne že by to nedokázala, ale nechce se jim. Proto Bůh bez okolků přistoupí na Mojžíšovu námitku a dá mu do ruky znamení.

Přesně řečeno, dá mu do ruky hůl, kterou hned na to promění v hada, což je vtipné — pokud tu hůl zrovna nedržíte v ruce; pak vám to tak vtipné nepřijde. Mojžíš se dal před ním na útěk. Ale Hospodin Mojžíšovi poručil: „Vztáhni ruku a chyť ho za ocas.“ Vztáhl tedy ruku, uchopil ho a v dlani se mu z něho stala hůl. Opravdu to udělal, vzal toho hada do ruky. To není úplně normální reakce krátce potom, co se člověku hůl v ruce změní v hada. Normální reakce je utíkat dál.

Ale právě proto je to příhodné znamení pro Izrael i faraona. Život Izraele se v Egyptě změnil ve zlý sen. Musel stavět faraónovi města pro sklady, Pitom a Raamses. Vidíme tu megalomanský projekt – skladiště velké jako město. Pro ně Izraelci vyrábějí cihly. Denně stovky cihel, které míří na nějakou stavbu, jejíž smysl nikdo nedohlédne. Práce, u které nikdo nevidí výsledek ani smysl, přesto je tvrdě vyžadována. Předáci Izraele jsou zároveň jeho dozorci; mají za to, že nejlíp poslouží svému lidu, když budou poslušně sloužit faraónovi. Není jasné kdo čí je, proč se dělá, co se zrovna dělá. Jako ve snu.

Ale Bůh není Pánem jen nad věcmi, které dávají smysl. Je Pánem i nad nesmyslem, i nad snem, i nad šílenstvím. Mojžíš chytil na Hospodinův příkaz hada za ocas a byla z něj zas hůl.

Člověk se nemá podvolovat tomu, co je vyšinuté, i kdyby jej to zcela obklopovalo. I kdyby byla taková celá doba, nemá na její měřítka přistoupit, podle jejích podmínek se zařídit a mluvit její řečí. Dobře to ukazuje pohádka Císařovy nové šaty. Celý dav dospělých je strachem donucen obdivovat šaty nahého císaře a dokonce popisovat vzletnými slovy, to, co nevidí. Jen dítě e schopno říct: Císař je nahý! A tím celé kouzlo pomine a lidé se začnou smát. A tak by křesťan nikdy neměl používat slov, pod kterými si nic nedovede představit, neměl by uznávat za důležité nic, u čeho mu nikdo nedovede vysvětlit, proč je to důležité. Neměl by nikdy umlknout jen proto, že všichni říkají „to je snad každému z nás jasné“.

Izraelci mají vyrábět hromady cihel, i když nevědí na co. Asi by nevyvázli se životem, kdyby to nedělali. Zrovna tak i my jsme nuceni dělat spoustu nesmyslného, zejména ti, kteří jsou zaměstnáni. Ale člověk nesmí zajít tak daleko, že sám sebe přesvědčí, že jeho nesmyslné jednání vlastně smysl dává, že to tak musí být. Izraelci ve své otročině vidí něco nutného, něco vlastně záslužného. Mnohdy jistě žijeme v blázinci, ale nikdy si z něj nesmíme udělat domov. Vždycky musíme umět říct: Je to blázinec a nejsem v něm rád, čekám na vykoupení. A mnohdy velkou část svého života a svých činů musíme umět odvrhnout jako zcela nesmyslné a nepotřebné.

A když už jsme u blázince, pak křesťanství je velkou nadějí nejen v šílenství doby (naše doba je oproti časům minulým ještě docela normální), nejen v šílenství mezilidském, které nastane často, aniž se člověk naděje. Ale i v šílenstvím osobním, i v duševní nemoci. I kdyby člověk slyšel hlasy a viděl přeludy, přece je stále Bůh na nebi a má moc na konci vše obnovit. Jak řekl Kristus „V onen den se mě nebudete již na nic ptát.“ A není náhodné, že často jediné, co dovedou třeba pacienti s pokročilou Alzheimerovou chorobou říci souvisle, je Otče náš či jiná modlitba. A zrovna tak se ani křesťan nemusí ostýchat šíleného člověka, protože i když jeho svět smysl nedává, Bůh není z tohoto světa ani z jeho světa a smysl tak dává vždy. A opět ne náhodou mnozí duchovní dosvědčují, že církev je jediné společenství, které dovede přijmout duševně nemocného. A jakási tajemná moc tak často takové lidi i do církve přivádí. Had, který se v Mojžíšově ruce opět mění v hůl znamená boží moc i nad světem zcela vyšinutým, i nad věcmi, které nám nedávají vůbec smysl.

Zato pro faraona ta hůl znamená soud. Představte si, že máte absolutní moc nad jednou z největších zemí své doby. Kolem vás mraky vojáků a stráží, všude máte špicly a informátory. Bydlíte uprostřed střeženého přepychového paláce. Co se vám může stát? Můžete přijít o rozum, to se vám může stát i u uprostřed takového zabezpečení. Ve vaší nejlépe střežené komnatě se vám prostě před očima změní hůl v hada. Před vlastní myslí není bezpečný žádný tyran.

A tak, na jednu stranu se mýlí ti, kteří považují velké tyrany a diktátory za šílence, kteří se dostali k moci. Když nemáte všech pět pohromadě, k vládě se nikdy nedostanete, na to je to moc složitý úkol. Naopak, všichni ti bývají daleko rozumnější, prozíravější a bystřejší než lidé jejich doby. Na druhou stranu, téměř všichni takoví jako šílenci končí. Podívejte se na tyrany minulého století: Skoro každý z nich skončil jako šílenec. A už za jejich vlády jejich dvůr, okruh jejich nejbližších, připomínal nějakou hodně černou, bláznivou komedii.

Po znamení, které zasahuje duši, následuje druhé, které zasahuje tělo. Nevyléčitelná nemoc malomocenství jako lusknutím prstu postihuje Mojžíšovu ruku a jako lusknutím prstu zase mizí.

A Bůh se tím zjevuje jako vládce nad zdravím i nemocí. Člověk, se svým omezeným poznáním, často nemůže upřímně vidět víc, než že zdraví přečasto přeje člověku zcela náhodně nebo z pouhé dědičnosti. Aniž by o ně nějak zvlášť pečoval. A tím spíš nemoc zasahuje tak mnohé, aniž by si to nějak vysloužili. Aniž by byli horší, než druzí. Egypt a všechno pohanství a čarodějnictví spojuje zdraví s životem, který je podle jejich lživých nauk dobrý. Nemoc má zase za důkaz zlého života a nepřízně bohů. Kristus však řekl: „nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ Celý svět je nemocným hříchem a spěje ke smrti. Nemoc těla, která se z nám nepochopitelných důvodů projevuje jen u někoho, sice velmi trápí, ale nemůže zahubit duši. Ba nemocný často lépe pozná, že trvalé štěstí tento svět nemůže dát – tedy prohlédne, co je jiným dokonale skryto. Kolem nemocného se lidé spojují, aby mu pomohli, skutkem nebo modlitbou, spojují se proti společnému nepříteli – a to je pevné pouto. Naproti tomu, je psáno „všichni pachatelé ničemností rozkvétají, aby byli navždy vyhlazeni“. Druhým znamením tak Mojžíš všem ukazuje, jak vratké je spoléhat na zdravé tělo – kdo je zdráv, tak je z boží libovůle a nikdy ne navždy. Život je třeba založit na něčem jiném než na zdraví: To je zvláště důležité pro naši dobu, zdravím posedlou.

Boží znamení tak dosud zasáhla dvě opory všeho pohanství, bezvěrectví a čarodějnictví – lidské smysly a lidské tělo. Třetí a poslední znamení zasahuje třetí oporu: Přírodu, údajně samoobnovující se zdroj všeho života. Voda životodárného Nilu se změní v krev. Protože život v přírodě obnovuje Boží dobrota, jeho prozřetelnost. Příroda ponechaná sobě je schopna sama sebe zničit, protože je slepá. Kdo se klaní přírodě jako božské matce, ať se zajde podívat na spáleniště kolem sopky svaté Heleny, jejichž výbuch byl tisíc šest set krát silnější než výbuch v Hirošimě. Ještě po třiceti letech na tom místě nic neroste. Nebo na v místě i čase vzdálenější místo dopadu tunguzského meteoritu, snad nejhorší výbuch, kam paměť sahá. A takových meteoritů léta vesmírem bez cíle tisíce tisíců a jen Boží dobrota je zdržuje od země. I malárie, dosud nejhorší metla lidstva, pochází ze zcela přírodních, nedotčených bažin. Těžko bychom hledali více „bio“ životní styl, než ten středověký; v počátcích dobu, kdy vlastně téměř nebyly peníze, ani dálková doprava, ani mezinárodní obchod – a lidé ovšem žili v průměru tak třicet let. Bůh totiž na počátku nepostavil člověka do přírody, ale do zahrady v Edenu. Protože člověk je to, o koho je třeba pečovat. A i příroda je ku prospěchu, jen když je obdělávána a střežena.

A tak tři mocná boží znamení pro ty, kteří zapomněli na své otce Abrahama, Izáka a Jákoba, vyvracejí falešné opory lidské nevěry – lidské smysly, lidské zdraví, falešné naděje, vkládané do přírody. Neboť ty tři věci jsou jen dary Boží dobroty. I my tedy nebuďme znepokojeni nevírou našeho času, dohlédněme chabost a omezenost toho, na co spoléhá tento svět. A vydejme se směle za tím, kdo nám dám spatřit pravou podstatu všech věcí jako v poledním světle, kdo nás uzdraví a dá nám nové, oslavené tělo a kdo spolu s námi obnoví k nespatřené kráse celé stvoření.

Modlitba po kázání: Maranatha, přijď Pane Ježíši! Amen
192
Ohlášení: 
505
Přímluvná modlitba: Hospodine zástupů, jediný a pravý, Tebe prosíme, ať nepohasne světlo pravdy v naší zemi, ani v celém úhlu světa, do kterého náležíme. Dej, Pane, ať slovo pravdy vždy nejdříve zaznívá v tvé církvi, od jejích předáků, od všech, kdo káží tvé slovo, od starších i mezi všemi věřícími. Prosíme tě za ty, kteří nám vládnou, ať je jejich cesta přímá; každá lest pak ať je odhalena. Prosíme Tě za novináře, aby poznali, že i jejich práce je posláním, prosíme za všechny, kdo mluví na veřejnosti, za filosofy, umělce i učence, aby všechna vařejná řeč byla prosta prázdných slov. Dej, ať mezi všemi lidmi roste ušlechtilost, která hájí svou věc klidně a nechá se i přesvědčit. Své církvi dopřej přízeň mezi lidmi a dopřej pokojné časy. Dej, ať spatříme, jak se tvé slovo šíří a zaradujeme se. Jak zpíval Mojžíš, tvůj služebník: Měj se svými služebníky soucit, nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny dny se budeme radovat a plesat. Tolik radosti nám dopřej, kolik bylo dnů, v nichž jsi nás pokořoval, a let, v nichž se nám zle vedlo. Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech! Vše uzavíráme do slov modlitby Tvého Syna, našeho Pána Krista: Otče náš… Amen
Poslání: 1. Petrova 3, 8–16
Požehnání: lídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným! Požehnej vás Všemohoucí… Amen
375, 1–2