Introitus: Žalm 119, 171–176
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle po sv. Trojici.
119, 1.86–88
Vstupní modlitba: Náš nebeský Otče, z tvé moci vychází slunce a přichází den, Ty jsi nám dnes dal procitnout ze spánku, Ty jsi nás také povolal na toto svaté místo. Ty dáváš člověku moudrost a dobré srdce, ty ho také činíš zatvrzelým. Vyznáváme, že mnoho bloudíme v tomto světě, stále scházíme z cesty, kterou jsi nám ukázal. A přece jsme i dnes přišli poslouchat Tvé slovo. Pro svého Syna, našeho Pána, sešli svého svatého Ducha na toto shromáždění, svým slovem osvěť mysl a otevři srdce, abychom mohli každý den růst do podoby Tvého Krista, našeho Spasitele. Amen
1. čtení: 1 Janova 3, 1–3
438
2. čtení: Exodus 5

Od chvíle, kdy jsem předstoupil před faraóna, abych mluvil tvým jménem, nakládá s tímto lidem ještě hůře. A ty svůj lid stále nevysvobozuješ. Touto upřímnou modlitbou končí dnešní Boží slovo.

Každá změna je vlastně z počátku k horšímu. Teprve později přináší ovoce. Nebezpečí každého otroctví, zejména otroctví hříchu, je následující: Člověk si pořád říká, že „zvládá“. Že změna by přinesla okamžité nepříjemnosti a nepohodlí. I když chce člověk změnit svůj osobní život, třeba přestat být líný, první, co zažívá, je jen nepohodlí, kdežtok jako lenoch měl pohodlí. A to je jediné, co ze začátku má. Teprve časem přijde třeba radost z práce nebo radost z pohybu a nějaké výsledky.

Mojžíš se vlastně až do konce Exodu nepřestane ptát: Panovníku Hospodine, proč jsi mě vlastně poslal? Mojžíš samozřejmě ví, že kvůli vyvedení z Egypta, vyvedení z otroctví. Samozřejmě ví, že otroctví je krušné a mrzuté. Ale nezná nic jiného. Neví, co by mělo přijít místo toho.

Bůh nevysvobozuje jen tělo, ale především duši z otrockého myšlení. Otrok chce jen lehkou službu a dobře najíst. Ani ho nenapadá, že by mohl výt svobodný a rozhodovat sám o sobě – otroctví je pohodlnější. Takže když Bůh vysvobozuje člověka z otroctví, na začátku to člověk vlastně nechce. Bůh vysvobozuje člověka, aby chtěl jiné věci, než které chtěl jako otrok.

Bůh nejdříve člověku bere to, co jej zotročovalo. Proto, když člověk nastoupí cestu pokání, cestu dobrého jednání, najednou jakoby nemá nic v ruce. Třeba člověk, který je celý život zvyklý šířit o druhých klepy a pomluvy. Když pozná svůj hřích, když se zděsí trestu, který takové lidi čeká, přestane tak jednat. Dává si pozor, aby už během hovoru nešířil o druhých zlé a citlivé věci. Ale najednou zjistí, že nemá o čem mluvit. Teprve časem pozná, že jsou i jiné věci, o kterých se dá s druhými mluvit, zajímavější a nakonec přinášející radost každému. Ale z počátku marně hledá, o čem by s druhými mluvil, každý hovor ho nudí. Bůh člověku nejdříve bere to, co jej zotročuje, aby mu posléze dal něco lepšího.

Tak Izraelci mají nejdříve dojem, že o něco přišli. Vyčítali jim: „Ať se nad vámi ukáže Hospodin a rozsoudí. Vy jste pokáleli naši pověst u faraóna a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili.“ I Mojžíš to tak cítí. Ale je to Mojžíš, kdo uložil Izraelcům práci navíc? Jsou snad Mojžíšovi otroci? Je to snad Hospodin, kdo jim uložil práci navíc? Ne! Problém je přece v tom, že jsou otroky faraóna a Egypťanů. Faraon jim přece kazí život. Ne Mojžíš. Ne Hospodin. Potíž je v tom, že to nejlepší, co si dovedou Izraelci představit, je, že to budou mít dobré u svých dozorců. Není to trochu málo? Není až příliš ubohé přání chtít jen, aby mě někdo o něco méně byl, o něco méně mě buzeroval? Není … bratři a sestry, jak je to až dětsky jednoduché … není lepší prostě nemít žádné dozorce?

Nebo, když to, po čem toužíme, nás ničí, není lepší prostě chtít něco jiného? A přesto stále znovu děláme věci, které už několikrát špatně dopadly. U kterých jsme si vždy potom říkali: Takhle už nikdy. Ale člověk touží po otroctví, protože nechce přiznat Bohu slávu. Člověk by musel přiznat: Tebe, Bože poslouchám. Aby to nemusel říci, aby mohl dělat, že je nezávislý, že si dělá, co chce, raději otročí. Člověk otroctví vezme za své. Řekne: Taková je moje povaha a nezměním se. Taková je doba a nic se nedá dělat. Přitom ani jedno není pravda.

Povaha nikoho neovládá zcela – každý z nás přece umí jednat nečekaně, dovede si představit co by od něj druzí nečekali, čím by je překvapil. A ani žádná doba nedovede úplně ovládnout toho, kdo sám nechce.

„Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost.“ To je odpověď na všechno, co člověka zotročuje. Možná jsme už čtyři sta let otroky. Možná jsou věci nějak zajeté. Ale Hospodin prostě říká něco jiného. Mojžíš neprosí. Mojžíš se nesnaží faraonovi nějak zalíbit. Mojžíš nevysvětluje, co není potřeba vysvětlovat – sdělení zní jasně. Není hned dopředu úzkostný, že farao nepochopí.

Když se farao vzpouzí, Mojžíš a Áron nemají potřebu mu podlézat. Ale ani na něj nemusejí být drzí, respektují, že je králem Egypta. „Dovol nám nyní odejít do pouště“. Kdo je ve své víře jistý, nemusí být ani opatrný a ustrašený. Ale stejně tak, člověk silné víry není agresivní, pohrdavý. Máme tě v úctě jako vládce, faraone. Ale přes tohle vlak nejede. Takhle věci prostě jsou. Bůh tomu chce! Takhle prosté to je. Bůh tomu chce a když neposlechneme, tak je prostě po nás: Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu, aby nás nenapadl morem nebo mečem. Jistě že se tě bojíme, faraone. Ale Boha se bojíme víc. Když neposlechneme jeho, čekají nás horší věci, než když neposlechneme tebe.

Co dělat s takovými lidmi, kteří se bojí víc Boha než člověka! Kteří nehledají svou výhodu – které si tak nejde ani koupit, ani je zastrašit. Faraon to zkouší, říká: „Proč, Mojžíši a Árone, odvádíte lid od jeho prací? Jděte za svými robotami!“ Ale jistě to slyšíte; je to podivuhodně mírná odpověď. Faraonova odpověď je nepatřičně mírná na člověka, který měl v moci život a smrt každého ve své říši. Spíše jako by jim domlouval: Co mi to děláte, Mojžíši a Árone? Proč tolik věříte? Proč mě tím znejišťujete? Proč mě nutíte ptát se: „Co když Hospodin přeci jen je.“

A i v křesťanských dějinách byli první mučedníci a vyznavači spíše takto otcovsky přemlouváni: Nedělejte si přece život těžší, slevte přece. Tak mluví ďábel a pokušitel. Ví totiž, že s člověkem, který řekne, bez uhýbání i bez nadutosti: Bůh to tak chce a já nemohu jinak, s takovým člověkem se nedá hnout.

Všimněte si, o kolik svobodnější jsou přímočaří Mojžíš s Áronem. Ti, kteří vmetli faraonovi přímo do očí: To je vůle Boží a z ní se nehneme. Oni si za faraónem chodí, jak chtějí a nic se jim nestane. Zatímco ustrašený lid trpí pod robotami stále více. Farao nemá důvod bavit se s lidmi, kteří jsou vůči němu smířliví. Ti mu jen potvrzují, že dělá všechno správně. Mojžíš a Áron, ti, kteří mu vzdorují, kteří říkají „nemáš pravdu“, ti jsou pro něj zajímaví, ti mu mohou sdělit něco nového. Taková musí být i křesťanská církev v tomto světě – nesmlouvavá v tom základním – a tím zajímavá.

Závěrem tedy: Mojžíš sice končí slovy: Ty svůj lid stále nevysvobozuješ. Ale právě tím, když se třeba církev zbavuje vlažné přízně lidí, která jí žádný růst nepřináší, když totiž v základních věcech mluví nesmlouvavě, stává se svobodnou. Právě tím, když je člověk ve svém okolí znám neoblomností v jistých věcech, získává si respekt. Právě tím, že se člověk sám zbavuje nedobrých a neplodných sklonů, i když nejdřív nemá, čím je nahradit, tím už se osvobozuje.

Modlitba po kázání: Bože, naše spáso, pomoz nám pro slávu svého jména, vysvoboď nás, zprosť nás hříchů pro své jméno! Amen
550
Ohlášení: Dovolená, pozdravy od M. Balahury, dar od sboru na Vinohradech.
308
Přímluvná modlitba: (V Anafoře: neboť jako vyvýšil Mojžíš hada na poušti, tak byl vyvýšen tvůj Syn, aby nikdo, kdo v něj věří, nezemřel. On je ten obětovaný beránek, kterému nebyla žádná kost zlomena a znamení jeho krve zachraňuje od zhoubce) Prosíme Tě dnes za všechny, kteří žijí pod vládou tyranů a mezi nepřáteli. Zejména za naše pronásledované bratry a sestry v Severní Korei, v Pákistánu, na Cejlonu, na Kubě a všude po světě. Nebeský Otče, dej nám spatřit pád tyranů ještě v tomto čase, dej, ať jejich místo zaujmou lepší a ať církev po celém světě přebývá v pokoji. Prosíme Tě za naše vládce a za všechny, kterým je svěřena moc. Dej, ať ve jejich srdci zvítězí spravedlnost a dílo spravedlnosti ať má úspěch.
Poslání: Jakubova 4, 4b-7
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen
378