Introitus: Žalm 26
Pozdrav: Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 1. neděle v půstu.
119, III
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože! Prosíme tě o pevnou víru, která se neviklá a neustupuje. Pod tvým křížem se nejednou setkáváme s pohrdáním světa. Těžké je pro nás snášet je tiše a trpělivě. Proto Tě prosíme: Pozdvihni k sobě naše srdce, abychom navzdory všemu výsměchu zůstali při tobě. Vzbuzuj v nás naději a trpělivost, abychom očekávali Ježíše Krista v jasu jeho slávy, až se zjeví jako náš nejvyšší kněz a věčný král. Obrať naše srdce k bohatství pokory, kterou jsi svou církev ozdobil. Přiváděj nás do pohrdaného, malého stádce, které následuje tvé čisté a pravdivé slovo. Upevni nás v čistém učení svého svatého evangelia. Dej, ať pohrdáme vší pýchou světa. Nakonec nás doveď do nebe, ano nad všechna nebesa do věčné blaženosti, kterou nám vydobyl tvůj jednorozený Syn svou krví. Amen
1. čtení: Matouš 11, 25–30
546
2. čtení: Genesis 12, 10–20

Jak nejúčinněji bychom člověka odradili od zcela správného, rozumného a vznešeného rozhodnutí? Myslím, kdybychom mu dali zakusit, že je ve skutečnosti nízký a zbabělý. Že na ty krásné, velké a vznešené věci ve skutečnosti nemá. Pak se nám stáhne, o nic dobrého se nebude pokoušet, jen bude přežívat.

Dnešní čtení nám ukazuje prostou věc, která však dojde jen nemnohým: Je nesmyslné kvůli jednomu selhání zahodit rozhodnutí, které je jinak zcela rozumné, potřebné a jistě by přineslo dobré plody. Přitom mnohé suché výzkumy ukazují jednoznačně, že většina lidí se dobrého rozhodnutí vzdá po prvním selhání. Lidé rozhodnutí se něco každý den učit, každý den něco zlepšit, skoncovat s nějakou slabostí, končí ve svém rozhodnutí téměř vždy prvním selháním – i když technicky, věcně, takové jedno selhání nic neznamená, kdyby se už neopakovalo. Dokonce nic neznamená, kdyby se opakovalo jednou, dvakrát, třikrát, řekněme. Ale v lidech je, překvapivě nerozumě, jakési všechno, nebo nic. Lidé jsou na sebe přísnější než Bůh sám – když se jednou nepovedlo, tak sám sebe zavrhuji a končím rovnou. I když Bůh – a konečně i každý jiný člověk vidí, že pokračovat v dobrém rozhodnutí by bylo po všech stránkách lepší a nakonec velmi účinné.

Čteme tedy dnes o velkém Abramově selhání, které však nakonec nemělo téměř žádný dopad, protože Abram Bohu nepřestal věřit. V zemi, kam ho sám Bůh povolal, nastal hlad. Jak víte, spíše chválím naši dobu, která je v mnohém lepší, než doby předchozí. Ale zrovna toto místo se přeně dotýká toho, co by právě naši dobu velmi rozhorčilo a roztrpčilo: Bůh slíbil zemi – a teď jsou v té zemi takové problémy. Bůh však slíbil lepší, nikoliv dokonalé. Slíbil něco lepšího, než postupné zanívání v sebelítosti v Cháranu. Můžeme říci, slíbil dobrodružství s dobrým koncem, nikoliv cestu umetenou – kterou si, konečně, vybere každý i bez víry.

Abram je tedy nucen hladem vydat se do Egypta. I když jedno světové město už opustil, Cháran. Teď ho má zachránit snad ještě větší svět, Egypt. Není to žádný čistý únik na samotu, do lesních hájů, jak by člověk čekal. Není to jako podle scénáře. Ale má-li zdědit tu zemi, musí žít. Věří-li, že zdědí tu zemi, pak musí udělat, co jde, pro to, aby žil. Ne umřít hlady. Je to všechno jiné, než podle plánů a představ. Ale podle plánu, jasně a vypočítatelně, se po pravdě žilo právě v Cháranu. Na novém místě je třeba udělat nový plán, nikoliv trucovitě usednout a čekat na smrt.

Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: To je jeho žena. Mne zabijí a tebe si ponechají živou.“ Před Abramem je těžká otázka: Správně usuzuje, že lidé jsou zlí. Ale co je těžké určit – jak moc zlí. Protože jako lidé rozhodně nejsou dokonalí v dobrém, ani ve zlém nejsou. Ve zlém ani nejde být dokonalý, protože zlé je vždy z podstaty umolousané a upocené. Lidé vždy mají trochu nějaké zábrany, nad zlým činem mnoho přešlapují, přehopdnocují ho. Kolem zlého činu se obvykle müsí dělat daleko více řečí než kolem toho, kdežto když člověk udělá něco dobrého, může klidně mlčet. A na konci vidíme, že Abraham míru zloby Egypťanů neodhladl a fararo, i když může mít každou, na kterou si ukáže, má přeci jen dost slušnosti, aby si nevzal ženu jiného muže. Ty velké rány, které dopadly na jeho dům, možná jeho slušnosti pomohly – tomu pozdějšímu faraonoci z Exodu jich ovšem nestačí ani deset, aby změnil své smýlšení. Abram tedy neodhadl, jak moc zlí jsou Egypťané.

Ale je to těžká otázka. Protože, přiznejme si, se smrtí muže se nějak snáze počítá. Je mnoho hezkého na tom být mužem – ale větší pravděpodobnost násilné smrti do toho musíte započítat, je to součástí balíčku. A my jsme s tím dosti hluboce smíření, což si můžeme ukázat jednoduchým pokusem: Když budeme mít nějakou grotesku a někoho tam naplocho praští prknem do obličeje, když to bude muž, tak to bude legrační, u ženy nás to zarazí. Už bude málo těch, kdo řeknou: Vždyť je to jen legrace, to není doopravdy. A ovšem, to je skutečně úděl od Boha, neměňme nic na tom, že když umře žena nebo dítě přijde nám to daleko horší, než když muž spadne na stavbě z lešení nebo ho zastřelí ve válce. Jen buďme spravedliví a přiznejme, že s mnohými výhodami toho být muž se pojí i to, že vás společnost daleko snáze obětuje.

Lidsky jde chápat, že se Abramovi nechce umřít. Ale jaký je to život, pro jehož zachování by člověk vydával manželku za vlastní sestru? Proto se nežije, aby všechno zůstalo bezpečné tak, jako když byl člověk dítě. Která žena by snesla, aby o ní muž na veřejnosti řekl: My k sobě vlastně tak úplně nepatříme, náležíme k sobě jen řízením přírody, ale srdce v tom není. Nejzákladnější povinností každého muže, řekl bych, je zajistit, aby jeho žena najednou nestála uprostřed lidí bez zastání, všem napospas.

Je to o to horší, že Sára skutečně je Abramovou nevlastní sestrou. Co je velký problém v té rodině, k tomu se Abram uchýlí jako k naději, místo aby se snažil se tomu nejvíce vzdálit. V tom, co je pokřivené, co je zátěž, bychom neměli nikdy hledat svou sílu a své útočiště.

Nad Abramem zde samozřejmě nestojíme jako soudci. Nežijeme v době bronzové, kdy násilná smrt byla lidem citelněji daleko blíže, než dnes. A Abram, který skončil svůj život jako praotec všech věřících je tu dáván za příklad nám. Ne mi, kteří jsme svůj život ještě zdaleka neskončili, nejsme dáváni za příklad Abramovi. Řekněme ale, že když Abram vydává vlastní ženu za sestru, je to jakési stočení do klubíčka, jakýsi návrat do dětství ve chvíli strachu o život, byť oprávněného. Je to ostuda, protože proto se nežije, aby se člověk uchyloval k tomu nejbezpečnějšímu. Navzdory tomu, co trdí mnohý dnešní duševědec, návrat k dětské bezpečnosti je pro život slepá cesta. Být dospělý znamená čelit ohrožení a byť by člověk plakal do poštáře, jakože to lidé samozřejmě dělají, ráno musí vstát s hrdým čelem.

Konec toho všeho je, že ač Abraham, vyvolený za otce národů, praotce všech, kteří věří, sestpoupil hodně nízko, když, byť za zcela pochopitelných okolností, přece utekl k jakési dětské bezpečnosti, která dospělému člověku nenáleží, byť vydal svoji ženu pohanění. Při vší úctě, kterou jsme povinováni praotci Abrahamovi: Nechat vsou ženu ze strachu jinému muži – jaké větší může už může být pro muže hanba a jaký hřích to je! A přece: Bůh k tomu neřekl nic a dokonce učinil Abrama ještě bohatším, než byl před tím. A na tom vidíme, co jsme řekli už na začátku: Ani velký propad nesmí člověka odradit od dobře nastoupené cesty. Protože je to cesta k životu. A jediná cesta k životu, kterou lze jít. Pokáním, rozenáním vlastních chyb, člověk nic netratí. Byť je pokání a rozeznání vlastních chyb velmi trpké, ponižující. Ale přece, jinudy cesta k životu nevede. Amen

Modlitba po kázání: 
192
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Pán je milosrdný ke všem, kdo v něho doufají. Proto se k němu s důvěrou obraťme: Pane, vyslyš nás! Rozpomeň se, Pane, na všechny, kteří pracují ve tvé svaté církvi. Smiluj se nad nimi a žehnej jim. / Rozpomeň se na ty, kteří pečují o chudé. Rozmnož jejich bohatství ve svém království. / Vroucně prosíme za mír a bezpečnost celého světa. Za tvou svatou církev, kterou sis získal krví svého jednorozeného Syna. Na každém místě ji spravuj, aby byla pevná a neochabovala. / Služebníci církve ať hlásají zdravé učení a nevedou život, který by byl výsměchem. / Těm, kteří vládnou, dej pravou moudrost, aby vedli národy spravedlivě a v mír. / Lidem dej pravou snahu žít v poslušnosti a bázni Boží. / Heretikům daruj poznání pravé víry. / Krutým a zlým uděl pochopení lásky. / Těm, kdo opravdově věří, neodnímej hlubší poznání a světlo. / Dej nám příznivé počasí a dostatek úrod. / Nemocným různými chorobami dej rychlé uzdravení, těm, kteří jsou v těžkých situacích a nebezpečích tohoto světa, osvobození. / Těm, kdo jsou ve vězeních, dej milost propuštění; věřícím pevnost, nevěřícím lítost. / Mladým lidem, kteří jsou před manželstvím, pomáhej, aby vedli život zdrženlivý, těm, kteří žijí v manželství, dej svou pomoc v rodinných starostech, ať trvají ve vzájemné lásce. Těm, kteří jsou osamoceni, povolej zastánce ve svých spravedlivých. / Těm, kteří se octli na cestách v nebezpečí, dej naději na záchranu. Neboť tebe poslouchá vše, živé i neživé, rozumné i nerozumné. / Pane Bože náš, všem buď vším, buď ochráncem vdov, otcem sirotků, podporou starců, vychovatelem mladých, těšitelem těch, jež svírá smutek, buď pokrmem hladovějících a pramenem pro žíznivé, buď nám, kdo trpíme, koncem trápení, a cestou těm, kteří bloudí. Vždyť ty jsi cesta a pravda. / Skloň se k jednomu každému v jeho potřebách a učiň nás hodnými, aby bylo vidět, že jsme synové pokoje a dědici Božího povolání a blaženého pozvání, neboť říkáš: ,Pojďte, moji požehnaní, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.' Dej, ať jsme toho hodni. / Tobě, Pane a Spasiteli náš Ježíši Kriste, který miluješ člověka, tobě, Otče, spolu s Duchem svatým, dárcem života a svobody, přísluší sláva, moc a čest, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen
Poslání: Římanům 8, 6–12
Požehnání: Hospodin na nás pamatuje, on nám žehná: žehná domu Izraele, žehná domu Áronovu, žehná těm, kteří se bojí Hospodina, jak malým, tak velkým. Hospodin ať vás rozmnoží, vás i vaše syny! Jste Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha. Avšak my budeme Hospodinu dobrořečit nyní i navěky. Požehnej vás Všemohoucí…
458