Introitus: Žalm 103, 15–22
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 7. neděle po Zjevení Páně.
103, 1.7–10
Vstupní modlitba: Náš Nebeský Otče, od Tebe pocházejí všechny dobré dary a každé obdarování člověka. Prosíme, shlédni na svůj lid, před Tebou ve víře shromážděný, vyveď zná s našich temnot a těžkých chvil na cestu života a věčnosti. Otevři, prosíme, Pane svou štědrou náruč a obdaruj každého z nás vším, čeho je mu třeba. Skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Jan 1, 14–18(34)
419
2. čtení: Genesis 12, 6–9

Abraham příjde k místu Šekemu. Šekem bylo ve skutečnosti dost velké měsot, ale vůbec tu není popsáno. Když slyšíme „místo“, představíme si nejspíše nějaký plácek, kde se dá sednout, když jseme na výlet. Nebo křižovatku cest v lese nebo v polích. Nebo třeba studánku v lese. To všechno zde užité hebrejské slovo skutečně zamená.

A také to slovo znamená směr, místo kam máme jít – asi jako značka, kterou di uděláme na mapě. Úplně jako když jdeme lesem po červené a pak dojdeme k tabublce, na které je napsáno „U tří dubů“. A možná si vzpomenete, že když k té tabulce dojdete, máte najednou o trošku lepší náladu, i když jste pořád ještě v lese. Ale spoň víte kde, že jste se na cestě někam posunuli.

Také Abram věděl, že cesta do zaslíbené země je u konce, tento úkol je splněn. Jakoby viděl tabulku, kde je napsáno Šekem. Kdo ví, možná pak ani nešel do toho města, ostatně měl kolem sebe všechny ty ovce a kozy, nesli si s sebou ty stany, kde bydleli – chodtě se stádem koz po městě nebo posavte si stan hned vedle vchodu do metra. Stačilo si přečíst tabulku na harnicích města, aby věděl, že je na místě. Že cesta do země je u konce.

Jedno je hotovo. A jsou tu nové cíle. Dále čteme, že došel až k božišti Móre. A ono slovo „až k“ znamená vždy „až tam a nikam dál“, znamená dojít na hranici. Naši překladatelé přeložili, že Abraham přišel k božišti. To slovo doslova znamená Řečík. Řečík je krásný strom, na katerém rostou pistáciové oříšky. Stejné slovo se někdy používá pro dub – prostě takový ten strom, co se maluje v knížce pro děti. Nebo co máte namalovat u psychologa a on pak z toho, zda má strom listy, plody, kořeny, širokou korunu atd. zjišťuje, zda jste duševně zdráv – což se opravdu někdy dělá.

Zkrátka, pistácie nebo dub je takový všech stromů táta. Nedosti na tom, není tam úplně napsáno „dub“, dub jako každý jiný, ale spíše jako bychom pužili staré české slovo „dubisko“, opravdu velký dub, Oldřichův dub na Peruci. A nebo slovo „doubrava“ – celý malý lesík z dubů. Je to velký prastarý strom nebo krásný hájek – místo, kde tehdy jako dnes, má člověk sklon přemýšlet o Bohu, o tom, zda není něco nad námi, a to i když je pohan a nevěrec. Takže naši překladatelé prokázali velkou moudrost, když napsali „božiště“, místo setkání s podstatnými věcmi, s Bohem, místo aby napsali, že Abram došel k pistácii.

To místo s velkým stromem nebo ten posvátný háj se navíc jmenuje Moré. Což zřejmě pochází od slovesa hodit, vystřelit z luku – prostě mířit na cíl, trefit se. Ještě spíše ten, kdo druhému dává cíl, směr, zaměření – tedy učitel. Zkrátka, kam se v těchto několika verších podíváme, opakuje se stále cíl, směr, cesta k cíli, mířit.

Abram musel dojít k cíli, který si předem vytýčil, aby se setkal s Bohem. Tam, v cíli, na božišti Móre, se Abramovi ukázal Hospodin.

Naší době z toho plyne ponaučení: Člověk potřebuje cíl, který je na dohled. Něco, co chce dokončit ještě tento den. Místo, kam by se rád podíval o víkendu. Člověka, kterého by rád navšívil ještě tento měsíc. Starost, kterou by ještě tento rok rád vyřešil.

Jen pokud má člověk cíl, může se radovat, že se k němu blíží a nabít nové naděje. Někdo mi snad řekne: Neřekl snad Ježíš: Nedělejte si tedy starosti o zítřek? Mluvil však o starostech o pokrm a oděv. To jsou stále se opakující starosti, které tu budou pořád. Nikoliv cíl, do kterého člověk dojde a tím je hotovo. Má-li cíl vzbuzovat naději u člověka, musí být konečný, ohraničený. Musí být jasné, kdy se ho dosáhne a že pak už bude mít člověk v té věci pokoj. Kdežto všechny úkoly, kde konec není jasný, člověka vyčerpávají – ví, že nikdy ve věci neudělá dost, že na něj bude moci být vždy naložena ještě další povinnost.

Kupodivu, lidé často raději nemají žádné cíle – i ve svých modlitbách se často nemodlí za něco určitého, i když sám Ježíš učil své učedníky se modlit: Náš denní chléb dej nám dnes. Jako nás totiž těší a povzbuzuje, když se blížíme k cíli, tak nás samozřejmě zarmucuje a pokořuje, když se k němu neposouváme či se mu dokonce vzadlujeme. Naše přání a předsevzetí jsou našimi soudci. Když si něco přejeme, sami sobě tím zároveň stanovujeme laťku.

Co hůře, pokud člověk přizná, že se mu splnilo přání, měl by Bohu děkovat. Když však chybí pravá víra v to, že Bůh je dobrý a štědrý, víra v milost Boží, člověk si řekne: Pokud Bůh dal, bude jistě zase něco na oplátku chtít. Nebo, ještě hůře, pokud Bůh dal, tak zase časem vezme. A tak raději nepřiznám, že jsem došel cíle, že se přání splnilo. Asi jako pohané musí vše dobré zaťukat na dřevo, aby snad jejich vrtkaví bohové neslyšeli a zase nevzali.

Abram však vybudoval oltář Hospodinu, aby vzdal díky. Vyznal před tváří Boží, že dorazil do cíle, ža zaslíbení se splnilo. Je před ním další cíl, hora mezi Bét-elem a Ajem. Ale jeden úsek cesty se uzavřel, Bůh splnil, co slíbil.

Bůh se na božišti Móre ukázal Abramovi. A zaslíbil mu zemi pro jeho potomstvo. Všimněme si, to je nová věc: Před cestou zaslíbil Bůh Abramovi potomstvo, o zemi řeč nebyla. Milost Boží se totiž vždy rozšiřuje a nikdy jí neubývá. A naplnění jednoho zaslíbení je klíčem k zaslíbení dalším, odemyká další zaslíbení.

Vidíme tedy ještě jednu věc: Aby se člověku otevřely dveře k hojnosti dobrých darů, nemůže chtít všechno hned. Musí se nejdříve spokojit s jedním cílem. Jako Abram, když slyšel zaslíbení potomstva, řekl si v srdci: To je pro mne dost dobré, za tím půjdu. Ještě jedno se tedy dá říci o každém cíli, který člověk následuje: říká tím něco sám o sobě. Tato věc je dost dobrá pro mě. Tato věc pro člověka, jako jsem já, stačí. A to se opět člověku nechce. Protože tím by sám sebe umístil jakýsi pomyslný lidský žebříček, do jakéhosi bodování. Musel by říci: Pro někoho je cíl vila z bazénem – ale pro člověka jako já stačí chaloupka. Takto sám sebe vidět je ve skutečnosti docela těžké, nikomu se do toho moc nechce.

Abram však neměl potomka a jeho žena Sáraj byla neplodná. A Abram tím, že se dal na cestu, vyznal: Pro někoho je cíl bydlet v paláci a panovat národům. Pro člověka jako já je však dobrý cíl mít potomka – ač jiní mají dětí třeba pět a ani jim to nepřijde. Ale já když dosáhnu potomka, bude to dost dobré.

A tak závěrem spatřujeme Abrama, jak prochází zemí po všech jejích význačných místech: Jako turista, řekněme. Jako turista v naší zemi navštíví nejspíše Hradčany a Karlštejn, ty nejzřetelnější cíle, tak Abram jde po trase Šekem, Móré, Bét-el, Aj; to byly hradčany a Karlštějn té země. Nepředstírá, že je všude doma, že všemu rozumí a že mu tak už vše patří. Ale poznává tu zemi nejdříve podle toho nejčitelnějšího, aby pak jeho potomkům patřila celá.

Tak také my se netvařme, že jsme všude doma a všemu rozumíme, aby nám pak nezbyla jen hořkost, že to nikde nění dobré a nikdo nás nechápe. Také my buďme hosty na této zemi, Bohu předkládejme nejdříve svou největší starost a své největší přání. To, co právě leží před námi a co nám nejvíce leží v cestě. Abychom vůbec rozenali, kdy nás Bůh vyslyšel, kdy je čas přinést Bohu oběť díků. Amen

Modlitba po kázání: 
67
Ohlášení: 
170, 1–4
Přímluvná modlitba: Prosme, milovaní, Stvořitele nebe i země, aby po celém světě zachoval své vyvolené, skrze svého milovaného Syna Ježíše Krista, v němž nás povolal ze tmy do s větla, z nevědomosti k poznání svého vznešeného jména: Prosíme tě, vyslyš nás! / V tebe, Bože, skládáme svou naději, přispěj nám na pomoc a ujmi se nás. / Vysvoboď ty, kdo jsou v soužení, skloň se k ubohým a poníženým, pozvedni ty, kteří klesli, přijď na pomoc potřebným, uzdrav nemocné, a ty z nás, kteří bloudí, uveď na pravou cestu. / Osvoboď zajaté, podepři slabé, potěš malomyslné, dej, prosíme, každému z nás, co postrádá. / Dej, ať všechny národy poznají tebe, jediného Boha, i Ježíše Krista, tvého Syna a služebníka, a ať poznají, že jsme tvůj lid a ovce tvé pastvy. / Smiluj se nad svými služebníky a služebnicemi, odpusť nám naši nepravost a nespravedlnost, naše hříchy a provinění, očisť naše srdce a voď nás po svých cestách, abychom vždycky konali, co je dobré a co se ti líbí. / Obrať k nám svou milostivou tvář, abychom v pokoji užívali tvých darů, drž nad námi svoji mocnou pravici, abychom byli vysvobozeni ode všeho zla, nenávisti a hříchu. / Nám i všem obyvatelům země dej svornost a pokoj, jako jsi je dal našim otcům, když tě vzývali s vírou a v pravdě, našim představeným a všem, kdo nám vládnou, dej, ať poznávají, co je dobré a co se ti líbí, veď jejich myšlenky i činy k spravedlnosti a pokoji, abychom všichni jednou nalezli milost v tvých očích. / Neboť ty jediný, Bože náš, můžeš toto všechno; ano ty můžeš učinit mnohem víc. Proto ti děkujeme, proto tě chválíme, skrze velekněze a pastýře našich duší, Ježíše Krista. Skrze něho vyznáváme tvou slávu a velebnost nyní i vždycky i na věky věků. Amen
Poslání: Přísloví 20, 6–18
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen
170, 5