Introitus: Žalm 90, 1–16
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Děti Boží, vítám vás na bohoslužbách třetí velikonoční neděle.
Vstupní modlitba: Panovníku Hospodine, Tys obnovil svůj lid, abychom se mohli znovu radovat, že jsme tvými syny; dej, ať v nás velikonoční radost stále trvá, abychom s pevnou nadějí očekávali slávu vzkříšení. Skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, s Tebou i s Duchem svatým rovné moci a slávy. Amen
210, 1–4
1. čtení: Lukáš 6, 19–26
339
2. čtení: Genesis 15, 1–4

Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. S Abramem se však tato Boží slova míjejí. Podobně, jako mají ostatně malý dopad různé plakáty a misijní letáky s nápisem „Ježíš je spása“ a podobně. Ten, kdo dal takový plakát vytisknout, ví, co to znamená pro něj. Ale náhodný čtenář na ulici většinou vůbec netuší, co by si pod ní měl představit. Ostatně není vůbec snadné ani jako člověk člověk vysvětlit, proč je pro mne víra důležitá, ba nejdůležitější.

Že je Bůh sám cílem a odměnou, k tomu člověk musí dorůst. A s Abrahamem se to stane: Nakonec toho jediného syna bude ochoten obětovat, když Bůh požádá. Vztah s Bohem pro něj bude důležitější i než ten vytoužený syn. Ten čas, kdy Bůh sám bude pro Abrahama přehojná odměna, přijde.

Ale zatím tu ještě není a vše má svoje pořadí. Vidíme, že vztah k Bohu se u člověka buduje nejprve skrze nějaké viditelné přání na tomto světě. Znovu se zde potvrzuje ta moudrá věta z doby refomace: Poznat Boha znamená poznat jeho dobrodiní. Lidé Bohu dosti často uvěří, protože si od něj slibují vyřešení nějakého porblému nebo splnění nějakého přání, které je teď a tady.

Přesto, většina křesťanských myslitelů popisuje důvod k víře právě nějak tak, že samotná myšlenka na Boha, řekněme, nebo vztah s Bohem, je ta odměna. S tím je spojeno vícero nebezpečí: Pokud je odměnou na Boha myslet, takový Bůh se časem postupně mění na takového Boha, na kterého je tomu kterému člověku příjemné myslet. Dost často už to není ten Bůh, co zničil Sodomu a Gomoru, časem to je Bůh, který ani nikdy nic zlého nedopustil. Také to bývá Bůh, který neodsuzuje nic z toho, co děláme a nepřikazuje nic, do čeho se nám nechce. Lidé se zálibou ve vlastních duševních stavech, kterým se také říká mystici, nakonec popisují Boha jako veliké prázdno atd.; takový Bůh rozhodně nepřekáží ničemu.

Lidí, kteří si takto vystačí jen sami se sebou však chvála Bohu nikdy nebylo mnoho. Kdo ví, kolik takových vůbec je. I mnoho těch, kdo tvrdí, že si vystačí jen s Bohem ve své mysli, o tom nakonec musí psát knihy a vyprávět lidem. Obvyklejší totiž je, že se bůh spíše stane prostředkem, jak získat chválu od lidí. Když řeknete o Bohu ve společnosti něco, co zrovna není lidem příjemné, velmi rychle se někdo ozve slovy ve smyslu že „Bůh, v kterého tedy on věří, je láska“, je jaksi přívětivější, než ten váš a tak získá cené společenské body. To je jeden zavrženíhodný způsob, jak Boha použít pro zvýšení prestiže. Druhý, stejně zavržěníhodný způsob je mít pro lidi vždy připraveno nějaké pokárání: Líbilo by se Bohu, že jsi byl v kině? Koupil by si Ježíš sportovní auto. A tak podobně.

Lidé, kteří hlásají lásku k Bohu jen pro ten pocit hlásají v zásadě nauku Sadueceů. Ti také zastávali, že co Bůh chce by bylo dobré dělat i kdyby Boha nebylo. I sami dnešní židé Saduceje odsuzují jako odpadlíky a bludaře. Za touto zdánlivou ušlchtilostí je vždy skryto sebezáliba a sobestctví.

Bohu jsme vždy vděčni za něco. Proto je dobrým návykem modlit se před jídlem, při probuzení a při uléhání. Proto, když se něco nečekaně zdaří, je správné říci: Bohu díky.

Co tedy můžeme doporučit z dnešního čtení je Abramova upřímnost. Abram nepřestal s Bohem mluvit, protože se jeho přání zatím nesplnila. Abram neztratil k Bohu úctu. Stále jej oslovuje Panovníku Hospodine. Abram nepřestává věřit, že co si nejvíc přeje, jedině Bůh mu může dát. Ale Abram také neváhá zcela otevřít své srdce a říci: Po pravdě řečeno, představoval sem si to jinak. Podle nejlepšího svědomí, už teď jsem chtěl mít syna. A nemám ho. Neodpovím: Bože, ty sám mi stačíš, protože to hezky zní. Protože se to tak sluší. Protože jinak by se třeba Bůh rozčílil.

Abram Bohu věřil. Neodpovídal mu ze strachu, ale mluvil s Bohem jako s tím, komu můžeme říci všechno. My bychom mohli pyšně říkat: Abram měl vydržet, vždyť přece víme, že mu Bůh nakonec syna dal. Ale od chvíle, kdy Abram poslechl Boží povolání a šel do zaslíbené země uplynulo patnáct let. Když se podívte třeba na patnáct let staré fotografie, vidíte jiný svět, jný život. Vy sami jste někdo jiný. Tak dlouho trvalo Abramovo čekání na naplnění zaslíbení a do té doby se staly jiné zajímavé, ba velkolepé věci – ale co si Abral přál nejvíc, to se nestalo. Příkladné je to, že Abram nepřestal v Boha věřit jako ve zdroj všeho dobrého a zároveň se nijak netajil se svou nespokojeností. Přiznal, že žije v čase a jeho čas se povářivě krátí – bylo mu osmdesát pět let – zároveň nezhořkl k Bohu, který je věčný.

A my našeho praotce ve víře Abrahama následujme. Abraham, připomeňme, před chvilkou porazil v bitvě čtyři krále. To je jasný důkaz Boží moci a my můžeme, pokud jsme upřímní, najít stejné důkazy Boží moci ve svých životech: Něco, co rozhodně nemuselo být a co je, co máme, co se podařilo. Přiznejme Bohu jeho moc i to, za co mu vděčíme. Ale stejně tak mu přiznejme jeho vševědoucnost: Abram porazil ty krále, zachránil svého synovce Lota, ale to nebylo zrovna to, co si v životě přáll, i když je to velkolepé. Abram to ví – a Bůh to ovšem ví. Jistě nakonec, náš život míří k dobrému, k věčnému životu a dokonalosti. Ale nelžeme sami sobě a nenuťmě se do toho, že už to jasně vidíme. Protože to dost často nevidíme, ale jen Bůh to vidí. A tak, předkládejme Bohu své srdce cele, prostě a upřímně, děkujme jen za to, z čeho máme skutečně radost a prosme jen za to, co si skutečně přejeme, ne za to, co is jen myslíme, že se sluší. Především, nepřestávejme s Bohem mluvit, nepřestávejme s Bohem mlvuit v ústě jako s tím, kdo má moc. Co chceme, dostabeme k naší úplné radosti jen od něj – možná v tomto čase, zcela jistě po vzjkříšení spravedlivých. Amen

Modlitba po kázání: 
546
Ohlášení: 
549
Přímluvná modlitba: Nebeský, Věčný Bože, Tobě dnes děkujeme, že skončil čas ponížení tvé církve a můžeme Tě beze strachu přede všemi chválit. Prosíme Tě, abys odpustil vládě, která Ti odpepřela čest a zakázala tvá shromáždění, odpusť těm, kteří nevěděli, co činí, protože Tě neznají. Modlíme se dnes především za naše vládce, abys je osvítil světlem svého evangelia a dal jim poznat svého Syna, v němže jediném je spása. Prosíme Tě za nepřátele křesťanů, kteří stíhaly ty, kdo Ti před lidmi nepřestali vzdávat chválu. Prosíme Tě za všechny, na které v tomto čase dolehla nouze a chudoba, abys jim dodal naděje, ukázal cestu z úzkostí a dal jim opět postavit se na vlastní nohy. Prosíme Tě za všechny, které zasáhla smrt v rodině, aby jim dal útěchu. Prosíme Tě za odvrácení nákazy ode všech, které ohrožuje na životě. Prosíme Tě za svornost všech lidí, aby každý poznal ve svém bližním obraz Boží a toho, za nějž Kristus zemřel a svtal ve slávě. Prosíme tě za pokoj a svornost v našich rodinách a na všech místech, kde konáme své dílo a svůj úkol v tomto světě. Prosíme Tě za příznivé počasí, za déšť a bohatou úrodu, aby bylo dost potravy pro Tvé chudé. Zachovej nám, Pane, hojnost a dostatek všeho, čeho jsme nezasloužili a co z Tvé milosti dostáváme. Smiluj se nad námi hříšnými a vyslyš nás, když k Tobě voláme: Otče náš…
Poslání: 2 Petrův 3, 3–17
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. Amen
425