Introitus: Žalm 23
Pozdrav: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle velikonoční.
23
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, tvůj Syn, Dobrý Pastýř tvého lidu, předešel nás do tvé slávy; posiluj jeho slabé stádce, aby došlo za svým vítězným Pastýřem do nebeské radosti. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Lukáš 9, 10–25
211
2. čtení: Genesis 15, 5–6

Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat. Pouhým okem viditelné hvězdy na noční obloze ovšem spočítat lze. Za dobré viditelnosti je jich zhruba dva tisíce pět set. Kdyby člověk počítal jednu za vteřinu, byl by hotov asi za tři čtvrtě hodiny. To ovšem člověka, rozechvělého pod noční oblohou, nejspíš ani nenapadne. Nemá tu potřebu.

Viditelné hvězdy by člověk sečíst mohl, je jich konečný počet. Bůh ovšem také Abramovi neslibuje nekonečno. Z dnešního čtení si vezměme především to, že vše v Písmu má praktické, lidské rozměry. Člověk na nekonečno není nastven. Nekonečné v tomto světě je svým způsobem kolo a věci, které jdou pořád dokola, do někonečna, člověka obvykle vyčerpávají, ubíjejí nebo alespoň nudí. Ohraná písnička, říká se. Stejně nekonečná krajina pouště, stepi nebo mesíční krajina člověka spíše skličují. Člověka moc netěší věci, které spočítat nejde. Těší ho spíše, co počítat nutně nemusí: Člověk unikl chudobě, pokud nemusí počítat každou korunu, například. Kristovo jednání je nejasnější příklad: Na poušti odmítl z kamenů udělat chleby: Kamenů je hodně, skoro nekonečně, tím se liší od chlebů – každý bochník musí vzít někdo do ruky. Ale když sytil zástupy, najedli se všichni a ještě zbylo. Jednou sedm, jednou dokonce dvanáct košů. To není hora chleba ze země až na měsíc; ale je to tolik navíc, že se s přehledem není třeba starat, netřeba skoro počítat.

Člověk se nemusí mít nekonečně lépe. Stačí, když je na tom o mnoho lépe, něž čekal. Když věci dopadnou mnohem lépe, než čekal. V těch nejbohatších zemích, například, obvykle lidé nejsou zrovna šťastní. Vědí, že už svým způsobem mají nejvíc, co jde. Viditelně šťastní bývají lidé spíše v zemích a dobách, kdy se věci každý den mění o trochu k lepšímu. Když mohou mít naději, že každý nový den může být možná nějaká malá věc, která ještě včera možná nebyla. Ale nehledě na zemi a dobu, kdyby každý den dopadl o trochu lépe, než jsme čekali, myslím, že bychom štěstím přímo zářili.

Má to jednu podmínku: Člověk sám si musí uvědomit hranice svých schopností, svoje místo. Musí si uvědomit, že dostává, aniž by měl právo a nárok. Řečeno stručně, musí si uvědomit, že je skutečně člověk a ne Bůh. Všimněme si při tom, jak urputně se tomu světské, humanistické myšlení brání. Například: V Písmu je hrdinou a vzorem David, který se z pasáčka stal králem celkem malého království. Hlavním hrdniou světské literatury byl dlouho Alexandr Makedonský, který ovládl prakticky celý známý svět. Vždy to musí být takto obrovské, vždy to musí mít takto nelidské rozměry. Když se má dnes předvést úspěch člověka, nestojí za řeč úspěch v nějakém okresním přeboru – musíte být rovnou mistr světa. Nestačí, že se naučíte pěkně hrát na nějaký nástroj, což po pravdě řečeno stojí hodně úsilí – musíte být virtuos nebo popová hvězda první velikosti. A co se ostatně často říká dětem: Dokážeš úplně všechno, když budeš chtít. Taková měřítka vedou k tomu, že pokud člověk nedosáhne světové důležitosti, připadá si bezcenný. Přitom pro lidi kolem sebe by mohl být velmi cenný, ba často jej potřebují přímo zoufale. Stavění člověka do středu všeho, humanismus, víra v člověka, je tak nakonec ve skutečnosti nelidská a člověku a jeho štěstí nerozumí ani trochu.

Zajímavé přitom je, že této víře v člověka ani ten svět sám nestačí, možnosti musí jít donekonečna. Protože i ti lidé, kteří se stanou skutečně světově slavnými obvykle zjišťují, že to pořád není ono. Připomíná to příběh o králi Xerxovi, který, když táhl do Řecka, nechal před svým trůnem projít svou milionovou armádu. Na konci dne se pak hořce rozplakal, protože pochopil, že něco tak velkého už v životě nikdy neuvidí. A tak pohané od dávnověku až po dnes velmi lpí na tom, že svět je věčný a nemá počátek ani konec, to je jejich skutečná naděje. A když se věčnost světa díky vědeckému poznání ukázala v minulém století neudržitelná, zarputile trvají alespoň na nekonečnosti vesmíru. Přesto že je zjevně nesmyslné, aby bylo nekonečné něco, co začalo růst z jednoho místa. Přes to, že dobrý vědec neslyší rád slova jako nekonečné. Protože v nekonečném světě je nakonec možné vše a tak nemá vlastně smysl přemýšlet o nějakých zákonech možného a nemožného, jak jsem slyšel od jedonoho fyzika.

My však věříme, že bez konce je jen Bůh – vše ostatní má své hranice, své zákony a své rozumné rozměry. Zde vidíme Abrama, který touží, aby mu Bůh dal alespoň toho jednoho potomka. A Bůh mu zaslíbí tisíce potomků. Ne nekonečně, ale více, než je třeba, více, než je třeba se starat. Ne nekonečně, ale víc, než je třeba: To je zdravá míra pro člověka. Tak se například staví mosty – trochu silnější, než je potřeba, tak se plánuje alektrické vedení a tak dále. Tak učí dobrý učitel – zná víc než to, o čem bude zrovna mluvit, kdyby se někdo zeptal na něco navíc, dovede i na to odpovědět.

Tak nás učí jednat Kristus – být o něco vstřícnější, než je nutné, snášet o trochu víc, než jsme povinni snášet: kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Není tam, že by člověk musel snést všechno nebo rozdat úplně všechno, je tam právě to „o něco víc, než potřeba“.

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Z víry totiž vyvhází všechna spravedlnost: Z víry, že máme v Božích očích vážnost a cenu, proto netratíme, pokud s lidmi jednáme s o něco větší úctou, než by se nám zdálo, že si zaslouží. Z víry, že má pro nás Bůh připraven věčný život, proto můžeme lidem věnovat o trochu více času, než se nám zdá potřebné. Z víry, že Kristus vykonal vše nutné pro odpuštění našich hříchů a pro naši spásu – proto můžeme pro druhé konat o něco více, něž od nás čekají. Z víry, že náš život je pevně v Božích rukou – proto můžeme jednat s o něco větší jistotou a sebevědomím, než čemu by odpovídala naše dnešní křehká a vratká podstata. Amen

Modlitba po kázání: 
350
Ohlášení: 
198
Přímluvná modlitba: Prosme v pokoji Pána: Pane, smiluj se. Za pokoj Boží a za spásu svých duší prosme Pána! / Za pokoj celého světa, za prospěch svatých Božích církví a za jednotu všechprosme Pána! / Za tento dům modlitby,za ty, kdo do něho vstupují ve víře, zbožnosti a Boží bázni,prosme Pána! / Za pastýře církví, za jejich rozhodování a službu v Kristu,za všechen Boží lid a ty, kdo konají dílo Páně,prosme Pána! / Za naše vládce, vojsko a za všechny, kdo spravují veřejné záležitosti,prosme Pána! / Za toto město a všechny naše vesnice, za tuto zemi a všechny země a za všechny křesťany, kteří v nich bydlí,prosme Pána! / Za příhodná léta, za bohatou sklizeň, za pokojné časyprosme Pána! / Za všechny, kdo jsou na cestách, za nemocné, zarmoucené, vězně,za jejich spásuprosme Pána! / Za vysvobození ze všech našich zármutků, pohrom, nebezpečí a tísně prosme Pána! / Pomoz nám, zachraň nás, smiluj se nad námi, Bože, zachovávej nás svou milostí. Spojeni ve víře s církví zvítězilou sami sebe i druh druha a celý náš životsvěřme Kristu, našemu Pánu. / Tobě, Pane! Neboť tobě patří všechna sláva a čest a klanění, Otci i Synu i Duchu svatému, nyní i vždycky a na věky věků. Amen
Poslání: Římanům 6, 9–14
Požehnání: Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Požhenj vás Všemohoucí…
197