Introitus: 147, 12–20
Pozdrav: jménu Všemohoucího …
189
Vstupní modlitba: Bože, náš věčný Otče na nebesích, tvé vůli neodolá nic, vše se jí podvoluje. A ty jsi zvítězil ve svém Synu na kříži, Kristus Pán povstal ve slávě nedělního jitra. My jsme zde pospolu před tebou shromážděni, neboť ve křtu neseme znamení jeho smrti a nepomíjejícího života s tebou. Proto před tebou vyznáváme, že často pochybujeme o svém vyvolení v kříži a zmrtvýchvstání Kristově. Ty jsi nám dal život, když jsme ještě nic neměli. A přece se stavíme proti tobě, spoléháme na vlastní síly a jdeme po svých vlastních stezkách. V našich stopách zůstává trápení a křivda; v nevíře se snažíme orvat svůj život pro sebe. Prosíme tě tedy, pokoř nás před trůnem svého Syna, vloj svého Ducha do našich srdcí, Ducha dobrovolnosti a jásavé radosti; shlédni v milosti na své shromáždění, které ti vzdává chválu: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy. Blahoslavený ten, který přichází ve jménu Páně, sláva na výsostech. Amen
1. čtení: Jan 14, 21–31
419
2. čtení: Genesis 17, 1–14

„Já jsem Bůh všemohoucí“ — a Abraham padl na tvář. Tyto dvě věty vypadají jako nutný úvod k dalšímu vyprávění. Přitom jsou k němu klíčem. Ukáže se Bůh a člověk padá na tvář. Klidně bychom to přešli a netrpělivě čekali, co řekne. Takový už tento věk je. Máme sklon zajímat se hlavně o myšlenky, protože chceme být poučení, chytří. Protože chytrost znamená moc a sílu. Chytrý člověk dokáže ledacos zařídit; pro sebe, ale i pro druhé. Proto jej lidé potřebují a váží si jej. Chytrý člověk se nedá snadno ošálit — také proto jej lidé respektují a váží si jej. Chytrý člověk ví co dělat, a tak se bez něj nic neobejde. Máme sklon si myslet, že ani Bůh se bez něj neobejde.

Ale Bůh uzavřel svou smlouvu s Abrahamem. Ten naopak nedělá nic. Ba těžko může dělat míň: Leží bez hnutí na zemi v prachu, tváří k zemi. Co má člověk udělat se svým tělem, aby se více umenšil, než Abraham? Jak jinak by měl člověk vypadat, když chce skoro nebýt? Abraham nečeká, čím ho Bůh zaujme. Vidí Boha a tak padá k zemi.

Není nakonec divu. Ukázal se mu Bůh všemohoucí. Jistě, my víme, že Bůh může všechno. S tím se k němu také modlíme. Ale že je všemohoucí znamená také, že se nic neděje bez jeho dovolení. Cokoliv se děje velkého a krásného, děje se z jeho vůle. Ale i cokoliv nízkého, strašného a zlého se děje s jeho dovolením. Pokud nás často děsí tento svět, všechno zlo a násilí v něm, oč spíše by nás měl děsit Bůh, bez jehož vědomí se nic z toho všeho nestalo! Když nás obklopí strach, když nás sevře hrůza, stále platí: Tato hrůza se neděje bez Božího vědomí, Bůh nespí, neodcestoval, on je bdělý a ví o té věci. Nic není tak strašné, aby tomu Bůh nemohl zabránit. Jak strašný je Bůh!

Dost na tom, jak děsivě nevyzpytatelný je náš život, náš svět. Může na nás z čista jasna přijít nemoc, nouze nebo jiné neštěstí. Mohou přijít záplavy, vichřice a zemětřesení, mohou se rozmnožit škůdci atd. Ale toto vše se ještě děje podle pravidel nám známého světa. U nemoci lze pod mikroskopem nebo na rentgenovém snímku vidět jejího původce. Jak moc člověk zchudne, se dá spočítat na kalkulačce. Jak uvažují zlí lidé, člověk s trochou zkušeností ví. Záplavu působí běžná voda, jen v nečekaném množství. Vichřice je běžný vítr, jen nečekaně silný. Ale Boha nikdy nikdo neviděl. Nikdo nemůže říci, podle čeho on se rozhoduje, žádné lidské ani přírodní zákony pro něj neplatí — vždyť on sám je ustanovil, on sám je na přírodě vynucuje. Bůh je tak daleko nevyzpytatelnější než život, než svět, může udělat cokoliv. A kdo řekne všemohoucímu „co to děláš“,. Před Bohem nemáme žádnou jistotu.

Tedy nemáme před ním žádnou jistotu, pokud on sám se nerozhodne nám ji dát. Minule jsme slyšeli o Noem. Bůh se mu zavázal: „Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ A skutečně si až podnes může být jisti, že nikdy na zemi nevyhyne všechno tvorstvo a člověk s ním, dokud nepřijde nová země a nové nebe. S tím se pojí i jistota, se kterou můžeme počítat s přírodními zákony. V našem běžném životě věci vždy padají k zemi, voda se za běžných podmínek vaří při sto stupních atd. Kdybychom se ale podívali na vesmír, na všechny ty pulzary, kvasary a černé díry, už bychom si tak jistí být nemohli. Ani u těch nejmenších částic, u všech těch protonů, elektronů a neutronů nemůžeme mluvit s jistotou, jak se zachovají. Bůh se člověku zavázal, že před ním bude krotké a předvídatelné jen jeho běžné prostředí. Že se bude moci

spolehnout na přírodní zákony, se kterými se setkává každý den, ve kterých žije. Více mu neslíbil a jinde si tedy ponechává svou všemoc.

Dnes slyšíme o smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a jeho potomstvem. Nevyzpytatelností života, která přece neběží bez Božího vědomí, se stalo, že Abram neměl žádné dítě ze Sáry. Co mohl dělat? Nikdo člověku nezaručí, že bude mít děti. Ale Bůh se nyní Abrahamovi zaručuje, že jej převelice rozmnoží. A že bude Bohem jemu a jeho potomstvu.

Abraham nemá před Bohem žádnou záruku, že jej nepotká nemoc, nouze, zvůle člověka. Ale má záruku, že jeho život nebude zapomenut. Že jeho život nebude bezvýznamný — „Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů“, říká mu Bůh. A skutečně, Abrahamovo jméno si připomínáme doteď. Jeho smrtí nekončí dějiny jeho příběh, příběh jeho rodiny můžeme sledovat dál až ke Kristu. Ba Kristus říká: „A pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám Bůh pravil: Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých.“

Hospodin se zavázal být Abrahamovi a jeho potomstvu Bohem. My, křesťané, jsme křtem v Kristu byli k jeho potomstvu připojeni. Když se však Bůh dobrovolně rozhodl zavázat Abrahamovi, ještě se tím nevzdal své tajuplné všemoci. Stále ve svém neproniknutelném rozhodnutí dopouští, aby si svět kolem nás dělal, co chce, až do dne soudu. Přišel nám sloužit v Kristu. Ale tím se ještě nevzdal svého trůnu, z kterého řídí svět podle svého, ne podle přání člověka.

Bůh se nemusel zavazovat k ničemu a přece se sám zavázal přijít k člověku, jak též cele naplnil v Kristu, když k nám přišel v těle, jaké máme i my: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ To Kristus sám má klíče od smrti i hrobu. To Bůh sám, smysl všeho a láska sama, se zavazuje být s člověkem. A tak všechna nejistota a strach života, všechna proměnlivost a zvůle světa ztrácí svou hrozivost. Když Bůh s námi, kdo proti nám!

K tak velkému daru netřeba nic přidávat. A přece Bůh Abrahamovi dal i mnoho dobrých pozemských darů. Jako ostatně i každý z nás, i ten nejztrápenější, by si vzpomněl na mnoho dobrých dočasných darů, které dostává v tomto životě.

Budu s tebou, říká Bůh Abramovi. Ta slova naplňují jistotou a hřejí pokojem. Není to pomyslná láska jakéhosi neviditelného, vzdáleného Boha ke všemu stvoření. Síla Boží řeči je v tom, že Abrahama oslovuje jménem. Právě s tebou budu a právě s tvým potomstvem. Svou smlouvu uzavírám s těmi, kteří s ní budou uléhat a kteří s ní budou vstávat. Ti, s kterými uzavírám smlouvu, ponesou znamení obřízky.

Bůh tímto podivným znamením označuje zdroj lidské plodnosti. Bůh se náhle zjevuje v samém sídle lidského vzoru proti němu. Proti Bohu doteď stál člověk smrtelný. A jeho jedinou obranou proti smrtelnosti bylo, ža má potomky, následníky. Já zemřu, říká si člověk ve svém vzoru, ale co jsem ze sebe předal svým dětem, tu zůstane navěky, v dalších a dalších generacích. A tak jsme také až do tohoto místa četli v Písmu spíše o tom, jak se z generace na generaci předává hřích. Kain zplodil Túbal Kaina, sedmdesátkrát sedmkrát krutějšího, než je on sám.

Bůh naproti tomu ustavuje znamení, ve kterém si je roven devadesáti devítiletý stařec i jeho třináctiletý syn — oba dva obřezaní ve stejný den. V Bohu se ruší lidský růst, lidská tradice, lidské předávání zvyků z generace na generaci. V Bohu se ruší lidská snaha. Bůh přichází k Abrahamovi a stařec i mladík jsou na tom náhle před Bohem stejně. Obřízka se týká všech, v jednom jediném dni. Nejsou tu žádné zásluhy, žádná zkušenost, žádné celoživotní úsilí, kterým by se člověk před Bohem mohl vykázat. V obřízce není nic, co by člověk nejdříve vybudoval a Bůh to posléze musel uznat.

V obřízce se projevuje neodolatelná síla Boží milosti. Když se Bůh zjeví člověku, není místo pro nějaké rozhodování. Bůh neříká Abrahamovi: Rozhodni se, zda se obřežeš nebo ne. Neříká ani Abrahamovi: Zeptej se svých blýzkých, kdo z nich by také chtěl být v mé blízkosti. Ne, Bůh říká mocným hlasem: Já budu s tebou. OD člověka se nečeká nějaká chytrá odpověď, ale je to, co udělal Abraham: Padnout na tvář. A také nést znamení této smlouvy od teď až na vždy. S ním vstávat, s ním uléhat. Všechny, kteří jsou moji, zahrnout do této smlouvy.

Obřízka je předobrazem křtu. Jako v obřízce ustavuje Bůh znamení své smlouvy na místě, z nějž vzchází lidský život, tak v Kristu k nám přichází život sám: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.“ Jako Abraham by na znamení smlouvy raněn, potom Kristus, život sám, by přímo zabit. Křtem, který si dnes budeme připomínat, docela skutečně také mi umíráme s Kristem na kříži světu, abychom navždy žili Bohu. A znamení křtu si též nikdo nevybírá; to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh. Nekřtíme sami sebe; ale Bůh na nás v tuto hodinu ukazuje křtem a říká nám: Tebe jsem si zamiloval! Kdo by se ještě chtěl rozhodovat? Pro to zde není místo. To zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh. A opřeni pevně o toto znamení Syna Božího konejme se

samozřejmostí skutky Boží. Neboť jako u nás není místo pro rozhodování, zda Boha přijmout nebo odmítnout, stejně tak není žádné rozhodování, zda jeho vůli poslouchat, či nikoliv. Amen

Modlitba po kázání: 
192

Oznámení:

Přímluvná modlitba: Ježíši Kriste, ty ses nám stal bratrem. Ty jsi nás svou smrtí a svým vítězstvím začlenil do rodiny víry, která má jediný domov u tebe. Proto tě dnes prosíme za našeho bratra Josefa i za všechny nemocné, chudé a strádající této tvé církve. Prosíme tě též za naše pronásledované bratry po celém světě, kteří v mučednictví a velkém trápení rostou v tvůj obraz; dnes tě zláště prosíme za naše bratry a sestry v Indii. Dej jim, pane, sílu, vytrvalost i odvahu. Dej nám všem víru a upřímné srdce, když voláme k Otci slovy, jež ty si nás sám naučil: Otče náš…
Poslání: 3, 3–12
Požehnání: 121
177