Introitus: Žalm 92, 1–11
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách Hodu sv. Trojice.
92
Vstupní modlitba: Bože Otče, tys poslal světu svého Syna a svatého Ducha, a zjevils tak lidem tajemství svého vnitřního života; dej nám, abychom toto tajemství v pravé víře vyznávali, abychom hlásali jedinou věčnou slávu a klaněli se společné svrchované moci jediného božství ve třech osobách. Prosíme o to skrze tvého Syna …
1. čtení: Jan 14, 19–27
2. čtení: Genesis 18, 1–15

Sára se smála, o kapitolu dříve se usmál Abraham, když prvně slyšel o narození syna. A ten syn, co se má narodit, se bude jmenovat Izák, což znamená bude se smát. Naše doba, v mnohém požehnaná, ba v mnohém lepší, než doby minulé, bohužel trpí také velkou naivitou a dětinskostí. Proto smích bere jako něco po všech stránkách dobrého, jako znamení bezpečí. Podobně, jako malé dítě sáhne na psa, který cení zuby. Protože to vypadá, že se směje. Dospělí mu proto musí vysvětlit, že když se pes směje, je to proto, že se cítí ohrožen. Směje se, protože přemýšlí, zda zvolit útěk či útok.

Smích u člověka je také buď útěk nebo útok. Obrana, nebo útok. Člověk dělá dobře, když se zasměje tomu, s čím opravdu nemůže nic dělat. Smích je dobrá obrana – ale dodejme, že také znamená, že skutečně máte čemu bránit. Že máte problém skutečně či doměle nad své síly. Nejlepší vtipy tak plodí doba útlaku, ve které už se lidé vzdali naděje na nějakou změnu. Smích je vlastně spíše útěk, než obrana. Únik na chvíli, když se zdá problém neřešitelný, účinná úleva – nikoliv řešení.

Jako řešení slouží smích ve chvíli, kdy slouží k útoku. K útoku na člověka, kterému nedokážeme dát vážnou odpověď. V evangeliích provází Krista smích po celou cestu na kříž, ba i na kříži. „Hádej, proroku, kdo tě uděřil. Jiné zachránil, sám sebe zachránit nedovede.“ Co na to říci? Když se před tím mluvilo vážně, Kristu nedokázal nikdo odpovědět. Ale na vtip, pokud míří na vás, se špatně odpovídá. Ulpí na vás. Když se rozčílíte, jste ještě směšnější, když neřeknete nic, jakobyste přitakali. Můžete jedině odpovědět nečím více zraňujícím, drnějším vtipem, než byl ten první.

Je tu ještě třetí možnost, vtip jako hra, jako cvičení, tréning. Asi jako si můžete zaboxovat s někým, koho dobře znáte, protože víte, že do vás ještě ne zemi nekopne. A ovšem, že vy sami to neuděláte. Je psáno: „Železo se ostří železem a jeden ostří tvář druhého.“ Své blízké se snažíme učinit odolnějšími a sami to od nich přijímáme. Víme přibližně, jak daleko můžeme zajít – a někdy to také můžeme přehnat. To je ovšem zvláštní případ.

Obecně je třeba říci, že když řekne „to byla jen legrace“, nedává to moc smysl. Výsměch je horší než hněv, horší než facka – protože s kým se hádáme, s kým se pereme, toho alespoň bereme vážně, aspoň nám za to stojí. Komu se smějeme, ten nám za hádku nestojí. V Žalmech se Bůh vždy směje svévolným, těm, se kterými už víceméně skoncoval. Těm, u kterých nevidíme zrovna moc velkou naději.

Tři hosté a přece jeden host přišli k Abrahamovi a Sáře za denního horka. V čase, kdy člověk není úplně při smyslech. Sára se však rychle probarala, když zjistila, že jejich hsot poznal, že se ve své duši směje jeho zaslíbení a daru. V náhlém úleku není schopna ani sobě, ani tomu, kdo přece všechno ví, přiznat, že se před chvílí smála něčemu tak vážnému a důležitému. Jak to bývá: Přešlápne-li člověk čáru opravdu hodně, v tu chvíli není schopen uvěřit, co jen před vteřinou sám udělal, že to byl opravdu on. Největší šok má vždy člověk z toho, co netušil o sobě samém.

Sára za toho poledního horka poněkud zaspala. Je jí končně už devadesát a na tu radost, kterou jí Bůh ohlašuje, si sama u sebe říká: To už není pro mě. Ale do blízkosti Abrahama a Sáry přišel Stvořitel nebe a země. Ten na počátku určil, co je dobré. S tím, že člověk dospěl, ba že zestárl, se nezmění, co Bůh jednou prohlásil za dobré. Člověk roste a dospívá právě tím, že rozeznává, co je dobré od věků na věky. Člověk roste právě proto, aby dorostl do toho, co je po všechny časy dobré. Co pro něj Bůh od věků připravil.

Můžeme to přirovnat k tomu, jak si člověk časem zvykne na různé hořké či pálivé chuti, nebo jak mu časem začne chutnat třeba některá zelenina. Ty věci byly dobré vždy, jen on pro ně nebyl ještě zralý. To člověk ví. Ale stejně tak by měl vědět, že věci nepřestávají být dobré s tím, jak na ně už zase úplně nedosáhne. Pokud člověk zapomene, že sám neurčuje, co je dobré – pokud zapomene, že dobré věci nezávisí na tom, jestli na ně sami dosáhneme nebo ne, stává se člověk dětinským.

Naše doba, jak jsem již řekl, v mnohém dobrá, je přeci jen poznamenána stářím. Stářím zemí, ve kterých žijeme, tím, za čím si tisíc let prošly. Připadá si poučená, ale o to je dětinštější. A se skutečně dětským sebevědomím prohlašuje za překonané ty věci, na které prostě už jen nedosáhne, které hůře zvládá.

Sáře je zaslíben syn, ale ta se tomu jen směje. Naše doba již dlouho považuje početnou rodinu za směšný obrázek, za znak chudiny. Ale řekl bych jen proto, že na početnou rodinu většina lidí nemá odvahu a sílu. Mít děti předpokládá být sám vnitřně dospělý, mít dost sebevědomí na to, abych snesl, že se chvíli věnuje péče někomu jinému, než mě. To téměř každému člověku dneška činí potíže, je daleko nejistější. Ale stále platí – že nám něco jde hůře neznamená, že to ztratilo cenu. A mohli bychom mluvil o různcýh dalších svazcích mezi lidmi, které ztratili vážnost – ale jen proto, že jde lidem navazovat a udržovat s většími obtížemi, než jindy. Že nám něco jde hůře však neznamená, že to ztratilo cenu, Bohem danou od věků na věky.

Ale uvedu i vzdálenější příklady: Jak se mi i z Písma jeví, vždycky bylo pro člověka dobře mít stádo krav. Jistěže ho nemusí mít každý, dnes na to dosáhne méně lidí, než dříve a chovat krávy vyžaduje člověka daleko zocelenějšího, než dřív. Ale tím se z toho nestala překonaná věc. Naše doba, která si připadá tak zkušená a dospělá, s vážnou tváří nedávno prohlásila za „Potravinu nového typu“ hmyz, protože cvrčky je snazší a úspornější, než chovat krávy. Nevím, už o Janu Křiteli se říkalo, že jakoby nejedl, když jedl kobylky a mám pocit, že náš čas vidí světlou budoucnost v tom, co lidé jindy dělali, jen když nebylo zbytí, od čeho utíkali, jak jen to šlo. Mnoho věcí se v očích naší stárnoucí a tím dětinské doby stává překonaných jen proto, že už je neumíme, jako lidé před námi, že je zvládáme s většími obtížemi, než dříve.

Sáru a Abraham navštívil Bůh, jaký je, Bůh úplný, dokonalý a neměný. Tři hosté a přeci jeden. Otec, který vše učinil dobré. Syn, který v tomto světě naplnil vše, jak Otec ustavil, stal se živým příkladem, že to jde a nejen to – zaplatil cenu za vše, co je porušené, vzal na sebe tíhu toho, v čem jsme selhali a selháváme. Navštívil je též Duch, skrze kterého toto dílo platí i pro nás. Pán a dárce života, který člověka uschopňuje k tomu, v co by už nedoufal. Byť také za nás lká, protože jsme stále ještě v tomto světě a musíme někdy nést následky věcí, které jsme ani sami nezpůsobili. Jsme ve světě, jaký je, jako Kristus byl ve světě jaký je.

Bůh nezestárl, protože nemá počátek, Bůh je bez proměny, protože je již úplný: Otec, Syn i Duch svatý. Má pro nás zaslíbení, některá již pro tento život, úplnost zaslíbení pro život věčný. Proto zanechme bezzubého smíchu nad věcmi, které jsou třebas obtížné. Třebas těžší, než jak jsme si je představovali jako děti nebo v mládí. Které jsou dnes těžší, než pro nás byly v mládí. Které jsou těžší v naší době, než byly v době jiné. Co Bůh prohlásil za dobré, jsou věci vážné, důležité pro náš život. Abychom se snad, jak půjde čas, mohli pousmát nad tím, kým jsme dnes, nad tím, k jak malým nadějím hleděla naše doba. Amen

Modlitba po kázání: 
420
Ohlášení: 
157
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Janův 5, 1–13
Požehnání: Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není.
163