Introitus: Žalm 11
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle po sv. Trojici.
67
Vstupní modlitba: Svatý Bože, dej, ať jsme naplněni úctou a láskou k tobě; vždyť ty nás stále miluješ, staráš se o nás jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést. Prosíme o to skrze tvého Syna …
1. čtení: Lukáš 18, 1–14
379
2. čtení: Genesis 18, 20–33

Minule jsme Abrahama doporučili, protože si nepřeje skázu Sodomy, nevolá: Jen do toho. Pokud mohou lidé takto špatně skončit, kde je řečeno, že nejsme na stejné cestě? Konec konců, jak jsme řekli minule, Bůh Abrahamovi prozradil, že zničí Sodomu právě proto, aby učil své potomstvo, tedy i nás, aby nedopadlo stejně. Takže by tak mohlo dopadnout. My bychom tak mohli dopadnout.

Jako pravý prorok ví Abraham, že nese osud těch, kterým prorokuje. Ostatně jako nám Kristus kázal, aby pak nesl s polu s námi a za nás náš trest. A dodejme, co by člověka možná hned nenapadlo: Toto je první přímluvná modlitba v bibli. A hned za ty nejhorší, ale blízké, lidi. Abraham ví, že hřích jsou spojité nádoby. Hřích jeho plání a luk není nějaké jiné podstaty, než hřích města. Hřích lenosti není menší než hřích bujnosti, zbabělosti neží lehčí než hřích troufalosti. Hřích v soukromí není lehčí než hřích v politice, hřích chudáka není lehčí než hřích boháče. Za hříšné se máme přimlouvat ve vlastním zájmu, s ohledem na vlastní hřích. Protože tak Abraham smýšlí, je příkladem.

Na druhou stranu! Na druhou stranu, na první přímluvu v bibli zní ta slova velmi troufale: „Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ Můžeme doporučit tato slova? Můžeme je doporučit jako slova upřímná, Abraham mluví k Bohu s otevřeným srdcem.

Ale těžko můžeme říci, že Abraham je ten, kdo měl v tomto hádání pravdu. Ani deset spravedlivých, připomeňme si, se v tom městě nakonec nenašlo. Co je to za místo, jehož veškěré obyvatele, jakmile přijde někdo nový, nenapadne nic jiného, než ho hromadně znásilnit? Co Bůh Abrahamovi o Sodomě naznačoval, tak to také bylo. Ostatně čekáme, že ve sporu člověka a Boha to bude nakonec člověk, kdo to všechno vidí lépe? Že to bude nakonec člověk, kdo je spravedlivější? Že to budeme my, kdo je spravedlivější, než Bůh? Pak jsme vpravdě dětmi své doby.

Abrahamovi by šlo odpovědět stejně, jako Bůh podivně odpovídá Jobovi na jeho stesk po spravedlnosti: A byl jsi u toho? „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol?“

Zde by někomu, kdo sám zažil méně trápení, než Jób, kdo žije daleko později, šlo říci: A tobě se někdy stalo, že se na tebe sesypalo celé město, že jsi byl ponižován až do ztáty rozumu? Vlekli Tě někdy Aztékové, aby ti na vrcholu pyramidy bylo zaživa vyrváno srdce? Nechali Tě někdy Němci stát v nacpaném dobytčáku na plném slunci na nádrží bez kapky vody, zatímco venku si lidé v klidu kupovali lístky a zmrzlinu? Polévali tě Japonci kyselinou? Tloukli Tě někdy v Číně uprostřed třídy vlastní žáci, které jsi učil od jejich dětství? Byl jsi u toho? Pověz mi něco o tom. A kde je právo oběti? Kdo pomstí všechny ty utýrané a ponížené, ne-li soudce vší země. Kde bylo těch padesát spravedlivých do teď při tom všem, co se v Sodomě dělo?

Chyba té modlitby, i když je upřímná a z ryzího pokorného srdce je totiž nedostatek zkušenosti. Dělá se to tak dodnes: Jakoby z nějakého neutrálního bodu ve vesmíru se Bohu předloží nějaký teoretický chyták: Jako třeba, jestli může stvořit kámen, který by nemohl uzvednout a tak dále. Kdo se tak ptá, ať se zeptá sám sebe, jestli chce raději Boha všemocného, který může i mrtvé vzkřísit, nebo Boha, který s pokrčením ramen musí přiznat porážku. Který řekne: Tak jsem se nakonec pletl, všechno je trochu jinak. Kdo se ptá Boha, ptá se na něco, co rozhoduje o jeho životě. Ptá se na to, u čeho sám bude.

Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých. V první půlce věty je v tom městě možná padesát spravedlivých, v druhé půlce už je to dokázaný fakt a Bůh jakoby je už zahladil. Najednou je zde Abrahamových teoretických padesát spravedlivých a Bůh je nesmírně krutý, že je smete i se svévolníky. Problém je ten, že těch ideálních padesát spravedlivých v praxi nebylo před Lotovým domem.

V tom městě byl slovy jeden spravedlivý, Lot. A Bůh zachránil i jeho blízké, pokud chtěli. Bohu vděčné díky i za jednoho spravedlivého. A takoví jsou. Setkáte se někdy s lidmi – a já poznal vícero takových lidí – kteří nesnesou, aby se všichni sesypali na jednoho, aby byl někdo vláčen uprostřed všech, i když s takovým člověkem třeba nesouhlasí, i když by se s ním jinak přeli. Takový postoj totiž nespočívá ve správném přesvědčení – i když člověk má mít správné přesvědčení; je to ryzost srdce, se kterou někdo nesnese tu chvíli, kdy jsou všichni na jednoho. Není to to, že si někdo cení neotřelého názoru, jako když Pavel věděl, že obyvatelé Athén ničemu nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. Jde o hlubší, skoro zvířecí pochopení, že zde jdou všichni proti jednomu, i když to stále vypadá zdvořile. Že zde jsou všichni proti jednomu a mě je z toho zle a já to nesnesu. Takový byl spravedlivý Lot.

V menším, stolním společenství, po pravdě řečeno stačí dva takoví spravedliví, Kdyby se na vás snad někdy sesypali všichni, stačí, aby se vás zastali dva a lidé hned trochu ustoupí zpátky. Lot, jak později uvidíme, byl sám; to je skutek víry, ale situaci to nezachrání. Dva odpůrci nepravosti už dovedou ledacos odvrátit. Proto se asi ve Zjevení mluví o těch dvou prorocích: „To jsou ty dvě olivy a ty dva svícny, které stojí před Pánem země. A kdyby jim chtěl někdo ublížit, vyšlehne oheň z jejich úst a sežehne jejich nepřátele; takto zahyne každý, kdo by jim chtěl ublížit. Ti dva svědkové mají moc uzavřít nebesa, aby nebylo deště za dnů jejich prorokování, a mají moc proměnit vody v krev a sužovat zemi všemi možnými pohromami, kdykoliv budou chtít.“ Dva lidé, kteří se dovedou zcela shodnout proti většině, mají schopnost téměř převrátit celý svět. Téměř, jak dále čteme: „Jejich těla zůstanou ležet na náměstí toho velikého města, které se obrazně nazývá Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován jejich Pán. Lidé ze všech národů, čeledí, jazyků a kmenů budou hledět tři a půl dne na jejich mrtvá těla a nedovolí je pochovat. Obyvatelé země budou z toho mít radost, budou jásat a navzájem si posílat dary, protože tito dva proroci jim nedopřáli klidu.“ Dva, i když přinesli čest a slávu Bohu, nakonec běh světa nezvrátí. Přesto mohou někomu ušetřti chvíli beznadějného ponížení a to se cení. Mohou se účinně zastat.

Deset takových, pokud jim skutečně půjde o spravedlnost, nikoliv o to, aby jeden ve srovnání s druhým vypadali co nejlépe v očích světa, deset spravedlivých zachrání věc s přehledem. Zvláštní je to číslo deset. I když nevíme, kolik bylo obyvatel Sodomy, určitě jich nebylo jen sto. A přesto se v mnoha studiích stále znovu objevuje, že deset procent jednotných a přesvědčených obyvatel dovede dát tvář celé společnosti. Když císař Konstantin povolil a sám přijal křesťanskou víru, podle některých odhadů bylo v celé obrovské římské říši jen deset procent křesťanů. Všechno podnikání říše, všechny zákony však byly od té chvíle podle nich, za chvíli sám sebe jako křesťana chápal skoro každý. Ale podobně deset procent řeckých katolíků, známých též jako uniati, ovlivnilo, skoro ovládlo kulturní a politické dějiny Rumunska, Ukrajiny, Haliče a dalších míst východní Evropy. Podobně to bylo třeba s puritány v Anglii, kterých také bylo kolem desíti procent, ale veškeré dění svého času ovlivňovali neůmerně svému počtu. Zní to překvapivě. Ale představme si, že nás zde dnes byly dva tisíce, deset procent obyvatel města. Téměř jistě bychom byli vládci města, pokud by nás sjednocoval Kristus, pokud bychom se odpovídali jemu a ne lidem.

Ale když nemáte těch deset, řekněme si realisticky, už toho moc nezměníte, můžete spíš jen zachánit jednoho dva další, když jsou davem smýkáni blátem, jako to udělal spravedlivý Lot. Židé správně pochopili ta slova a konají večejnou bohoslužbu jen pokud se sejde deset dospělých mužů, tzv. Minjan, počet. Deset lidí podle nich dělá obec a nejsou daleko od pravdy.

Zbývá nám tedy, že v tomto hádání nikoliv Abraham, nikoliv člověk, nikoliv my, ale Hospodin Bůh je vítěz. Ví dopředu, že padesát spravedlivých by jistě fungovalo – ale v Sodomě nejsou. Až nás zde, bratři a sestry, bude padesát – nechci mluvit s nepatřičnou jistotou – ale kdyby nás bylo padesát, už si snad nebudu ani nic dalšího přát. Je to jistě možné, může to tak v budoucnu být. Teď to tak není. Do desíti má věc smysl a shromáždění deseti možná nepromění, ale stále zachrání město. Tam, kde není ani deset lidí, kteří by se zastali práva, tam už je na místě pouze nedopustit to nejhorší ve svém okolí. A pak utéci, jako Lot.

Bůh zcela jistě pomstí všechny ponižované a ukřivděné. On to může učinit a učiní, proto zde měl pravdu on a ne Abraham.

Modlitba po kázání: Kéž nám Bůh ve své milosti dá, aby nás bylo padesát a ne devět. Smiluj se nad námi a pomož nám, Hospodine. Amen
446
Ohlášení: 
192
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Přísloví 24, 1–14
Požehnání: Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého. Požehnaj vás Všemohoucí…
452