Introitus: Žalmy 37, 29–38
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vám na bohoslužbách 3. neděle po Trojici.
92
Vstupní modlitba: Bože, nás Nebeský Otče, ty jsi světlo a nejsou v tobě žádné temnoty, tys nás přijal za vlastní, dej, ať v nás nenajde místo temnota bludů, ale ať v nás září světlo tvé pravdy. Skrze tvého Syna …
1. čtení: Lukáš 13, 20–30
152
2. čtení: Genesis 19, 1–11

Člověk je obrazem Božím. Má s Bohem společné některé vlastnosti. A jednou z nich je smysl pro spravedlnost. A tak, i když sami nejsme spravedliví, přece hladovíme a žízníme po spravedlnosti. Podívejme se na žalmy: Jak často oslavují Boží trest pro svévolné. Jaké uspokojení nad potrestáním zla z žalmů cítíme. Spravedlnost je přirozená lidská potřeba. Pokud o potrestání zla nemluví kazatelé, lidé toto uspojení nacházejí ve westernech a akčních filmech, v detektivkách a kriminálkách. A konečně, ve filmech katastrofických, kde jakoby soud přišel na celý svět.

Katastrofa Sodomy a Gomory by tedy právem člověku přinesla uspokojení. Spravedlivý Lot, ochránce slabších a proti němu zvráceně zlí muži Sodomy. Byl by to, jak se říká, jasný případ, čistá kauza. Pokud by šlo přeslechnout, jaký prostředek Lto hodlal používat k záchraně svých hostů. Vlastní dcery, vlastní děti. Ty, které v jeho ochranu doufaly nejvíc. Ještě to podtrhují Lotova vlastní slova „Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí.“ Vlastní dcery chce obětovat kvůli dvěma neznámým dospělým mužům, které zná terpve chvíli. Přiznejme si, je to velký šok.

Ale Lot prostě něco udělat musel, nějak to musel vyřešit. Jak jsme již řekli, být dobrý jednoduše znamená dělat něco dobrého. Přinášet dobré ovoce, dobré výsledky. Jak řekl Kristus: Strom se pozná po ovoci. Nejen myslet to dobře, ale opravdu způsobit něco dobrého. Je to takto jedoduché. Jen nedělat něco zlého, znamená opravdu jen nedělat něco zlého. Znamená to být neškodný, bezvýznamný, nehodný povšimnutí. Těžko se takto člověk stává obrazem Božím, těžko jen nečinností naplňuje svůj cíl na zemi.

Pokud člověk nemá jen snít o tom, co dobrého by býval byl dokázal, kdyby…, pokud se nemá opájet svou čistotou a neposkrvněností, při konání dobrého v praktickém životě nakonec vždy řeší: Co má přednost? Co je více důležité a co méně. Za čím jít, co obětovat. Dobré vždy nevyhnutelně vytváří hierarchii, žebříček důležitosti, kvality. I když půjde třeba o jablka. Jedno bude chutné, druhé chutnější, teří nejchutnější ze všech. Pokud budou jablka shnilá, není třeba se obtěžovat s tím, které je shnilejší, více roztelké, které více páchne. Není třeba dělat soutež v nepoužitelnosti. Nemá smysl ani zjišťovat, kdo v tom davu před lotovým domem je zlejší. Kdo se tam vydal z touhy trápit, kdo jen ze zbabělosti, protože přece jdou všichni.

Pokud má něco dobře skončit, člověk nevyhnutelně řeší pořadí důležitosti. Když lékaři a záchranáři přijedou k nehodě, velmi chladně řeší, kdo má větší šanci přežít; dokonce jsou někdy podle toho lidé označeni štítky. Kdyby přijeli na místo a řekli „to je hrůza, asi všechny nezachráníme, jeďme tedy domů“, byli by to vůbec lékaři? Každopádně, dobrého by z toho nevzešlo nic.

Lot a všichni v jeho domě se ocitli v okamžitém ohrožení. I Lot musel stanovit pořadí důležitosti. Všichni z toho domu se nakonec dostali ze Sodomy živí a proto zkusme přijít na to, proč Lot uvažoval, jak uvažoval. Zjevně na první místo stavěl zákon pohostinství: „Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ S pohostinstvím jako základním a nejvyšším zákonem se setkáváme všude tam, kde panuje bezzákonost, kde není moci, která by vymohla právo. Dosud takto uvažují třeba lidé v Afghanistánu nebo v Mongolsku.

V takovém světě člověk moc dobře ví, že může změnit jen málo. O to důležitější se stává, jak člověk naloží s těmi, kdo jsou v jeho moci, pod jeho střechou. Jen na nich může skutečně ukázat, kým je. Je to podobné duchu prvního příkazu Písma: Podmaňte zemi. Jen na tom, co je v vtém dosahu, co máš pod kontrolou, se ukazuje, kdo skutečně jsi. Vlastní rodina musela Lota vidět dělat mnoho morálních kompromisů v tom městě. A vždy na to šlo říci: Taková je holt doba, takové jsou poměry. Teprve když se nešlo odvolávat na druhé lidi, když byl někdo pod jejich střechou, plně v moci Lota, mohla i jeho rodina vidět, kým Lot skutečně je. Takže pokud by byl nedotknutelný zákon pohostinství porušen, nemůže člověk ani sám sobě věřit, že to myslí dobře, že chce něco dobrého. Ani jeho rodina by nemohla věřit, že otec rodu je někdo, kdo má vůli k dobrému – mohl to ukázat na hostech pod svou střechou a neukázal.

Lidé kolem nás pak chtějí vidět, že nás vede nějaký vyšší zákon. Že jen nereagujeme na svět kolem sebe – pak jsme totiž schopni se ohnout při nejbližší příležitosti. Spolehnout se na nás nedá – a blízké vztahy jsou založené na důvěře, na spolehnutí. Nejen kvůli sobě, ale i ve prospěch svých bližních máme své pevné přesvědčení.

Lot žije ve světě prakticky bez Zákona. Bez autority kterou dnes dává policistovi uniforma a soudci to, že je soudcem jmenován. Mají moc ze zákona, podle nějakých pravidel. V Lotově světě, každý, kdo je svým blízkým oporou a ochranou má autoritu přirozenou. Asi jako dnes ve světě organizovaného zločinu. Nikdo vás nejmenuje šéfem gangu – tím se stanete, protože všichni vědí, že není radno si s vámi zahrávat. V Lotově světě je člověk hlavou rodiny proto, že si z něj nikdo legraci dělat nebude. Na jeho důstojnosti celá rodina stojí, díky jeho autoritě drží pohromadě a společně pracuje. A přežije. Sám pak v tomto světě nepřežije nikdo. Být v tomto čase vyhnán, vyobcován znamená smrt, přinejlepším otroctví. Tito muži jsou v Lotových očích možnými hlavami rodin, na kterých záleží život mnoha dalších, bezbranných lidí. Být pohaněn a ponížen v Sodomě pro ně znamená konec autority, společenskou smrt. A následně skutečnou smrt jejich rodin. A tak musí Lot ve svém domě stanovit pořadí důležitosti, pokud má přežív vůbec někdo.

Samozřejmě, takový svět je strašný, nemyslitelný. Proto je Zákon takovým požehnáním. Proto jsou takovým požehnáním formální autority ve společnosti – soudci, policisté, učitelé, starostové – nakonec všichni vládci, pokud se drží svých úkolů bránit ty, kterým vládnou a prosazovat právo. Ve světě bez autorit ze zákona, ve světě bez uniforem a bez razítek vládne jen jedno: Kdo dovede vyvolat větší strach, respekt. K tomu se pak uchýlíte pro ochranu, protože vám nic jiného nezbývá. Je to strašný svět – ale Lot právě v takovém světě žije a podle toho musí uvažovat.

Je proto ochoten předhodit davu vlastní dcery. V našem světě by přitom byly asi těmi prvními, hned po dětech, koho bychom chránili. Dodejme k tomu, že ovšem každá společnost je ochotná nějakou skupinu lidí obětovat a trápit se tím méně, než skupinou jinou. Ekymáci a jiní lovci nechávali v čase nouze umrznout své nejstarší. Nedělali to rádi, ale jevilo se to jako přirozené. Civilizované společnosti jsou nejochotnější obětovat mladé muže. Mnoho lidových písní, aniž bychom si toho více všímali, vyjdařuje hrůzu mladých mužů, povolaných umírat ve válkách, kteří vidí, že se jich nikdo nezastane, že jsou v tom sami. Dnešní pohodlná společnost už se děsí smrti osmnáctiletých někde v džunglích Vietnamu či horách Afghanistánu. Ale třeba stále rostoucí počet sebevražd mužů tak kolem padesátky ji tolik neznepokojuje. Rozhodně náhlá smrt nebo úpadek muže staršího středního věku je pro nás z možných tragédií asi ta nejmenší, jeví se to skoro přirozené. Důležité je, aby nikdy nenastalo takové bezvládí a bezpráví, aby oběti byly nutné. Protože každá doba zhruba ví, koho obětovat a udělá to, pokud bude třeba.

A to je tedy závěr všeho: Ač nehledáme a ani nesmíme hledat spásu od žádného vládce, od žádného krále kromě krále Krista, přece si važme toho, že nějaká vláda je. Važme si též všech, kdo složili přísahu, kdo byli pověřeni, aby právo a spravedlnost vymáhali. Važme si i všech, kteří mají autoritu, aby učili budoucí generace, aby z nich nevzešlo pokolení zlé a zvrácené. Pamatujme, že v místě jako Sodoma téměř nelze být dobrý – a když, před člověkem je téměř nemyslitelné rozhodování nad tím, jaké dobro má přednost před jiným. Dobré totiž vždy vytváří pořadí, v dobrém má vždy něco přednost, něco stojí trochu vzadu.

Modlitba po kázání: Bože, náš Otče, dej, ať dobré v nás roste. Ať jsme pevní v tom, co je nejdůležitejší, ať ani to ostatní nezanedbáme. Ať je zdravý kořen i kmen, ať vyraší i větve a přinesou plody.
505
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Přísloví 30, 4–14
Požehnání: Hospodin je spása spravedlivých, záštitou v čas soužení jim bývá. Hospodin jim pomáhá a vyváznout jim dává, dá jim z moci svévolníků vyváznout a zachrání je, protože se k němu utíkají. Požehnej vás Všemohoucí…
485