Introitus: Žalm 68, 29b–36
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího … Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 16. neděle po sv. Trojici.
159
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš laskavý Otče, děkujeme Ti, že ty jsi s námi po všechen čas. K tobě se utíkáme, protože ty jsi s námi v proměnách časů. Ty působíš, že dozrávají plody a že se barví listí, ty přivádíš ke zdaru veškeré naše dílo. Prosíme tě dnes úpěnlivě, abys nás pro svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, zbavil všech našich vin, abys v tuto hodinu již nehleděl na nic, čím jsme se postavili tvé nekonečné vůli do cesty. Daruj nám radost z tohoto času, připočti nás mezi přátele svého Syna, jejž sis zamiloval. Dej, ať jsme teď i potom, až se rozejdeme, naplněni jeho Duchem a Duchem tvým, abychom, až dokonáme svůj pozemský boj, byly hosty na hostině spravedlivých, bez konce. Amen
1. čtení: Jan 8, 27–30
515
2. čtení: Genesis 1, 24–31

Svět pyšně vyhlašuje: Neprosili jsme se Boha, aby nás stvořil. Ale když už nás stvořil takové, jací jsme, nemá nás co kárat. Ba sám Bůh nám dluží, protože život je těžký a nic nejde zcela podle našich představ. Svět by chtěl Boha soudit; ba již odsoudil Boha v jeho Synu k tomu nejtěžšímu trestu, na kříž.

Ke komu se ale svět chce odvolat proti Bohu? Kdo vnutí Bohu svou spravedlnost? A tak je tomu tak, že člověk není stvořen jenom tak, ale aby byl poslušen Boha. Když Bůh stvořil člověka, požehnal mu a hned mu také řekl první příkaz. A tak člověk zároveň vstupuje do světa s ujištěním, že je mu přáno dobré. Ale to dobré, to je Boží příkaz. Bůh přikazuje: Žij a měj z toho radost. Proč se kdo vůbec vzpírá?

Nakonec, zkušenost nám potvrzuje, že vědět, co má člověk dělat, je požehnání. Nejsou snad větší muka, než když člověk neví k čemu je na světě a co má dělat. Podívejme se jen, jak bez zjevných příčin strašně chátrají lidé, kteří nemohou najít práci. Jako hlupák tak mluví ten, kdo říká: Bůh nám nemá co rozkazovat. Vždyť kdo nemá co dělat, hrozně trpí. Vždyť i zločincům ve věznici se za trest nedává práce, ale naopak nečinnost na samotce. Kdo říká: Bůh nemá co rozkazovat, říká: Bůh nemá co rozdílet dobrodiní života.

V následujících nedělích budeme probírat Boží příkazy, jak se v Zákoně postupně objevují. Neboť Zákon svědčí o Kristu a Kristus je naplněním Zákona. Vůbec první příkaz Zákona zní: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

Podívejme se prostým a nezkušeným okem na celé lidstvo: Co zbylo z tohoto Božího záměru?

Nejdříve ti nejstarší, na které dohlédneme: Přírodní lidé, lidé pouští a pralesů. Dále nazpět už naše oko nedohlédne, tento způsob života lidí se nám jeví jako nejstarší; naši dávní předkové podle všeho žili podobně. Nuže tito lidé nemívají více jak dvě děti více jich s sebou nelze vzít, více nejde uživit, více nepřežije. A před vším živým, co se na zemi hýbe, žijí v posvátné hrůze; tvorstvu se klaní a prosí je o milosrdenství.

Ale ani později lidé nedovedli dostát obojímu. Když už mají dětí vícero, tu se zas bojí záplav i sucha, které ničí úrodu, děsí se vlků a medvědů, kteří trhají stáda, ke svým zvířatům, kravám a koním, se upínají jako k naději.

A lidé pozdějších věků, kteří již ohněm a železem vládnou nad přírodou, se zas z docela rozumných důvodů bojí mít více jak dvě děti. A to už jsme pomalu v našem věku, kde více jak dvě děti jsou pomalu hanbou a přečinem. Ve věku, kde vrchnost nedůvěřivě dozírá, ba číhá na lidi, kteří mají více dětí. Nakonec se náš věk opět začíná bát i přírody: Že nás ztrestá za naše dlouhé panování. Žít podle přírodních zákonů, v tom dnešní člověk stále více vidí své požehnání. Dobrému fungování těla, zdraví a harmonii, tomu chce člověk sloužit a ne Bohu.

Právě v době, kdy se lidé přestali bát otevřeně mluvit proti Bohu, začalo se současně mluvit o tom, že je svět přelidněný, že už se do něj více lidí nevejde. Bylo to v dobách, kdy bylo lidí desetkrát méně; dnes, když je jich desetkrát více, bojí se lidé přelidnění stejně a mluví o něm stejnými slovy. A hned na to byla zpochybněna vláda člověka nad přírodou: Vzorem se stal přírodní člověk; ten se dvěma dětmi a hrůzou z divoké zvěře. Mít pět dětí a chovat krávy to je osud, kterého se většina lidí děsí. Být bezdětný a pozorovat divoké zebry a lvy v savaně to je živoucí sen dnešního člověka. Život zcela jiný, než ten, pro který Bůh člověku požehnal.

Že člověk nikdy, ani na počátku svých dějin nešel tak, jak si Bůh přál, je nezkušenému oku zjevné. My však nemůžeme zvrátit běh světa. Máme chtít po mladých manželech, ať mají hned pět dětí? Může se sedlák nebát, že mu lasička zardousí slepice, že mu divoký pes potrhá ovce? Může jeden člověk zvrátit běh celého světa? Nakládali bychom tak na lidi těžká břemena! A to nám zakázal Kristus Pán, ten jeden člověk, který běh světa skutečně změnil. Jeho království, obnovený svět, je nyní skryt mezi námi v ponížení, zjevně a slavně teprve přijde. Ale již nyní je Kristus Ježíš naplněním Zákona a jeho smyslem. A my se tedy konečně podívejme, co tato přikázání ve světle Kristově znamenají.

Když Bůh tvoří člověka, říká: „Učiňme člověka.“ Mluví, jako by se rozhodl ve shodě s někým. S kým? Snad s anděly? Ale to jsou přece také jeho tvorové, co by mu mohl říci, co by On nevěděl. Nebo snad se zemí a tvory na ní? O těch platí tím spíše, že jsou jen jeho stvoření, že nemluví, že mu ani nic říci nemohou, jak se každý sám může přesvědčit. Tedy mluví v Duchu se svým Synem. Se Synem, který sám od sebe nečiní nic a stále dělá, co se líbí jemu. Tak Bůh nemluví nad žádným ze svých tvorů a výtvorů, jen nad člověkem. Jen nad člověkem dává Bůh skrze Mojžíše znát, že není nikdy sám.

A takový Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Obraz není to samé, jako věc na obraze. Třeba krajina je jiná v na jaře, jiná v létě, jiná na podzim, jak nyní začíná být vidět, a jiná zas v zimě. Běhá v ní zvěř, procházejí lidé, projíždějí auta. Obraz zachycuje jen jeden okamžik. Ale krásný okamžik. Okamžik, který je oslavou celé krajiny.

Stejně tak člověk není Bůh. Bůh se stal člověkem, ale člověk se Bohem stát nemůže. Bůh je nekonečný, člověk je vždy jen na jednom místě. Bůh je věčný, člověk ani nemůže být bez času, pořád se díváme na hodinky. Bůh je všemohoucí, člověk zmůže jen málo. Ale právě v tom je člověk oslavou Boha, stejně jako obraz krajiny je oslavou krajiny.

A tak, když se lidé množí, dávají najevo: Nejsem sám za sebe, ale jsem obrazem toho, který je všude. Stejně tak má děti jednou opustí domov a půjdou tam, kam je srdce potáhne. Když má člověk děti, říká tím: Já jsem tu jen na pár let. Ale už tím, že uvidím děti svých dětí, si připomínám Boha, který je na věky. Děti svých vnoučat už asi nespatřím. Ale Bůh je uvidí, on je na věky, já jen na čas. Vždyť při nejlepším znám své prarodiče. Ty, kteří byli před nimi, zná jen Bůh. Mí předkové v mnohém selhali, v mnohém zůstali až do smrti nerozumní. Já jsem snad něco napravil, ale i já nejsem dokonalý, i mé poznání zůstává omezené a mé děti snad některé z mých chyb napraví, v něčem půjdou vlastní cestou a jejich cestě snad Bůh požehná. Každopádně, nikdy nejsem jen já, nikdy nejsem sám, vždycky je ve mě také kus mého otce a mé matky, stejně jako kus mne je v mých dětech.

Také je psáno: „Kdo se neožení, udělá lépe“ a „není nikdo, kdo by opustil děti pro mne a pro evangelium aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více … dětí … a v přicházejícím věku život věčný.“ Požehnání, které je zjevné na tělesné rovině, tím spíše platí na duchovní, kde každý z nás má milióny bratří v Asii, Africe, Austrálii a Americe, všech barev kůže a jazyků, roztodivných zvyků a oděvů. Ač nás samých je jen hrstka, všude na světě najdeme své křesťanské bratry a sestry, třeba nepočetné, kteří se modlí stejný otčenáš a čtou stejné Písmo, kteří nás přijmou ke stolu Těla a Krve Páně. Za námi jsou generace Božích přátel, patriarchové, proroci, apoštolové a mučedníci. Bratři a sestry, kteří procházeli stejným trápením, jako my; i když jsou od nás vzdáleni stovky let. A podle toho, jak brzy Pán přijde, budou i po nás: Už dnes tu jsou mezi námi děti, které jsou o dvacet pět let mladší než já, které se narodily v čase, který je pro mne jako včera pro ně je ten okamžik celý jejich život. A každý z nás, když mluví o Kristu, nedokáže říci všechno, každý něco nechápeme a něco nedokážeme, v něčem jsme slabší. Ale třeba hned vedle nás je bratr nebo sestra, kteří jsou zrovna v té jedné věci lepšími svědky, lépe něco pochopili, umí něco lépe než my. Nikdo z nás sám sobě nežije a sám sobě neumírá.

Bezbožní se děsí cizinců a nenávidí je, pohané mluví s pohrdáním o svých předcích a děsí se svého stáří, pohané se cítí ohroženi tím, kdo něco zná, řekne a umí lépe. My, pokud jsme poslušni dnešního prvotního přikázání, máme z toho všeho nesmírnou radost a slast. Nikdo z nás není sám sebou, ale je také trochu těmi druhými. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.

A kdo tohle všechno zná a prožívá, pro toho už není záhadou ani druhé dnešní přikázání: Podmaňte si zemi. Protože ten, kdo není sám za sebe, ale je jedno tělo s druhými, ten už ani nemá čas bát se přírody. Ten ví, že barevné listí na podzim šumí ve větru pro něj, že ať dalo pole a sad hodně nebo málo, rostlo to vše v podmínkách dobrých a zlých pro něj a pro jeho bratry a sestry. „Spravedlivý cítí i se svým dobytkem, kdežto nitro svévolníků je nelítostné.“ Lidé ničí stvoření, aby od něj měli pokoj, ničí jej ze strachu. Lidé tohoto věku vedou se stvořením válku. Ale proč by člověk vedl válku s tím, kdo mu slouží. Kdo je podle Božího ustanovení pánem nad tvorstvem, ten je ani ničit nebude, protože z něj nemá strach: Proč by ničil, co je jeho.

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Amen

Modlitba po kázání: 
196, 1–4
Ohlášení: 
1. Korintským 12, 12–27
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.
510