Introitus: Žalm 127
Pozdrav: Pán praví: Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 14. neděle po sv. Trojici.
Vstupní modlitba: Bože Hospodine, tys všechno stvořil a všechno řídíš; ujmi se nás, ať poznáme tvou moc a dobrotu, a dej nám sílu, abychom ti mohli sloužit nerozděleným srdcem. Prosíme o to skrze tvého Syna …
1. čtení: Matouš 19, 1–12
2. čtení: Genesis 24

Dnešní příběh vypráví o námluvách. Tedy o hledání životního protějšku. Sňatek zařizuje otec ženicha skrze správce svého domu. Je to tedy domluvený sňatek. Člověk současnosti by se z takové věci osypal. Lidé si přece mají najít jeden druhého sami. Samozřejmě žít se vším všudy spolu nějakou chvíli na zkoušku. A v podstatě samozřejmě ozkoušet více, jak se říká, partnerů, než nakonec dojde na svatbu.

O správnosti takového přístupu je naše doba přesvědčena tak pevně, jako o málo čem jiném. Při tom, výsledky nejsou nic moc. Manželství, které lidé s takto svobodným přístupem a mnohým testováním uzavřeli, vydrží u nás polovina – a to je ještě na vyspělý svět docela pěkné číslo. Milostné vztahy jsou pak u lidí jedním z nejčastějších problémů, řeší se naustále, řeší se v knichách, filmech a seriálech, v dílech lidových i uměleckých. Takže je pravda, že koho si vzít ví jen každý sám? Že jen jedinec v tom má křišťálově jasno? Skutečnost tomu moc neodpovídá, je to prostě víra naší doby, která je až příliš často zklamána. Domluvené sňatky, o proti těm zcela volně uzavřeným, nedopadají hůře. Možná jsou dokonce v průměru úspěšnější.

Přes to si všimněme veledůležité věci: I když Abraham shání pro syna vhodnou nevěstu a to ještě přes třetího člověka, přece všichni počítají s jendou věcí: „Co když mě ta žena nebude chtít následovat?“, říká ten služebník. A dále, u rodiny Rebeky, čteme: „Zavoláme dívku a zeptáme se přímo jí.“ Zavolali Rebeku a otázali se jí: „Půjdeš s tímto mužem?“ Řekla: „Půjdu.“ V čase a místě, kde neprovdaná dívka byla asi ten nejméně důležitý člen rodiny. Přesto, její vůle je pro všechny zásadní podmínka. Všechno záleží na tom, zda řekne ano.

A ono „ano“, vůle uzavřít manželství, byla od počátku zásadní i pro církev. Svatbu, jak ji známe dnes, postupně ustavila církev v raném středověku. Právě hlavně kvůli domluveným sňatkům, kde se snoubenců nikdo neptal. Šlo jen o dobrou rodinu a možné spojenectví, o krávy, lesy a pole. Církev přenesla svatbu z domácnosti do kostela, kde měl člověk svobodu říci své „ano“ nebo také „ne“ pouze a jen před Bohem, nikoliv před tváří otce, matky, strýců a tet, kteří ho do něčeho nutí. Podmínka byla, aby člověk řekl ano sám za sebe.

Protože podstatou manželství je odevzdání se druhému a přijetí druhého. Člověk může být do svazku dotlačen, může mít pro něj důvody praktické a rozumné ve vlastncíh očích. Ale marná sláva, nevůli odevzdat se druhému, nechuť přijmout druhého nezakryje. Ta vždy nakonec vyjde najevo, vyplave na povrch, vyloupne se – ani se nemusí čekat moc dlouho. Druhý to nakonec vždy pozná. Vztah muže a ženy je sskutečně větší, než aby ho pobral lidský rozum. Pravdu říká apoštol, když říká: „Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“

Kdo tedy uzavře manželství z jiného důvodu než z touhy po druhém a z touhy se druhému odevzdat – třeba kvůli majektu, kvůli společenskému postavení nebo kvůli dětem – jedná velmi nerozumě, pošetile a dopuští se na druhém těžkého hříchu. To řekněme jasně.

Ano nebo ne tedy musí říci každý sám za sebe. Ale to už jsme na svatbě. Zda má člověk dost rozumu, dost moudrosti, aby se ke svatbě sám jediný dobral, zda má dost zkušeností, koho o ruku požádat, to je jiná otázka. A hned na ni odpovězme: Nemá. Vlastně znovu, je to příliš velké tajemství pro jednu mysl. Tentokrát však, když se terpve hledá, mohou druzí lidé poradit mnoho a na jejich radu je dobré dát. A nejenom živí lidé, ale nahromaděná zkušenost mnoha generací člověku řekne, co by mu samotnému nedošlo. Naše doba většině těch věcí říká předsudky. Předsudek je něco, co jste sami nezažili. Nicméně co zažila spousta lidí pře vámi a stálo je to tolik, že mají silnou potřebu svoji zkušenost předat další generaci. Předsudek je pro naši dobu jedním z nejhorších hříchů. Naši dobu děsí představa, že by někdo mohl něco znát, aniž to zažil. Ale, marná sláva, zkušenost mnoha většinou v praxi funguje.

A tak se pojďme podívat, jaké podmínky má věkovitý Abraham a jeho zkušený služebník na budoucí nevěstu: Především nesmí být cizinka. Vím, nám to zní hrozně. Ale manželství lidí různých národností v praxi opravdu vydrží daleko méně často. Člověk si o sobě může myslet, jaký je světobčan, zároveň jak je originální. Ale ve skutečnosti nikdo z nás netrůní nad celým světem jako Bůh, každý z nás je v mnohém podobný ostatním Čechům, stejně jako každý Němec je podobný ostatním Němcům, každý Rus podobný ostaním Rusům a tak dále. Milostí Boží jde takové věci překonat, nelze je však podcenit. Nezavrhujeme proto manželství mezi lidmi jinýc národností ani jiných ras – jen si každý musí upřímně spočítat, zda na to má.

Je tu však věc daleko větší: Víra. I když Bůh ustanovil k duchovenské službě muže a ne ženy, v každodenním životě pomalu, ale jistě určuje víru rodiny obvykle žena. Protože na ní je řád domácnosti, ona chystá různé svátky. V praxi uvidíme spíše, že muž přijme víru ženy, než obráceně. I to je malý zázrak, když muž přijme víru ženy. Aby žena přijala mužovu víru je pak rovnou velký zázrak, takže se to moc nestává.

Dále je vše pro naši dobu ještě horší: U studně, kam Abrahamův služebník přišel, vypadají všechny ženy nejlépe. Všichni patriarchové a proroci si našli ženu u studně. Seznamování u studně měli jako námět rádi i starří malíři. Protože orientální ženy nosily džbány s vodou na hlavě, což je nutilo chodit s rovnými zády Je to podobné jako dnešní účinek vysokých podpatků. Džbán na hlavě prostě dělá pěknou postavu.

Služebník dále sleduje Ráchel při práci. Ráchel se nabídla napojit jeho deset velbloudů. Žíznivý velbloud dovede naráz vypít až sto litrů vody, litr vody váží kilo, velboudů bylo sto, takže když to spočteme, Rachel z té study nakonec vytáhla tunu. Podmínky pro nevěstu jsou tedy zatím, že pěkně vypadá a že dost unese. Je to skoro jako by vybíral koně a ne něvstu. Skoro se divíme, že se Ráchel nepodíval na zuby. I když vlastně, i s tím se ve skutečných námluvách počítá, lidé si nechávají zuby dokonce bělit. Tělesnost je prostě v námluvách lidí přítomná až trochu urážlivým způsobem. Ale je třeba s tím počítat.

Ráchel je také laskavá. Necítí žádnou újmu v tom, že se chová vstřícně a laskavě k člověku, kterého nezná. Jedná tak, jak káže v evangeliu Kristus: „tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“ Jistěže před vámi mohou mít lidé náskok v kráse, schopnostech i zdraví, Ale kdo přebije prostou laskavost? Kdo překoná, že nemáte strach z cizích lidí, že se nebojíte o svůj čas, o svou prestiž, o svoje peníze? Kdo překoná člověka, který dovede být laskavý, aniž by za to něco čekal?

Při vší nepodcenitelné tělesnosti má vztah muže a ženy vždy i duchovní část. A člověk se nemůže vymanit z toho, že vše co dělá, i to neprostší, má vždy i nějaký duchovní význam. Velkorysá povaha Ráchel – to nakonec pokládá ten služebník za rozhodující znamení od Boha.

Závěr toho všeho je tento: Náš čas vidí v tom hledání nevěsty či ženicha, toho, kdo by stá po boku celý život, cosi posvátného. Jako by to bylo to největší hledání v životě. Když se však podíváme blíže, rozhodují věci dosti jasné, věcné, dosti tělesné a dosti všední. Hledání protějšku v životě není hledání Boha. To je to skutečné, tajemné a posvátné hledání. Najít Boha a jeho vůli.

Na vztahu muže a ženy není posvátné to hledání, ty mladé časy. Posvátný přesah má ono ano, které se říká v kostele. Na rozdíl od toho, co soudí naše doba, řekněm jasně: Posvátná není zamilovanost, to je sice silný zážitek, ale důvody má celkem prosté. Ale cosi posvátného, udržovaného Boží mocí, je v manželství, v odevzdání druhému a přijetí druhého na celý život. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korintským 7, 29–35
Požehnání: Izraeli, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Áronův dome, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem. Hospodin na nás pamatuje, on nám žehná: žehná domu Izraele, žehná domu Áronovu, žehná těm, kteří se bojí Hospodina, jak malým, tak velkým. Hospodin ať vás rozmnoží, vás i vaše syny! Jste Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha. Avšak my budeme Hospodinu dobrořečit nyní i navěky. Haleluja. Požehnej vás všechny Všemohoucí…